Stát se to muselo...

Když mě bylo třináct nechtěla jsem nic víc, než být dospělá, soběstačná a mít prsa. Plánovala jsem odchod z domu, žít pro lásku a jiné velké věci. Dneska bych dala všechno za to, aby mě bylo zase třináct nebo ještě lépe osm, abych svět  mohla vidět dětskýma, naivníma očima, abych znovu uvěřila v Bradavice a věčný život. Chci zase běhat po venku a hrát kuličkové války, vozit panenku Chou- Chou v kočárku a hrát si s Tomem na Kobru 11, aniž by mě dali svěrací kazajku, nebo bych musela navštěvovat psychologa.

Jak mě řekl strýc, skončila sranda a začal život.

Dámy a pánové, jsem už 2 dny dospělá! A nevěřím tomu, zoufale toužím, aby to nebyla pravda, ale je. Začíná druhé dějství mého života.

A abych to trochu zlehčila přidávám pár rad, co bych poradila svému dětskému a náctiletému já.

 Jednou přestaneš chtít být princeznou.

Dávat svůj první napsaný milostný dopis sestřenici, není nejlepší nápad. Přečte si ho celá rodina.

Nic není tak vážné jak vypadá.

Kluk, kterého v šesté třídě považuješ za svého Romea, je ve skutečnosti násilnický debil a celou základku se za to, že jsi ho měla ráda budeš stydět.

Tvá kamarádka ze šesté třídy, se kterou jste si slibovali přátelství až za hrob a možná ještě dál, tě za chvíli ani nepozdraví, zjistíš, že to byla slepice a ani tě to nebude mrzet.

Víš nikdo nepochopí, že tvé černé nehty znamenají, že se tebe stává feministka, emancipovaná žena, která se chce vyrovnat mužům a pomoct utlačovaným ženám. Lepky byly silnější kafe, ale zase nic.

Kamarád taky rád, ale raději ne! Věř mi, bude tě to stát hodně.

Většinou si nikdo nevšimne, že máš  novou barvu vlasů. To se, ale nedá říct o tom, když máš každou ponožku jinou.

Víš ono na tom, že se má alkohol zapíjet spoustou vody něco bude.

Ten kluk se kterým se seznámíš na icq a chodí do stejné školy, ale jen o ročník výš, taky není láska tvého života, ani jeho divné chování není zajímavé. Byl to lhář a ztráta času.

Boží mlýny melou.

Času stráveného u Upířích deníků, Mé tlusté Valentýny a jiných brazilských telenovel, budeš litovat.

Tvůj velký sen mít psa se ti splní.

Brigádou na McDonaldu získáš víc, než si myslíš.

Mějte se krásně, nebo tak jak zasloužíte.

Zdroj obrázků: http://pinterest.com/popular/

Štastné a veselé Vánoce

Dneska je výmečný den, dovoluji si říct, že nejkrásnější den v roce, alespoň před několika lety mě to tak přišlo. Byl to čas pohádek, strachu sáhnout na dárek, půstu a všechno bylo kouzelné. Časem kouzlo sláblo, ale stále tu je.

Hned po probuzení jsem se šla podívat pod stromeček a hádám, který dárek je můj a co v něm asi je zabaleno. Zase jako před lety a to je na Vánocích nejkrásnější, alespoň jeden den se může stát dětmi. Nemůžu se dočkat večeře a to nejen kvůli dárkům, ale i hladu, půst už nedodržuji tak přísně, jím málo. V pokoji cítím skořici a ráno jsem viděla veverku, dám jí na parapet oříšky, půjdu na procházku a budu doufat ve sněhový zázrak.

 Vám moji věrní i nevěrní čtenáři, přeji ze srdce ty nejkrásnější Vánoce, splněné sny jak vaše tak vašich nejbližších. A užijte si každičký moment tohoto kouzelného svátku. 

Z našeho Cortyho se na Vánoce stává sob.

