Změna je život, říká se

Tak jsem si zase jednou řekla, že změna je život a že možná nastal čas aby se z káčátka vyklubala krásná labuť. Bez většího přemýšlení jsem zamířila do drogerie pro tmavě hnědou barvu. A tak se čtvrtečního večera z plavovlásky stala bruneta. V prvotním šoku jsem nevěděla co mám dělat dřív jestli brečet nebo mlátit hlavou o zeď. Rozhodla jsem se pro to první, jelikož to druhé je o dost víc bolestivější. Po pár vymytí ( měla jsem pořád dostatek rozumu, abych si koupila vyzývací barvu) mě ta osoba v zrcadle nedovádí k zoufalství, ba naopak, začala se mi líbit její bílá pleť, která je s vlasy v pěkném kontrastu. Mimochodem  labuť se ze mě nevyklubala, spíše kachna.

 Dneska při reorganizaci svého šatníku  jsem byla mírně šokovaná, jelikož 80% skříně tvoří černá a šedá a já tyhle barvy už vůbec nemám ráda. Polovinu odpoledne jsem zahrabaná v oblečení strávila i kvůli J., protože on nemá smysl pro marnivost jako já a při mém  naříkání, že nemám co na sebe se tváří jako kakabus. Ale nakonec to mé skříni prospělo, peněžence asi méně.

Až na dně  pod několika svetry a sukní co jsem v pátek hledala, jsem TO objevila. Moje krátké,sexy sněhově bíle šaty, které působí, že si je u mě zapomněl někdo cizí. Koupeny na ples, kde jsem chtěla působit jako pravá femme fatale, které by muži padali k nohám, kupovali džus s vodkou a rozdrcenými limetkami a předháněli se který nakonec bude mít tu výsadu skládat mě komplimenty. Na ples jsem šla v dlouhých splývavých šatech, žádná femme fatale, ale já a stejně si ten večer připadala krásná.Nikdy jsem si bíle šaty neoblékla a nikdy neobléknu.

Tímto chci říct, že už si nikdy nekoupím nic z čeho bych (alespoň) náznakem neviděla svoji osobnost a že se nemůžu dočkat na mé světlé vlasy. Ona změna je krásná věc, ale je důležitější se smířit se sebou samou. No ne?