Jako vítr

V šesté třídě jsem si nepřála nic víc  než  mít kluka, ono to bylo hrozně in. A jednoduché.  Nějaký si vás vyhlídl, u šaten vám řekl, že vás nepředstavitelně miluje a  jestli s ním nebude chodit co na tom, že nevěděl ani vaše přímení.  Já nikoho takhle neměla, nikdy. Nevím čím to bylo, snad odrátovanou pusou, divnou pihou na nose nebo černými nehty.  A já jsem nepřestávala dál snít o mém spolužákovi, psát si jeho přímení do sešitu a plánovat nám život. Chtěla jsem být jen jeho.

Od té doby uplynulo…no mnoho let. Už jsem měla tu čest být něčí  a přešlo mě to. Dokonale.

Dneska jsme měli laborky a byl mi přidělen spolužák, který se mě mezi titrací jen tak mimochodem zeptal jestli někoho mám. Polila jsem se jódem. Vždycky mě tato otázka dokonale zaskočí. Mám někoho už rok a skoro tři měsíce, ale spolužákovi jsem neřekla nic. 

Moji blízcí přátelé to vědí, má rodina to ví a to stačí. Nestydím se za něj, naopak jsem si jistá, že mě ho spousta holek závidí. Je hezký, chytrý, vtipný, gentleman,  neuvěřitelně trpělivý jako by vyskočil z nějakého starého filmu.


 Nikdo nechápe můj přístup, strach z konvencí, touhu po volnosti. Nechci  zapadnout do partnerského plurálu, nechci aby existovalo jen my. Nechci náš vztah definovat. Už si vůbec nepřeji být  jeho, (nechápejte to špatně, nejsem nijak promiskuitní, jde o čistě psychycký stav) naopak mě to k smrti děsí, už chci být jen svá. Chápu, že u normálních lidí se to nevylučuje. Chápu, že vybočuju z davu. Chápu, že tomu nerozumí ani on. Měnit se zatím nebudu.


Jsem už taková.


PS- Nemyslete si,že se ve vztahu dusím, to vůbec ne. Jsem spokojená. Š'tastná.