Běhám. Vážně...

Začala jsem běhat. Jo, už zase.  Každý podvečer na hodinu, když uteče pes tak i na dvě. Dokonce mám běžecké boty už ne conversky a sportovní bundu, ale mp3 v podprsence, přiznávám, že to musím doladit a nejen to.

·         Měla jsem romantickou představu o běhání v dešti, po uběhnutém kilometru mě to přešlo. V botách voda, bunda se dá ždímat, oči štípají od řasenky a pes v někde v p*deli.

·         Kamarád mi volal, co to dělám, jestli to u čeho vypadám, jako mentálně retardovaná je vážně běh.

·         Můj pes si mě plete s lovnou zvěří.

·         Mám úžasnou aplikaci od Nike na cvičení po běhu nejen, že druhý den nemůžu chodit, babička se jde dívat co se tam děje, proč skáče celý barák a proč Corty na mě štěká a snaží se mě znehybnit. Myslí to se mnou dobře. Nejspíš se domnívá, že jsem se zbláznila a že si můžu ublížit.

·         Hrozně se bojím těch běžecký kalhot, kdo je sakra vymyslel tak upnuté.

·         Je mi hrozně trapně když potkám jiného běžce, známého, který mě hlásí, že běžel už 6 km, ale není tak zpocený, udýchaný a červený v obličeji jako já po 2 km.

·         Dvakrát tak dlouho dobu co běžím, musím odpočívat, takže se to pěkně protahuje.

·         Běhám, abych zhubla stehna, ale ty jsou pořád stejné za to mě narostly lýtka, vypadám pak jako oholený fotbalista.