Kouzlo Vánoc

Vánoce jsou svátky klidu, míru a lásky. A nebo spíš nákupů, stresu,shonu a nervozity? V posledních letech bych se více přikláněla k tomu druhému, alespoň lidé, které jsem na pátečních nákupech potkávala (snad celá republika je v Brně J), měli všechno tohle vepsané ve tvářích, nervozita byla takřka hmatatelná.

Všichni někam spěchali a snad si přáli svým dárkem udělat radost svým blízkým, ale ostatní jako by neviděli, třeba pána o berlích co hrál koledy na harmoniku. Nikdo se nezastaví, nezaposlouchá se a neucítí to pravé kouzlo Vánoc.

Víte,když jsem byla malá,opravdu jsem Vánoce milovala, byl to čas zázraků, pohádek, bobování, přejídání perníčků, strach dotknout se dárku, aby mi nezmizel. A mé dětské oči byli ohromené krásou a bázlivostí.  Při pomyšlení, že tohle všechno už nikdy nezažiji je mi smutno, zoufale se toužím vrátit do dětství a uvěřit na Ježíška. Dovoluji si říct, že to byla nejkrásnější etapa mého života.

Píšu to proto, abychom se alespoň jednou v roce zastavili a podívali se na svět dětskýma očima. Abychom mysleli i na ty, kterým nikdo dárky neshání.  Abychom někomu jen tak pomohli, byli slušnější a milejší. Abychom pomohli němým tvářím. A abychom znovu našli kouzlo Vánoc, jen si vzpomeňte na svoje dětské oči rozšířené úžasem a usínání v obložení nových hraček.

Já koupím granule a odnesu je do psího útulku a taky se podívám po tom pánovi co hrál na Svoboďáku Tichou noc. To vám slibuji. 

Jen tak, trochu zasněženě

Venku je pohádková zima, ba přímo Ladovská. Miluji ji, miluji sníh, miluji zasněženou krajinou, bobování a horké kakao. Musím každý večer ven, protože je tak krásně a musím si to užít, musím postavit sněhuláka, jít na procházku s J. držet se za ruce a mluvit o ničem a přitom o všem. Budeme pít svařák a bude nám fajn. Omrzlé palce si nepřipouštím.

Čaj o páte

Přiznejme si , žijeme v rychlé hektické době, zároveň si musíme dávat sakra velký pozor, kterou nohou ráno vykročíme. A pak ten týdenní kolotoč začíná. Občas se naše životy zdají jako zrychlené přehrávání na videu. Ranní pobíhání po bytě, dobíhání autobusu, dobíhání trolejbusu a šaliny, o přestávce stihnout udělat úkol do chemie, najíst se, chvíli se stresovat jestli budu zkoušená a pak znovu na trolejbus, autobus, učení na další den a pak všechno druhý den na novo.

Ráno pak umírám únavou, protože kvůli zkoušení z angličtiny a myšlení na další den, vytí psa a úplněk jsem oči skoro nezamhouřila. A další den statečně na novo. A posilněni kávou, litry kávy. Kávu pijeme s heslem ,, co nás nezabije, to nás probudí“. Kafe mám ráda, nejraději latte, když se chci odměnit tak karamelové capuccino a když probudit tak kafe černé jako noc, dneska ráno jsem si udělala tak silnou kávu, že by postavila na nohy i mrtvého, chuť jsem spravila až po 3 žvýkačkách a jablku.

 

 

S čajem to je jiná. U nás doma se nikdy nepili sirupy, džusy nebo minerálky, ale čaj a voda. A i přesto, že ho piji téměř pořád si ho umím požitkářky vychutnat. Nejlepší je ten dovezený z Anglie, který je silný, krásně voní a chutná nejlépe z porcelánového šálku po mé prababičce, který je skoro průsvitný. Nepohrdnu ani černým, zeleným, bylinkovým, roibosem nebo mým oblíbeným heřmánkovým. Sladit čaj mě přijde jako barbarství, proto nepiji ovocné a šípkový, protože mě přijdou kyselé. Miluji chvíle s teplým čajem nad knížkou nebo když ho jen tak držím v ruce a dívám se z okna jak prší. Mám ráda jak provoní celý pokoj.

