Dneska
byl docela hezký podzimní den, miluji šustění listí pod nohami, ranní mlhu, jak
jde od pusy pára a jak mám pořád chuť na horký čaj a dobrou knihu.
Je
dvanáctého listopadu. Do Vánoc zbývá přesně 41 dnů( tj.1 měsíc a 11 dní), proto
nedokážu pochopit Vánoční výzdobu Brna a soby v obchodňácích.
Přítomnost
se ztratila nebo nic nechápu.
To
je jako, žít můžeš o víkendu nebo až doděláš školu, na to budeš mít času dost.
Ale nikoho nezajímá, že chci žít právě teď, že
teď chci jít na procházku, ne se učit chemii.
Že
nechci čekat, až všechno vyléčí čas, ale brečet chci hned.
Nebaví
mě věčné čekání na pátek.
Je
to tím, že už o přítomnost nestojíme? Nebo se jen tak dobře neprodává? Proč nás
přítomnost zajímá, až když se to stane naší historií nebo jako zápis v diáři
na další rok?
Možná
se rádi těšíme a vzpomínáme.
Ale to není tak důležité jako to co bylo a
bude, jako to je co právě teď, co právě prožíváme. Nenechme se strhnout davem a
udělejme si pátek, kdy se nám zachce, pečte cukroví klidně v srpnu, pokud
chcete a přestaňme život odsouvat na víkend.
Protože
čas je vzácný.
