Půlnoc v Paříži

Mým snem je podívat se někdy do Paříže. Nelákají mě ani tak hlavní turistické třídy, ale zapadlé uličky, to je totiž podle mě ta pravá Paříž.

Na film Woodyho Allena jsem se těšila a měla jsem proč. Půlnoc v Paříži je tím filmem, který můžu vidět několikrát a stále mě bude bavit stejně. Nevím přesně co se mi na Půlnoci v Paříži líbí nejvíc. Jsou tu krásné kostýmy, výborně vybraní herci a zajímavý děj a Paříž ve dvacátých letech. Ach. A žádné záběry Eiffelovky.

Při sledování Půlnoci jsem pořád musela myslet na to, jaké by to bylo žít jako ve filmu. Vždy bychom měli krásné vlasy a dokonalý make up, našli bychom muže svých snů a tu práci, po které jsme celý život toužily. A nebo by existovala ulička, která by nás o půlnoci přenesla v čase. Líbilo by se mi vidět Viktoriánskou Anglii, Starověký Řím v době 1. triumvirátu, procházet se starověkým Řeckem nebo Renesanční Itálií. Nebo žít ve dvacátých letech v Paříži, kdy byla uměleckým středem Evropy, žít v době takových velikánu jako Coco Chanel, Dalí, Gertrudy Stein,Hemingwaye, Fitzgeralda nebo Diora.

Myslím, že právě kvůli těmto velkým jménům film nesedne každému, ale těm kdo o nich už někdy slyšeli, něco četli nebo viděli jejich obrazy se bude líbit. Možná i proto, že to pohladí naše ega.  Jediný co se mi na filmu nelíbilo, byla Rachel McAdams, byla mi protivná ( jako všude jinde), já nevím, prostě mi není sympatická.

 Jsem velkou a vášnivou obdivovatelkou Londýna, ale díky tomuhle filmu si dokážu stejně vášně představit i k Paříži, škoda, že nemám dostatek volna a peněz a malou návštěvu města světel.

Kvůli těmto šatům se asi naučím šít. Nebo přemluvím babičku aby mi je ušila :)