 

 Oni Angličané, si to s čajem o páté dobře zařídili (i když, jsem ještě takového asi nepotkala, ale odpočívat, tedy umí). A já je budu následovat a co vy přidáte se?

 

Milý Ježíšku,

Tento rok jsem moc hodná nebyla, neplnila všechny své povinnosti, neučila se tak, jak bych měla a občas jsem lidi na kterých mi záleží pěkně potrápila. Nakonec se to vymstilo jen mě samotné a ochutnala jsem jak může být život hořký. Nemyslím si, že si něco zasloužím i když jsem pár dobrých věcí udělala, které mě těší. Tak Ježíšku, kdybys mě přece jen něco chtěl dát, tady je trochu inspirace.

 

1. Jednou to byli proužky, pak kytičky a teď miluji krajku. Jsem prostě holka přelétavá. Mám už krajkové šaty a triko, proto bych si moc přála aby do rodiny přibyla i sukně.
2. Věc ryze praktická a zároveň ryze krásna. Na průhlednosti netrvám.
3. K Vánocům červená patří, stejně jako stromeček nebo kapr. Ačkoliv dřív byla červená v mé nemilosti, teď ji nosím celkem často a myslím, že šikovný odstín mě sluší. Límečky bych nejraději nosila na všem.
4. Černé nadkolenky budu nosit k puntíkatým punčochám.
5. Lapač snů si zavěsím nad postel a budu doufat, že funguje.
6. Mobil si přeji ze všeho nejvíce, kdyby jste viděli ten můj pochopili by jste. Musím být praktický proto je nutnost aby měl: wifi,anroid,diktatofon, přehrávač…
7. Teplý svetr s norským vzorem není nikde k sehnání, proto doufám, že v Ježíškové továrně jeden na mě zbyl.
8. Peckové nautice, protože nemám ráda visací a všechny co jsem měla jsem poztrácela.
9. Moje obrovská touha, ale to vy už víteJ
10.  Velká kabelka, která drží tvar má ucho a popruh přes rameno je do školy nutností. Batoh (i přes jeho úžasnou praktičnost) nenosím protože vypadá k podpatkům blbě. Moje kabelka má svá nejlepší léta také za sebou.
11. Hnědá šála, abych nemusela nosit černou.

Ježíšku nemusím dostat všechno, ba dokonce nemusím dostat nic. Ke šťastným Vánocům mě stačí příjemná sváteční atmosféra, koledy, perníčky, sníh, procházky ve dvou ( + pes), svařák  a pohádky.

Louis Vuitton

To jsem si tak jednou chtěla pustit na Youtube Non, Je ne regrette rien od Edith Piaf a spustila se mi nejdokonalejší reklama všech dob. Co na ni říkáte vy moji milí ?

Miluji jeleny!

 Mám ráda rána, když nemusím spěchat a vystupuji o dvě zastávky dřív, abych si užila odeznívající podzim a šustění listů pod nohama.

Mám ráda Tomáše Kluse i když mi zlomil srdce (čeká dítě) a musela jsem si konečně přiznat, že nezpívá o mě.

Mám ráda, když můžu rybí salát zajídat čokoládou.

Mám ráda déšť,mlhu a sychravo. To jsem venku nejraději a zároveň se moc těším domů ke knížce a kakau.

Nemám ráda matematiku a profesorku na matematiku, která nám zakazuje používat kalkulačky.

Nemám ráda nepořádek i když u mě v pokoji vládne neustále.

Nemám ráda, když mě někdo pořád dokola dává rady, které už umím odříkat zpaměti.

