17. narozeniny

Jako malá jsem se nemohla dočkat svých narozenin, byl to pro mě nejdůležitější den v roce. Odpočítávala jsem si dny a hodiny a když konečně odbylo 15:45, hrozně jsem machrovala, že jsem o rok starší. Dětství je krásné období života, všechno se zdálo tak velké a dospělé, bylo jen na mě abych to všechno objevila. Byl to čas her, panenek a dinosaurů. Pamatuji si jak jsem každý večer chodila za babičkou aby mě četla pohádky. Všechno bylo tak nevinné a svět se zdál málo zkažený.

Teď jsem nejméně o deset let starší a rozumnější, narostly mě pořádné lokty. Vlastně jsem měla včera 17. narozeniny. Připadne mi, že těch sedm let od mých desátých narozenin hrozně rychle uteklo.

Jako malá jsem se nemohla dočkat hodně věcí co se týká ,, dospělosti“ třeba první pusu, první boty na podpatku, první diskotéku, ale i svoje první vydělané peníze. Tohle mám už všechno za sebou. Už nejsem malá, blonďatá holčička, pronikla jsem do světa dospělých. Docela se mi v něm líbí, ale děsí mě, že není cesty zpět.

Proto moc nechápu dnešní dvanáctileté či třináctileté slečny kam tak spěchají. Dětmi jsou jen jednou a na krátkou dobu ,tak proč si zbytečně přidělávat starosti, na co se tolik zabývat kluky? Dnešní třináctileté holky jsou daleko dál, chápu to, doba je rychlá a my se jí musíme přizpůsobit jinak ztratíme krok. Ale proč být tak moc napřed? Znám jednu slečnu, která do svých patnácti toho stihla opravdu hodně. Vystřídat několik kluků, přijít o panenství a následně na to jít na interubci a aby toho nebylo málo strávila několik měsíců v pasťáku.

Možná jsem na svůj věk byla zpomalená, ale opravdu mě nemrzí, že jsem ve třinácti nechodila na diskotéky ani se nikde s nikým neolizovala. Měla jsem krásné dětství. Místo sezení u počítače a hraní videoher jsem běhala po venku. Věřím, že časem všichni zapomenou co vlastně na počítači hrály, ale ne běhání venku jen tak zapomenout nejde.

Vím, že štědrý večer je už za námi, všichni jsme přejedeni bramborového salátu, politovali jsme chudáka kapra a vydívali se na pohádky.  Doufám, že jste ho všichni strávili s rodinou nebo s někým koho máte opravdu rádi. Také doufám, že se vám všechna vánoční přání splnila a pod stromečkem jste našli všechno co jste si přáli.

Chtěla bych vám popřát hezký zbytek svátku a bujarý Silvestr. Ale hlavně šťastný rok 2012.

Tímto vám moc děkuji za vaši přízeň a moc si vážím toho, že si čtete moje ,, bláboly“. Vím, že jsou blogy s mnohem větší návštěvností, ale stejně tak s láskou bych psala i pro jednoho čtenáře, ale nemůžu netvrdit, že mě  váš počet moc těší.

Stydím se, že to píšu až teď, ale omluvte mě prosím, měla jsem nějaké problémy s připojením.

Ztracené přáteství

Někteří lidé mají před Vánoci tendenci urovnávat rozbité vztahy. Ještě před pár měsíci bych patřila mezi ně. Ale něco se změnilo, nejspíše já.

Vždycky jsem se přátelila spíše s kluky, když jsem byla malá, holky mě přišli hrozně upištěné, užalované a takové málo akční. Ale jak už to v životě chodí, přišlo něco čemu se dá říkat puberta a já si začala hledat holčičí kamarádky.¨

Měla jsem kamarádku jmenovala se Jenetta a upřímně doufám, že nečte můj blog. Byla pro mě něco jako sestra, tolik jsme si rozuměli. Znáte ten pocit, že jste k sobě našli někoho kdo, vás ve všem naprosto chápe, pomáhá a je vám nablízku? Rozumí vašemu humoru a pozná ironii ve vašem hlasu? Kvůli ní jsem se těšila do školy, hrozně ráda jsem si s ní povídala, tolik jsem jí toho mohla říct. Ale byla jsem naivní a moc důvěřivá. Když jsem ji opravdu potřebovala, nebyla tu. Vlastně, ano řekla někomu moje největší tajemství a tím mě dost znepříjemnit život. Tohle hořké zklamání bolelo. Často jsem si kladla otázku, jak mohla? Já bych jí něco takového udělat nedokázala, ale každý jsme jiný a máme jiné mínění.

 Ale přesto nechápu, proč mě ani nepozdraví. Já ji přece nic neudělala.

Některé rozbité vztahy, se rozbily, protože prostě musely. Nevěřím na osud nebo v něco podobného, jsem v tomhle docela realistická, nevěřím v nic co není vědecky podložené.

