Americká krása

Dneska jsem měla na stole položenou broskev( na tom by nebylo nic zvláštního) ,ale pak přišel můj čtyřnohý nejlepší přítel a za každou cenu ji chtěl, ale přitom cokoliv co alespoň trochu voní ovocem nesnáší. Pořád na mě štěkal, kňučel a vyl , tak jsem mu půlku dala. A on si k ní jednou čichl a přestala ho zajímat.

A pak mě došlo , že většina nás je taky taková.Neustále po něčem toužíme, za něčem se honíme a něco chceme. Ale pokaždé jak toho dosáhneme po chvíli nás přestane bavit a chceme víc. Místo toho abychom si užívali života, tak přemýšlíme co by jsme tak
chtěli a nemáme a nějak to do smrti přetrpíme. Ale kde je ten požitek ze života? Přece až budu ležet na smrtelný posteli nebudu myslet na to ,že mám Bugatti Veyron v garáži , ale na to co jsem za celí život prožila. Každý úspěch ( i maličký) bychom měli ocenit (popřípadě oslavit). Pochválit se a zkusit další, o tom přece život je.

Místo předstírání naší spokojenosti bychom se měli zeptat proč vlastně. Teprve jak se naučíme ocenit krásu maličkostí, hned se nám bude lépe dýchat.

Proč ten nadpis?

 
Protože, americká krása spočívá v tom, že oni to dokáží ocenit. Ne všichni se mají dobře. Někteří lidé mají život vážně mizerný, ale tím víc si ho váží. Pokud bych měla všechno , po čem jsem kdy toužila, byla bych vážně šťastná? Těžko, lidský mozek není ,,naprogramovaný" jen na štěstí. Nejlíp si štěstí váží ten, co ví jaké je to ho vůbec nemít. A v tom je to kouzlo.

Nežiju abych jedla a pila. Ale abych poznávala, toužila, milovala, žila. Většina mých kamarádek má takoví životní

sen: tak nějak vystudovat, vdát se a založit rodinu. To je ale tak trochu nuda. Co třeba být pilotem nebo kosmonautem? Princeznou?

Mám svůj sen. A udělám VŠECHNO proto aby se mi jednoho krásného dne splnil.

Be inspired by fashion icon Blake Lively

Stát se ve dvaceti ikonou pro hromadu lidí , dokázal leckdo. Ale která s nich se dostala do přízně obávané americké šéfredaktorky módního magazínu Vogue Anny Wintour?

Jestli hádáte , že je to Blake Lively , tak jste moji milí uhodli správně. Podle mě je až nemožné jak se rychle dostala do světa ,,vysoké" módy ( tím myslím jaký je o ni zájem u nejprestižnějších návrhářů těch nejlepších značek).

Nevím jak vám , ale mě se její styl oblékání hrozně líbí, nesnaží se být výstřední ani laciná, ví co jí sluší. Vybrala jsem vám pár jejích fotek s civilu , protože na červeném koberci díky stylistů dokáže zářit každá. Tak snad se vám bude Blake líbit.

Co si o jejím stylu myslíte Vy?

mírně invalidní v modré košili

Jelikož je má maličkost celkem invalidní rozhodla jsem pro další fashion příspěvek.

I když vás na to upozorňuji poměrně často, nemůžu si vás vzít na triko, zkrátka berte můj obličej s rezervouJ.

Nidal

Bylo to jako by mě do srdce zasáhl šíp, udělal mě v něm jizvu. Ztratila jsem ho nikdy ho už neuvidím ani jsem se nerozloučila. Nepohladila ho naposled. Nedostala jsem možnost naposledy vidět svět s jeho hřbetu a to je pohled na svět nejkrásnější. Nepohladila jsem ho po čumáčku jak to měl rád.  Vždycky když jsem prošla kolem jeho stáje dotkl se mě a zařehtal, nevím co to v koňské řeči znamená, ale brala jsem to jako pozdrav znamení, že mě rád vidí.

Pamatuji si jak jsme se na něj jeli poprvé podívat, byl v ohradě s jinými koňmi, měl tak smutné oči a byl hrozně vyhublí. Ale líbil se nám a my jemu taky. Udělat na dědovým statku ohradu nebylo moc lehké, bylo tam tolik kamení a to muselo pryč. Zanedlouho tam přibyl jeden krásný a elegantní hnědák, Anglický plnokrevník. Nidal.

Umím jezdit na koni a řekla bych, že jezdit umím dobře, ale s Nidalem to bylo jiné. Nepotřebovala jsem ho nijak pobízet, bič jsem ani nepotřebovala, rozuměl mým povelům jako ještě žádný kůň. Pár chyb měl, bál se kluků a byl občas šíleně líný.

Víte jak se říká, že poprvé se nezapomíná? Za svůj život jsem zažila, už hodně poprvé, ale zvlášť první trysk na Nidalovi se mi vryl hluboko do paměti. Ta velká rychlost a ten zvuk kopyt tlumený prvním sněhem co ten rok padal. Ze začátku jsem se hodně bála, ale jako by mě každým jeho dalším nádechem opouštěl, věřila jsem a udělala co se udělat nemá, povolila mu otěže.  Věřím, že od teď nespadne první sníh bez toho abych na mého žárlivého Nidalka nepomyslela. Bude takový můj symbol prvního sněhu.

Doufám, že se bude mít v novém domově dobře, všichni na něj budou hodní a bude mu chutnat  tak jak u nás.

