Emoce tak ryzí

Zjistila jsem, že bez ohledu na svůj už téměř dospělý věk, zkušenosti a pocit, že umím cokoliv kromě svíčkové a matematiky, se mé vnitřní jistoty bortí v hádkách. Neumím se hádat a už vůbec ne s ním.

Nejryzejší hádky jsou řízeny menstruačním cyklem, pohádat se je pro mě někdy stejně důležité jako být zásobována sladkostmi. V hádkách, které jsou větší než obvykle a já tuším svoji prohru dělám jednu věc. Hroznou. Dětinskou. Hloupou.

,,Rozcházíme se“, říkávám. V afektu samozřejmě. Nechci se rozejít to ani náhodou. Rozchod v afektu se skutečným rozchodem nemá nic společného, jde o to aby si uvědomil, že jsem jednoduše úžasná, že beze mě by to nebylo ono.

Neočekávám nic víc, než  že mě bude číst myšlenky a rozumět mým emocím, snad víc než jim rozumím já. Ale on nic. Schválně! O co mu jde?

Když po něm chci, abychom si promluvili tváří se jako by byl u zubaře. Chci aby mluvil, ale netuším o čem. Když už něco řekne, stejně se mi to nelíbí. Občas chci vysvětlení, ale takové, které by mě uspokojilo není. On to ví (alespoň si myslím, že to ví) a to mě ještě víc vytáčí. Umí si zachovat svůj klid, zatímco já jsem jak vzteklá kráva.

Pak co adrenalin ustoupí a já se měním v tele, které se stydí a slibuje, že už nikdy nevyroste v krávu. Snad v tu chvíli tomu věřím, ale stane se to znovu. Možná (jistě) ,že ho kvůli tomu ztratím. Nedivila bych se mu.

PS- Jen pro můj klidný spánek, vždycky nejsem semetrikou. Věřte mi. 

Zdroj obrázku: http://pinterest.com/