Archivní víno

Nepovažuji se za bojácnou,nevadí mi tma a na strašidla už také nevěřím. Ale není člověk co by se něčeho nebál, strach je naší součástí. Já se bojím mnoha věcí. Bojím se hranic lidské krutosti, samoty, o své blízké, životu bez cíle, nenaplněných snů, života bez lásky, vyhasnutí a stáří.Myslím, že všechen strach, moje kostlivce ze skříně, můžu ovlivnit. Až na poslední. Staří patří k životu, nejde to jinak i stromům na podzim opadávají listy.

Minulý týden jsem byla na návštěvě u své tety, nejstarší ženě v naší rodině. Letos bude slavit devadesáté narozeniny. Dřív jsem staré lidi vnímala jinak, jako někoho koho se sluší pustit na svoje místo v tramvaji a kteří z tramvaje pomalu vystupují. Jako někoho kdo jde pomalu a zabraňuje mi rychlé chůzi. Jako někoho kdo se baví jen o nemocech, počasí a slevách v Kauflandu. Neviděla jsem je (nebo si to tolik nepřipouštěla) jako lidi plné zkušeností, znalých rodinných rodokmenů a s vlastními velkými životními příběhy. Jsem tak trochu umělecká duše a věřím, že každý člověk může prožít veliký příběh a přitom se nezapsat do dějin. Životní příběhy obyčejných lidí jsou nejkrásnější a někdy i nejsmutnější. A kdo dokáže lépe mluvit o životě než ten kdo je na jeho konci?

Moje teta mi vyprávěla o svojí první a zároveň poslední lásce. Byl to ruský voják a poznali se na začátku 2.světové války, jak končila vyměnili si adresu a on se vrátil se do Ruska. Později se vrátil do Česka jako doktor a bohužel ženatý, ale teta dál čekala. Čekala a doufala. On se oženil ještě dvakrát, nedávno umřel, ale tetě řekl, že stejně miloval jen ji. 

Je smutné jaká je naše generace, neumíme vážit starších lidí. Někdy na ně klademe přehnané nároky a neuvědomujeme si, že oni s námi už nemůžou držet krok a nebo už na mě moc nároky neklademe a nebereme je mezi nás. Chce to mít jen trochu respektu a srdce na dlani.