Je zvláštní, že si většinou uvědomíme co máme a jak to máme rádi až to ztratíme. Nikdy mě nepřestane mrzet, že mě nikdo neřekl, že se má prodat a ani kdy. Kdyby mě alespoň zavolali, abych mu mohla pošeptat do ucha něco o tom jak jsem ho měla ráda. Celá moje rodina mě moc zklamala.

Omlouvám se asi vám tento příspěvek přijde takový divný, popřeházený. Potřebovala jsem psát a u toho se vybrečet a znáte to, se slzami v očích a smutkem na duši, se špatně myslí.

Modní diktatura

S porovnáním s jinými státy je Česko docela velká země, s porovnání s jinými státy nezajímavá, nudná a o to zvlášť pokud vyjdete do českých ulic.

Klidně se vám přiznám, že se otočím za holkou co je pěkně oblíknutá, co má styl, ale taky by se hodilo říct, že se to nestává často, ne na mém malém městě. Tady frčí jeansy, mikiny a tričko s nějakým kýčovitým potiskem a abych nezapomněla, všechno je doladěno hroznými teniskami.

Nepovažuji se za nějakého módního znalce, ale myslím si že nějaký ten styl přece jenom mám a když ne styl a tak alespoň estetické cítění. Do balerín ponožky nenosím, neberu si k elegantním šatům sportovní mikinu a nesnažím se sladit reflexní oranžovou s tyrkysovou (!). Nevím čím to je, ale české holky se bojí být něčem zajímavé. Nebo budou mít podobný problém jako já- nejsou rádi středem pozornosti. A nebo je to prostě jejich styl.

A jsme doma! Jak se říká, výjimka potvrzuje pravidlo, mezi Češkami se najdou i slečny co si frontu na styl vystáli několikrát, většinou jsou to blogerky fashion blogů. Ony ví co se nosí a bude nosit, vždy jsou perfektně oblečeny. Docela tyto holky obdivuji, mají svůj styl a nebojí se ho ukázat. Jenže nikdo není dokonalý a i tady to má háček. Sem tam se na nějakým blogu setkám s něčím jako ,,Češky jsou bez stylu“, ,,neumí se hezky obléct“ a ,,jsou moc pohodlné“.

 Nejsem asi tak světaznalá  jako jiné blogerky, ale už jsem kousíček světa ( čti Evropy)  viděla, musím říct že je to většinou všude stejné, všude se najdou slečny co radši tenisky než boty na podpatku. I když v takovém Londýně jsem si malém vykloubila krk, většina tamních žen styl má, ale zase ne každá a ani každá pátá.

Módní svět je zajímavý a taky krutý, zvlášť krutý pokud jde o módní fanatiky. Jejich oko je obzvlášť přísné.

Nežijeme už ve středověku, každý má právo na svobodné rozhodnutí a ano týká se to i toho co si ráno obleče. Co když ta slečna v těch hrozných sportovních  botách k těm krásným něžným šatům, je má jen proto, ž třeba nedávno prodělala operaci kolene a proto nemůže do hezčích bot nebo nemá dost peněz. A nebo, no radši už dost.

Každý máme svůj styl, vybrali jsme si ho sami a je jen náš. Proto bychom neměli soudit ty co ho nemají podle našich představ.

Síla peněz

Přemýšleli jste někdy nad tím co má nad námi skutečnou moc? Nebude to nějaká osoba, vláda nebo tak něco. Podle mě nad námi skutečnou moc mají peníze. A co znamenají peníze? No přece moc. Kolik jsme toho schopny obětovat pro nové šaty a boty? Příkladem můžu jít třeba já, červenec je už dávno pryč a nikdy se nevrátí a jak jsme si ho užila? Pracovně, volných dní jsem měla opravdu jen pár. Vůbec jsem neměla čas na koupaliště, zamilovaný procházky nebo nějaký výlet s přítelem. Prázdniny nemají být tolik pracovní, nemají být o penězích, ale úplně o něčem jiném, přece jsem se na ně těšila celý školných 10 měsíců a pak? Je to smutný.

Nebudu vám lhát mám peníze ráda ( kdo taky ne, že?), ale odtud potud. Miluji nakupování a jen díky penězům si můžu něco koupit ( logické, že- ne nejsem blondýna). Taky si chci jednou postavit dům, koupit auto a každá prázdniny odletět do teplých krajin.

Láska k penězům je vášnivá a na celý život.

Jak moc nás to ovlivní? Dnešní doba je už asi taková, klade důraz na moc a bohatství, ale jakou to má opravdu cenu? Společnost se čím dál víc rozděluje na dva tábory- ti co peníze mají a ti co ne a samozřejmě všichni chceme patřit k první možnosti. A děláme všechno aby tomu tak bylo. Některé slečny to řeší starším zaopatřeným přítelem, vždyť český ,,šoubiznis“ je takových zlatokopek ( pardon) plný. Někteří zacházejí do jiných extrémů, který český politik něco neukradl, který není zkorumpovaný? A kdo ukradl v Argentině to pero? Ano, byl to český prezident.

Teď asi před vámi vypadám jako velký odpůrce bohatství, tak to není, ale bohatství by se mělo zasloužit ne ukrást. Peníze mají svojí sílu a všichni je chceme, není na tom nic špatného.

Začínám se v tomto článku motat J , no nic pro dnešek toho necháme. Musím totiž do práce.

green and blue

Často od mamky slyším, že chodím oblíkaná jako šedá myš, tak dneska jsem šla do práce pro změnu jako rákosníček.