Sedím si u okna, pozoruji ten déšť a šeď dnešního dne. Miluji tyhle dny, nutí přemýšlet a mají v sobě jedinečné malanchonické kouzlo. Možná na někoho působí smutně. Nenesou většinou dobrou náladu,smích léto jako dny, které jsou zalité sluncem. Ale pokud se podíváte na většinu Hollywoodských slaďáku, hlavní hrdinové si většinou skáčou do náruče za bubnování kapek. Tak proč na mě nikdo nečeká s pořádnou kyticí? Každý déšť sebou nese zklamaní, nešťastnou lásku, nebo mě ta tak alespoň přijde, ale sebou odnáší smutek s lidských tváří.
Mám chuť se tam rozběhnout, běhat mezi kapkami a všechno smutné v mém životě zapomenout. Ale neudělám to, jednak proto že bych měla šílenou rýmu, ale taky proto, že zastávám názor, že je dobré pamatovat si chyby, neúspěchy, to nás přece posouvá dál. Nebo snad ne?
I když dneska prší, a za normálních okolností by to bylo to moje počasí, ale dneska ne. Dneska je smutné, uplakané stejně jako já. Dneska jsem prozřela už vím jak bolí zklamaní, které nám ,,nadělí“ milovaná osoba. Už vím jaké je to celé dlouhé hodiny se třást strachy a křečovitě svírat mobil, když někdo není schopný odepsat. A také vím jaká je rána do srdce když pak napíše, něco co by dostalo na kolena každou. Ne, nerozešli jsme se, ale asi oba tušíme, že se k tomu schyluje. Co dělat? Dát si pauzu? Co ta vyřeší, budeme bez sebe pár týdnů, a pak v tom horším případě zjistíme, že se bez sebe máme dobře, v tom lepším se k sobě vrátíme, ale budeme to muset vyřešit stejně. A to jsme tam, kde jsme.
Ještě že už přestalo pršet. Obloha se začíná pomalu vyjasňovat, zpívají ptáci, hned je mi veseleji. Dnešní déšť mi donesl jen slzy, zklamání a nejistotu, ale odnese si ji pryč? Bude všechno zase v pořádku? Myslím, že ne, tento dnešní déšť něco velkého změnil.