Nemám ráda kosmetiku testovanou na zvířatech a prodavačku v DM, která na moji otázku zda tato značka na zvířatech testuje, odpověděla, že jsou to jen zvířata, tak je to jedno.

Nemám ráda maso, pondělní rána, špičaté boty, oranžovou, jednu spolužačku a černé kabelky.

Miluji jeleny!

Já a má nerozhodnost

Ačkoliv nejsem narozena ve znamení vah, někdy jako by tomu tak bylo. Seznamy pro a proti, přestávají fungovat. Někdy mám pocit, že spíš pochopím derivaci než se rozhodnu, které triko se mi hodí víc ke květinové sukni.  A co teprve knihovna? Musela jsem si zakázat tam chodit víckrát než jednou do měsíce, protože v lepším případě tam strávím dvě hodiny přemýšlením, kterou knížku si vezmu, v tom horší mě knihovnice vyhání s tím, že by chtěla už zavřít.

Už půl roku mám dilema se svými vlasy. Ostříhat či neostříhat.  Mám celkem dlouhé, vlnité vlasy a i přes všechny šampóny, kondicionéry, séra, masky, odvary z žabích nožiček a myších ocásků a tanců při úplňku, jsou stále stejně zničené a k vlasům jako z reklamy na Schamu to mají stejně daleko jako Číny.

 

Jenže dlouhé vlasy se klukům líbí, můžu se za ně schovat při opisování nebo s nimi zakrýt flek na halence. Přitahují pozornost a já na ně  ráda poslouchám chválu. Mají jednu vadu a to, že se třepí a ničí. Také je tak nosím už několik let, chce to změnu-radikální.

Bude  to  něco krátkého, mírně zvlněného a rozcuchaného. Budu nosit beret jako Francouzka.
Jenže krátké vlasy chtějí odvahu a jsou složitější na úpravu, nejsem si jistá jestli si to do návštěvy kadeřnictví celé nerozmyslím.Nevím jak si vlasy budou rozumět s obličejem abych pak nelitovala. A
víte co se říká? Vlasy jsou korunou krásy a paruky jsou celkem drahé.

Zamilovala jsem se do úžasného mikáda Dianny Agron.


 

Moje vlasy bez úprav, jen párkrát přečesané.

 

 

United Kingdom 2012

Na začátku měsíce jsem zase byla ve své milované Británii, je to láska mého života, zatím jen jednostranná. Anglie je krásná země s takovou zvláštní atmosférou, kterou žádná jiná země nemá, nevím jakým slovem bych ji charakterizovala, v češtině takové slovo ani nebude.

Velbloud

Jednoho dne se stalo, že mě přestala bavit černá a objevila jsem něco mnohem lepšího. Našla jsem velblouda.

Změna je život, říká se

Tak jsem si zase jednou řekla, že změna je život a že možná nastal čas aby se z káčátka vyklubala krásná labuť. Bez většího přemýšlení jsem zamířila do drogerie pro tmavě hnědou barvu. A tak se čtvrtečního večera z plavovlásky stala bruneta. V prvotním šoku jsem nevěděla co mám dělat dřív jestli brečet nebo mlátit hlavou o zeď. Rozhodla jsem se pro to první, jelikož to druhé je o dost víc bolestivější. Po pár vymytí ( měla jsem pořád dostatek rozumu, abych si koupila vyzývací barvu) mě ta osoba v zrcadle nedovádí k zoufalství, ba naopak, začala se mi líbit její bílá pleť, která je s vlasy v pěkném kontrastu. Mimochodem  labuť se ze mě nevyklubala, spíše kachna.

 Dneska při reorganizaci svého šatníku  jsem byla mírně šokovaná, jelikož 80% skříně tvoří černá a šedá a já tyhle barvy už vůbec nemám ráda. Polovinu odpoledne jsem zahrabaná v oblečení strávila i kvůli J., protože on nemá smysl pro marnivost jako já a při mém  naříkání, že nemám co na sebe se tváří jako kakabus. Ale nakonec to mé skříni prospělo, peněžence asi méně.

