Dlouho jsem nic nenapsala, nevěnovala se blogu ani nenavštívila moje oblíbené blogerky, tímto se jim omlouvám, nebudu slibovat, že to napravím, jelikož zítra večer odjíždím do Chorvatska. Taky nevím jestli stihnu nějaké články přednastavit protože kvůli brigádě mám málo času. Ach jo, já do této hektické doby sklouzla tak brzo.
Včera byl moc zvláštní den, stalo se vám někdy, že jste něčemu tak moc věřili ,přizpůsobili život a pak najednou, může být všechno jinak? Tak tohle se mi stalo, týká se to mého zdravotního stavu. Nebudu to rozebírat asi by vás to ani nebavilo. Je mi s toho tak nějak zvláštně když pět let žijete tak, že si to co máte rádi musíte odepřít a pak vám někdo v bílím plášti řekne, že vám musí udělat vyšetření a že vám může být klidně něco jiného. A teď musíte rozkopat všechny základy jídelníčku, připravit se na prázdniny, které s dost velkou šancí budou bolestivé. Jsem s toho zmatená…
Nejednou mi napadá tolik věcí co bych vám chtěla napsat. Je to zvláštní jak mi psaní chybělo, ne, že bych byla v tom nějak dobrá nebo nadaná, je to prostě moje vášeň. A s toho taky tak nějak pramení rozhodnutí, no zkrátka jsem začala psát knihu. Nejsem vůbec žádná Jane Austenová a taky si nejsem vůbec jistá jestli ji dokončím, ale mám snad dobrý nápad.
Dneska jsem byla naposledy na základce. Ač jsem se držela a říkala si že mi za to ty děcka nestojí stejně jsem brečela. Ne kvůli nim, ale kvůli naší paní učitelce třídní, je to obdivuhodná žena, tolik si s námi zkusila.
Bylo to tak divné jet naposledy autobusem na tohle známé místo, jít naposledy po devět let známé cestě do školy, naposledy si ji venku prohlídnout, naposled otevřít dveře a vyjít po schodech. Za ty roky kdy jsem tam před devíti roky vstoupila poprvé se tolik změnilo, vyrostla mi prsa, několikrát změnila sestřih, našla si kamarádky, které jsme dřív neměla, prošla si svým rebelským obdobím. Ale škola se vůbec nezměnila, jsou možná jiné obrázky po stěnách, a udělaná velká tělocvična. Kdo se změnil jsem já. Nechala jsem tam svoje dětství a musím jít dál, musím dospět.
A za dva měsíce zkončí veškerá sranda…
Sranda nikdy neskončí. :-) A zdraví? Zdraví je to nejdůležitější, co máme.
OdpovědětVymazat