Kdyby se vám rozbil váš oblíbený hrníček co by jste udělali? Slepili byste ho nebo koupili nový? Než si odpovíte, pořádně na tom popřemýšlejte. Ten slepený by mohl téct, nikdy tolik netěsnit a zase se rozbít. Ale nový by neměl v tomhle chybu. Možná to zní krutě, ale vybrala bych si ten nový. Nejspíš je tohle hloupé přirovnání k přátelství.

 A ať to bolí sebevíc, je to k našemu dobru. Už někdy hodně dávno někdo řekl ,, co tě nezabije to tě posílí“ a myslím, že to v této sféře platí dvojnásob. Ale také tím zjistíte, kdo je opravdový přítel, kdo je s vámi i když vám není do smíchu. Kdo vás opravdu podrží. Až potom poznáte, kdo tím opravdovým přítelem je.

Krásná neznámá

Také tak neradi cestujete městskou dopravou? S počátku mě hrozně bavilo jezdit šalinou, ale to už mě také přešlo. Včera jsem takhle jela do Ikei, potřebovala jsem si koupit rámečky a nějakou dekoraci do mého nového pokoje, ale o tom později. Asi znáte jak to chodí, když na přeplněnou zastávku přijede autobus. To se pak všichni tlačí, aby se tam vlezli, předbíhají  a je jim úplně jedno co ti druzí. I přes to, že jsem tam stála mezi prvními, jsem si nesedla a byla jsem ráda, že se mám alespoň čeho držet. Přiznávám se, že většinu cesty ( pokud se tedy neučím) trávím pokukováním po ostatních cestujících, ale kdo ne?

Stála jsem u jedné ženy. Možná kdybych nestála vedle ní, tak bych si jí ani nevšimla. Byla takový ten typ šedé myšky, oblečená do tmavých barev nijak zvlášť krásná a ani ničím výmečná, tedy zatím. Zdála se mi trochu nervózní, pořád kontrolovala mobil.

Jak autobus zastavil na jedné zastávce, aby do už tak plného vozidla ještě někoho přibral, začala naše neznámá někoho vyhlížet. Jen jak ho uviděla, začali jí oči přímo zářit štěstím a  na tváři se jí vytvořil krásný úsměv. Celá jako by se změnila, v autobuse mezi  všemi těmi lidmi, byla najednou nejkrásnější . Přímo s ní sálala pozitivní energie, jako by skrze deštivé mraky vysvitlo sluníčko. Ten muž vypadal podobně šťastně jako ona.

Po vystoupení z autobusu, šli ruku v ruce mým směrem a myslím, že byli opravdu šťastní.

Závist není hezká vlastnost, ale jí jsem záviděla.

Nejspíš jsem ještě nebyla tak zamilovaná. Ty tolik v bravu opěvované motýlky v břichu, jsem poprvé ucítila letos v listopadu. Ale to si chci nechat pro sebe J.

Můžu si jen přát , že někdy proměním jako ona, a že tu bude někdo kdo také kvůli mojí maličkosti tolik zněžní. A Vám, pokud už někoho takového nemáte, přeji to samé.

Krása

Krása. Už jen to slovo zní významně tak nějak slavnostně . Co vlastně, ale znamená? Jak ji posoudit?

Jsem toho názoru, že krása je dost relativní. Někdo je na  něžné blondýnky, druhému se podlomují kolena s éterických zrzek a jiný se otočí za krásnou brunetkou. Proto nechápu, proč někteří lidé soudí krásu jiných, každý máme jiné oči, něco jiného se nám líbí z toho logicky plyne, že to co se nelíbí jednomu může pro druhého být ideálem krásy.

Jednou jsem napsala, že móda je hodně povrchní záležitost, ale není to s krásou ještě horší? Ne všichni máme módní oko, ne všichni poznáme co komu sluší, ale naopak si myslím, že krásu pozná každý ( samozřejmě podle svých kritériích). A potom lidé soudí, pozorují a někdy i závidí.

Když jsem byla tak o čtyři roky mladší přála jsem si vypadat jako ( čti být přesná kopie) Ashley Tisdale. Ale s postupem času jsem se smířila sama se sebou i když občas mám menší výkyvy ( hlavně po ránu), kdybych nejraději rozbila  zrcadlo rovnou i s prasátkem a zamířila na plastickou chirurgii. Naštěstí mám celkem dobré sebeovládáníJ.

Naučila jsem se na sebe v zrcadle usmívat, mít se ráda taková jaká jsem, když pominu těch několik věcí co na sobě pořád nemůžu nějak skousnout, tak si myslím, že nevypadám  nejhůř.

Zkusme si malý pokus, zavřete na chvíli oči, v duchu si řekněte ono kouzelné slovo a co se vám vybaví?

