Být ženou

Nedávno se mi jedna moje kamarádka ptala na to co si myslím o homosexuálních vztazích. Jsem velmi tolerantní člověk a nic proti nim nemám, klidně bych jim dovolila adopce a svatby, jsou to přece také lidi i když se jim líbí stejné pohlaví.

Asi ji to překvapilo a řekla mi, že se svých známých si stejně nejvíc dokáže představit mě jak kopu za druhý tým ( rozumíme si, co tím myslím? Že?). To zas překvapilo mě.

Muži se mi líbí, nikdy by mě ani nenapadlo, že by se mi líbit neměli. Plánuji si jednoho vzít a strávit s ním zbytek života, no a když to s jedním nevyjde, mužů je snad dostatek, tak se vdám po druhé.

Vždycky jsem si s nimi rozuměla víc než s holkami, ty se mi vždycky zdáli příliš složité a já je moc nechápala. Zlomilo se to až v pubertě, které podle mých známých a rodiny stále ještě trvá (a bude ještě dlouho trvat), kdy mě začalo bavit dlouhé klábosení, oblečení, nakupování, časopisy typu Cosmopolitan a v klucích jsem začala vidět i něco jiného než jen parťáky na kuličkové války. A to se pak rozumí, že jsem začala vyhledávat čistě ženskou společnost. Kde mě nikdo nebral za malichernou a nechtěl popisovat průběh menstruace nebo mi sahat na prsa, taky jsem mohla rozebírat vztahy nebo jen tak mluvit a nikdo mi nenabízel zaručená řešení na moje problémy, holky prostě jen poslouchají a to někdy pomůže víc.

A tak už čtrnáct dní před spaním přemýšlím nad tím, že muži to s námi tak jednoduché zas nemají. Mají jednoduší život, nepodléhají hormonálním změnám a netrpí premenstruačním, menstruačním a postmenstruačním syndromem, nikdy nezažijí bolestný porod a nemusí si depilovat nohy.  Na rovinu říkám, že bych ze ženou žít nechtěla, že bych nedokázala být s někým kdo je jako já.

S někým náladovým, kdo neví co chce, ale chce to hned. Kdo dokáže hodinu stát před skříní, která je plná oblečení, ale stejně nemá co na sebe. S někým kdo by mě nutil dívat se na romantické komedie a v kabelce měl vždycky náhradní boty. Kdo při prohlášení, že jsem tlustá, chce slyšet pravý opak. S někým komu leze osmnáctka na paty, ale stále má plyšáka ( Pana Londýna) stále v posteli a před spaním ho tiskne.  S někým kdo se dlouze nechává přemlouvat i když ví,že stejně kývne. A dost!

Snad jste poznali, že popisuji sebe a nesypu popel na hlavu všem ženám. I když ruku na srdce nejsme si všechny nějak podobné?