Až na dně  pod několika svetry a sukní co jsem v pátek hledala, jsem TO objevila. Moje krátké,sexy sněhově bíle šaty, které působí, že si je u mě zapomněl někdo cizí. Koupeny na ples, kde jsem chtěla působit jako pravá femme fatale, které by muži padali k nohám, kupovali džus s vodkou a rozdrcenými limetkami a předháněli se který nakonec bude mít tu výsadu skládat mě komplimenty. Na ples jsem šla v dlouhých splývavých šatech, žádná femme fatale, ale já a stejně si ten večer připadala krásná.Nikdy jsem si bíle šaty neoblékla a nikdy neobléknu.

Tímto chci říct, že už si nikdy nekoupím nic z čeho bych (alespoň) náznakem neviděla svoji osobnost a že se nemůžu dočkat na mé světlé vlasy. Ona změna je krásná věc, ale je důležitější se smířit se sebou samou. No ne?

Jak (ne) balit

• Máme celý týden na sbalení kufru, ale necháváme to na pátek, času bude dost.
• Ono je jedno, že máte v pátek dost času na balení kufru, najde se přeci i jiná a lepší zábava. Sobota bude stačit, ale pro lepší spánek sepíšeme seznam co zabalit
• I když už je sobota, zůstáváme v klidu, den je dlouhý a máme přeci seznam, že
• Dopoledne trávíme smyslu plnou činností a to čtením horoskopů na další týden, lakování nehtů, které následně odlakováváme a pití kávy
• Pohádáme se, udobříme se a je nám smutno, že druhou polovičku týden neuvidíme, ale nedáváme na sobě nic znát
• Pijeme pivo
• I když už je půl deváté, máme čas, máme seznam, všechno je tedy ok, proto se můžeme dívat na hloupý americký pořad s Britney Spears
• Zjišťujeme, že času moc nemáme, nemáme ani seznam a jsem v pr****
• Pár minut strávíme lamentování nad svojí leností, neschopností a hrozným šatníkem
• Rohlík s netelou na uklidnění, je jistě dobrý nápad a káva už tak dobrý nápad není
• Běháme po bytě jako fretky, pereme a žehlíme
• V systému, který je chaotický, všechno vyskládáme na postel
• Rveme do kufru a nezapneme ho
• ze strašným vztekem, že nemáme větší kufr, všechno vytřídíme
• Týden bude v duchu minimalismu
• Kufr za pomoci vyšší síly (či boha) zapneme, tančíme vítězný taneček

Blahopřejeme vám, jistě jste zapomněli x věcí co jste potřebovali a na místě si budete rvát vlasy.

Kam, že jedu? Hádejte.

 

 

Je to země Primarku, černého čaje, Shakespearea, vévodkyně z Cambridge, červených telefoních budek a v neposlední řadě Harryho Pottera. Už víte?

 

 

Čistě žensky

Mám jednu kamarádku nebo jen známou? Víte já k smrti nenávidím tohle škatulkování, protože přece nemůžu hned každého považovat za svého přítele, ale známý to už taky není. Chtělo by to mezi slovo.

 Ale dneska to o protivném škatulkování a mé hrůze být považovaná za něčí partnerku nebude. Bude to o mé známe (už jsem se rozhodla), protože když ji sleduji pořád mě to nutí přemýšlet, nad rozdíly mezi námi a bytostmi z Marsu. Teď vynechávám pravé a levé hemisféry, schopnosti soucitu nebo logiky. Vezmu to z čistě vizuálně, probírat anatomii nebude, všichni víme co ženám přebývá a mužům chybí a co muži mají jinak. Rozdíly nenajdeme jen v kalhotách a na hrudníku, ale i z pohybu a držení těla. Žena by měla být elegantní co se pohybů týče.
 