 Hádám, že to nebyla modelka Victoria Secret či nějaký fešák s filmu, ale pro vás blízká osoba nebo i místo. Ta osoba nemusí nutně vypadat jako Taylor Lautner, ale přesto nám přijde krásná. Čím to? Nebude to tím, že pro vás něco znamená? Má svoje jedinečné kouzlo co nikdo jiný nemá, umí vás rozesmát, je vám oporou...

Tohle je přece krása v pravém slova smyslu. K čemu je hezká tvářička když není hezká duše? Proto mě napadá jen jedno, co pár slovy vystihne celý tento článek.

Opravdová krása je očima neviditelná.

Untitled

Untitled #21 by nikiroselin featuring pink shirts

Dorothy Perkins pink shirt
$35 - dorothyperkins.com

Duffle coat
£32 - peacocks.co.uk

Mango slim leg jeans
£23 - mango.com

UGG Australia shearling boots
€239 - jades24.com

3 1 Phillip Lim messenger bag
$750 - barneys.com

Faliero Sarti silk scarve
£234 - farfetch.com

Lash All You Want
$10 - meetmark.com

Cuckoo For This Color - OPI - Green - Nail Care - Beauty - Fashion...
nelly.com

Poets Walk Winter / CENTRAL PARK PHOTOGRAPHY
$40 - beckermanphoto.com

Hi my name is Brittany

Láska má mnoho podob ta milenecká je vášnivá, kamarádská důvěřivá, sourozenecká tak trochu soupeřivá a mateřská starostivá. Ale jaká je láska dcery k její matce? Co by jste Vy byli pro tu svoji schopni udělat či obětovat?

Někdy ,většinou ještě na základní škole, jsem poslouchala holky jak se bavily o  svých matkách. Mezi námi moc hezkých slov na jejich maminky nepadalo, většinou to vyprovokovala nějaká hloupost typu ,, ráno mě nutila čepici, ale já ji nechtěla, protože by se mi pokazil drdol, je to fakt kráva“. Zůstává mi nad větami tohoto typu rozum stát. jak něco takového můžou říct o někom, kdo je má tak rád, dal jim život, živí je. Tohle nechápu.

Kam se poděla vděčnost a láska?

Všem tvrdím, že mám nejlepší mamku na světě, až ba pár maličkostí co by ji mírně šokovalo ji můžu říct snad úplně všechno. Neberu ji moc jako mamku, ale jako spíš takovou starší a zkušenější  kamarádku. Ale nemyslete si, že to mezi námi tak idealistické i u nás jsou hádky, občas bývají kruté. Ale nikdy bych něco takového o ní neřekla. Ona je můj životní vzor, moc se ji vážím, je to úžasná žena.



 

Ale proč s tímto článkem začínám? Kvůli tomuto videu:

Přiznám se, že mě dohnalo k slzám. Nedovedu si představit jaké to musí pro tu slečnu být. Tomuhle já říkám láska.

Kde jsme zapoměli ducha Vánoc?

Počasí se jistě z krásného podzimu mění na studenou zimu. Asi už víte jak kouzelným období pro mě podzim je, ale když se nad tím tak zamyslím, zima má také své ledové kouzlo, je magická, všechno je zabaleno v něžné bílé a je to čas oživlých pohádek.

Jako malá jsem zimu milovala, těšila se na sníh a Vánoce. Vzpomínáte ještě na to, jak jste byli Vy malý, co pro vás vánoce znamenaly? Jak jste se těšili?  Pro mě to byl nejlepší den v roce. Všichni byly hodný, v televizi šlo plno pohádek a pak přišel Ježíšek a já s dětskou naivitou se bála na některý dárek sáhnout, aby náhodou nezmizel. Pro děti to je krásný čas, ale pro nás odrostlé dětským střevíčkům? Lítáme s jednoho obchoďáku do druhého, když nemůžeme nic sehnat jsme rozladění a na svoje blízké protivní, utratíme plno peněz a jsme ve stresu jestli se dárek bude vůbec líbit. Poznáváte se v tom?

Kam se ale pak ztratil duch vánoc, užijeme si je vůbec? Vánoce jsou svátky vzájemné lásky a klidu. Přiznejme si, že náš celý rok je takový uspěchaný, rychlý jako celá dnešní doba. Tak proč na chvíli nevypnout, jen tak si natáhnout teplé ponožky zapnout si koledy a bezmyšlenkovitě se dívat z okna na poletující sněhové vločky? Jen se vraťme časem, tak deset let zpět, do období před vánocemi, jak jsme celý roztoužení čekaly, kdy přijde Ježíšek. Teď už na něj asi nikdo z nás nevěří, ale zkusme být, alespoň chvíli dětmi, těšme se, nemusí to být nutně na dárky, ale na to, že se celá rodina sejde, všichni jsou tak nějak šťastnější, laskavější. Tak pojďme si je letos pořádně užít. Já už se nemůžu dočkat cukroví a zdobení stromečku, balení dárků … asi jsem pořád ještě dítě.