Zeptejte se mi někdo jak probíhá ,,vztahová“ krize a já vám to popíšu. Vlastně až do teď jsem svalovala vinu na svoji drahou polovičku. Ale po tom co mi včera volal, měl v telefonu šíleně smutný hlas, a říkal, že bych se nad sebou měla zamyslet. Já si to vzala k srdci, celou noc jsem nad tím přemýšlela. Vlastně kdyby se mi nezdál ten divný sen, nebyla bych si vůbec jistá, jestli jsem zamhouřila oči. Chcete vědět co to bylo za sen? No to je jedno stejně to napíšu.
Dívala jsem se v tom snu na sebe samotnou jak vystupuji s luxusního volva, přesně takového jaké jednou chci, byla jsem dokonale upravená ,stylově oblečená a šla jsem ke krásnému domu. Prostě ze mě vyjadřovala taková ta aura úspěchu. Ale v tom krásném velkém domě na mě nikdo nečekal, nikdo mě nevítal. Ani pes nebo kočka. Byla jsem úplně opuštěná. Sice jsem si splnila svůj sen o úspěšné a emancipované ženě, která je si svým pánem, ale k čemu mě to bylo? Neměla jsem nikoho kdo by se o to se mnou dělil o svoje sny, komu bych se mohla vybrečet na rameni. Nikoho komu bych mohla šeptal ty dvě kouzelné slova: Miluji tě.
I přes to jak jsem byla úspěšná jsem šťastná nebyla.
Pak se to najednou celé přeplo a já se na sebe dívala znovu, ale viděla jsem jinou Nikolu než tu co jsem mohla „šmírovat“ předtím. Nebyla tak úspěšná ani neměla tak dokonalé vlasy jako ta předtím. Scéna byla dost podobná taky jsem přijela domů, sice jiným autem k jinému menšímu domu, ale vypadal útulně. Na verandě toho domečku stál M. a vítal mě polibky. Pak si toho dost nepamatuji,jen to, že jsme leželi v trávě drželi se za ruce a něžně jsme si koukali do očí, a stejně to bylo jako bychom si řekli tisíc slov. Bylo mezi námi tak pevné pouto, že diamant je podle toho měkký nerost. Byla mezi námi hluboká, bezmezná láska. Vím to vyčetla jsem to s našich očích. Byla jsem opravdu šťastná. Byli to spíš takové malé záblesky. Střepy štěstí. Ale jednou musel zazvonit budík. A mě nepřišlo nic vhodnějšího než se rozbrečet.
Někdy kolem půl sedmé jsem dostala šílenou ránu přímo do srdce. Volal mě M., jel do nemocnice ( chci respektovat jeho soukromý bude stačit, že má něco se zády). Dostala jsem šílený strach, hrozně se o něj bojím.
Myslím si, že bychom si měli prohodit místa. Já si to zasloužím víc. Byla jsem zlá na člověka, kterého tak miluji. To co se mu stalo mě vrazilo velkou fackou, dalo by se říct že otevřelo oči. Pomalu se za to všechno začínám nenávidět…
Už je po deváté, slíbila jsem, že mu zavolám. Tak pro dnešek končím.
PS- Držte mu všichni palce, on si to zaslouží.