 

 To moje známá není, jsem smířená s tím, že si každý může dělat co chce a jak chce, ale proboha, ženy by neměly být maskulinní, to nechme drahým polovičkám. Sedět z nohama roztaženými od sebe opřená o lokty jako frajer ze 6.B a být podobně i oblečená do obrovských tenisek, riflí a volné mikiny, není vůbec přitažlivé ( chcete-li ženské). Ona je emancipace a feminismus krásná věc, ale netahejme ji do módy a když tak s vkusem a grácií, vzpomeňme si na legendární Coco Chanel, ta to sakra uměla. A nebo na výrok divy s platinově blond vlasy a rudými rty :

 

„Nevadí mi žít v mužském světě, pokud v něm mohu být ženou.“

 

Tímto jsem chtěla světu sdělit, že zítra si neudělám culík ani neobleču kalhoty. Zítra mě potkáte v sukni, v nepohodlných botách na podpatku, z rozpuštěnými vlasy a po roku i s nalakovanými nehty, protože zítra budu za ženu, tady alespoň do středy J.

Mějte se fanfárově J



 

Coco Chanel pro její nezapomenutelný šarm, pro to, že nás naučila nosit kalhoty.
Grace Kelly pro to, že je pro mě ztělesněním ženskosti.

Jsem bohém

Nebo ne? Spíš, ne, těžko se škatulkovat. Do které bych vůbec patřila?

Kamarád mě podezíral s toho, že tuhle sukni nosím, proto že si neholím nohy. Proto tak veřejně prohlašuji, pro jeho klid, že nohy si holím J.
Ještě vloni jsem moc nechápala, jak někdo může nosit dlouhé sukně, letos se divím tomu jak je někdo nemůže nosit. Víte, já tuhle sukni prostě miluji.

Jaký bude podzim?

 

V pátek jsem po dlouhé době zase podívala do Brna, potřebovala jsem nové boty. Stálo mě to nervy a pár kilometrů a stejně nové krásky v botníku nemám. Příště si musím přinejmenším loknout něčeho tvrdšího nebo se rovnou obalit antidepresivami.

Ono koupit boty, které jsou bez podpatku, nejlépe hnědé,pohodlné a nevypadají jako tenisky je radlický výkon, protože takové boty ani neexistují. Ne v Brně.I co se módy týče bude podzimní sezóna smutná, bez barev a tím pádem pro nás bledule neslušivá. Alespoň se nebudu řídit módním diktátem, protože naservírované kolekce nejsou zrovna můj šálek kávy. Tak půjdu vlastní módní cestou a na českých ulicích, kde se to jen hemží černou a khaki, budu (snad) zářit.

 

1.Do tohohle trička jsem se zamilovala, byla to láska na první pohled, jen se bojím, že tragická, protože nic podobného neseženu.

2. Jiná podoba námořnického trika, která se mi moc líbí.

3. růžové triko se tříčtvrtečním rukávem sháním dlouho( = je nesehnatelné), bude úžasné zakasané ve volných kalhotách

4. šaty jsou vůbec  nejjednodušší outflit. A bůh ví, že už několikátý podzim toužím po šatech  se tříčtvrtečním rukávem a že je už několikátý podzim ve skříni nemám. Líbí se mi i jejich krémová barva, která je jistě díky jiným doplňkům tvárná. Ach, bez nich nemůžu už žít.

5.  jo, uznávám, že jeansy

6. jako malá jsem něco podobného měla a vůbec se mi to nelíbilo,ale  člověk roste mění názory a styl.

 7. Ach! Ani nevíte jak já po nich toužím, zašla jsem v tom už tak daleko, že jsem se dívala na internet, jestli v mém okolí nesídlí švec. Nesídlí. Letošní podzim bez nich nemůže být. Už se vidím jak je mám na noze a skáču v nich do hromad shrabaného listí. Však já si ty moje najdu.

