Mám problém se spánkem, je to něco jako rodinné dědictví
nebo prokletí. Jde jen o úhel pohledu. Sedím na dvoře s cigaretou a pozoruji
hvězdy, čtu nebo zírám do zdi, zatímco vedle mě spí on. Tak klidně oddechuje.
Všechno se změnilo za
pouhý rok. Na jednu stranu jsem hrozně šťastná, jako jsem nikdy nebyla, na
druhou se trápím, ale nikdo to nevidí. Jsem asi dobrá herečka. Láska lidi mění,
poprvé v životě jsem se opravdu zamilovala a změnila se. Nebydlím u
rodičů, ale je mi smutno. Nejde se vrátit, už tam nepatřím. Když tam spím sama,
něco mi chybí. On.
Naučila jsem se dělat kompromisy, mluvit o svých citech, spolknout
věty co druhé bolí, zamilovat si horory a zařadit v autě (ale to se povede
jen někdy).
Nejsem tím, kým jsem byla už žádné dítě mejdanů. Mám charakteristické
zvyky, které ke mně patří víc než mé otisky prstů.
Stále mám nutkání kreslit ať je to cokoliv, klidně na
reklamní letáky nebo po boku sešitů. Musím
psát, asi myšlenkový exhibicionismus, cáry papírů po kabelkách budiž mi
svědkem. Stále odkládám věci a utíkám od problémů, víra v to, že se to
nějak poddá je nekonečná, že. Pouštím si italskou operu, vážnou hudbu nebo Eru
i když většina mého playlistu je hip hop.
Za to vím, že už ze mě nikdy nebude laborantka. Od začátku
to byla prohraná bitva. Bojím se budoucnosti. Ve dvaceti nevím, čím mám být a kdo
vlastně jsem, ale vím, vedle koho se chci každé ráno probouzet… jen, aby to
stačilo.