8. Většina žen v mém okolí ( i já) s příchodem ranních mrazíků sahají do kalhotách. A to je věčná škoda. Možná i proto v mé skříni nebydlí moc na podzim/zimu nositelných sukní.

9. A aby bylo veselo, barevný šátek.

 A po čem prahne vaše srdce ( či šatník) a peněženka zapláče?

Muž s velkým M

Už to bude skoro rok, co jedním hovorem( kterému předcházelo 95615543577 hádek,215452124 nadávek a 1 krize) skončil  skoro dvouletý vztah. Díky bože za to. A tak cítím, že konečně přišla ta  chvíle to říct světu.Bylo to jako chodit se ženou s penisem. Samé nešahej mi na vlasy mám je vyžehlené, jedu nakupovat a nejradši bych si oholil nohy.Jen si na to vzpomenu mám husí kůži a tiká mi oko.

Byla jsem jako snad každá průměrná holčička krmena pohádkami, kde se to mužnými,svalnatými a všeho schopnými muži jen hemžilo. Dokázali skolit sedmihlavou saň, vyšplhat do věže a projít sedmero hor. Později mě brala červená knihovna, kde každý hlavní hrdina měl chraplavý hlas, tělo jako Channig Tatum, byl silný a vášnivý s pohádkovým šarmem.  Bil se za čest své milované, posílal básně a hrál pod oknem milostné písně. Nakonec mě dorazila Stephanie Meyerová se svým Edwardem.

Proto jsem logicky doufala, že to takový má být chlap, kterému se vrhnu do náruče. Bohužel realita je jiná. Dnešní muži to mají s námi jednoduší, nemusí nám lovit mamuty nebo o nás bojovat na kolbišti ( ano nebo být bohatý a mít patřičné tituly a jednoduše požádat o naši ruku otce, ale to se nám do romantických představ nehodí).

Mění se naše role, už nejsme křehotinky, bez vlastního názoru, umíme si samy vyměnit žárovku  i zabít pavouka, stejně jako muži zapnout pračku nebo si uvařit večeři. Umíme se o sebe postarat a kdyby došlo na věž a hlídajícího draka, nejspíš bychom se z vězení dostaly samy. Možná proto muži přestávají být tolik muži a ženy tolik ženami.

Nezbývá nám milé ženy a slečny, než jen doufat, že ten náš muž bude zrovna ten s velkým M, s vášní a silou hodného pohádkové prince, se kterým se budeme cítit milované a nebo se smířit s tím, že občas půjčíme svoji žehličku na vlasy i svému panu báječnému.

Líbání žab nám to jistí J.

Být ženou

Nedávno se mi jedna moje kamarádka ptala na to co si myslím o homosexuálních vztazích. Jsem velmi tolerantní člověk a nic proti nim nemám, klidně bych jim dovolila adopce a svatby, jsou to přece také lidi i když se jim líbí stejné pohlaví.

Asi ji to překvapilo a řekla mi, že se svých známých si stejně nejvíc dokáže představit mě jak kopu za druhý tým ( rozumíme si, co tím myslím? Že?). To zas překvapilo mě.

Muži se mi líbí, nikdy by mě ani nenapadlo, že by se mi líbit neměli. Plánuji si jednoho vzít a strávit s ním zbytek života, no a když to s jedním nevyjde, mužů je snad dostatek, tak se vdám po druhé.

Vždycky jsem si s nimi rozuměla víc než s holkami, ty se mi vždycky zdáli příliš složité a já je moc nechápala. Zlomilo se to až v pubertě, které podle mých známých a rodiny stále ještě trvá (a bude ještě dlouho trvat), kdy mě začalo bavit dlouhé klábosení, oblečení, nakupování, časopisy typu Cosmopolitan a v klucích jsem začala vidět i něco jiného než jen parťáky na kuličkové války. A to se pak rozumí, že jsem začala vyhledávat čistě ženskou společnost. Kde mě nikdo nebral za malichernou a nechtěl popisovat průběh menstruace nebo mi sahat na prsa, taky jsem mohla rozebírat vztahy nebo jen tak mluvit a nikdo mi nenabízel zaručená řešení na moje problémy, holky prostě jen poslouchají a to někdy pomůže víc.

A tak už čtrnáct dní před spaním přemýšlím nad tím, že muži to s námi tak jednoduché zas nemají. Mají jednoduší život, nepodléhají hormonálním změnám a netrpí premenstruačním, menstruačním a postmenstruačním syndromem, nikdy nezažijí bolestný porod a nemusí si depilovat nohy.  Na rovinu říkám, že bych ze ženou žít nechtěla, že bych nedokázala být s někým kdo je jako já.

S někým náladovým, kdo neví co chce, ale chce to hned. Kdo dokáže hodinu stát před skříní, která je plná oblečení, ale stejně nemá co na sebe. S někým kdo by mě nutil dívat se na romantické komedie a v kabelce měl vždycky náhradní boty. Kdo při prohlášení, že jsem tlustá, chce slyšet pravý opak. S někým komu leze osmnáctka na paty, ale stále má plyšáka ( Pana Londýna) stále v posteli a před spaním ho tiskne.  S někým kdo se dlouze nechává přemlouvat i když ví,že stejně kývne. A dost!

Snad jste poznali, že popisuji sebe a nesypu popel na hlavu všem ženám. I když ruku na srdce nejsme si všechny nějak podobné?

  

Nickyho rodina

Dokument Nickyho rodina jsem dneska viděla po několikáté a pořád mám u něj stejný vztek a hlavu plnou otázek.

Dostavila se Vám někdy ta myšlenka, pocit, že historie nebyla psaná správně,správnými  lidmi, kteří ji psali, co ji vytvořili. Největší krach v historii lidstva jsou války hlavně ty dvě nejkrutější, při kterých bylo prolito nejvíce potu a krve nevinných  lidí. Hlavně druhá světová se zapsala svou neobyčejnou krutostí, která málokoho nechává chladným a koho ano,  není to pro mě člověk. Tolik životů, tolik rodin, snu a příběhů. Tolik.

Ale i v krutém válečném světe jeden muž rozsvítil plamínek naděje, jen díky drobnosti, že nejel lyžovat, ale místo toho se zastavil do předválečné Prahy. Díky tomu, že měl otevřené srdce i když se ho to vůbec netýkalo, díky tomu přežilo kolem 700 dětí, které zachránil před smrtí. Věřím, že jste o tomto hrdinovi už slyšeli, ale přesto jeho jméno napíši, protože tak významná jména by se psát měli, je to Nicholas Winton.

Možná, že už jste viděli dokument Nickyho rodina a jestli ne, tak vám doporučuji se na něj určitě podívat, ale připravte si kapesníky. Příběh co napsal život, s krutým začátkem a krásným koncem.  Možná, že mám v těle moc estrogenu ( nebo nějakého  jiného ,,citlivého“ hormonu). Bylo to tak dojemné, že moje ranní půlhodinová práce u zrcadla, přišla úplně nazmar, ale bylo mi to jedno, takové banální problémy se skoro ani nehodí zmiňovat.  

Po dohrání poslední titulky mě hlavou běžely samé otázky. Jak někdo může být tak zlý, necitelný, lhostejný, nelidský? Mají tihle lidé svědomí nebo něco jako soucit? Jak mohli?

Propast mezi dobrem a zlem je příliš tenká ,vždycky byla. Tím nechci říct, že je všechno černé nebo bílé. Musíme znát hranice. Můj děda říká, že peníze kazí charakter, ale co ho opravdu kazí je moc. Nejhorší je když se k moci dostane šílenec, nelidská bestie, co pro ni lidský život nic neznamená. Ale život má obrovskou cenu, tu největší. Lidé vděčící za svůj život Nickymu, vědí jakou. Jako by je něco hnalo, asi druhá šance žít, stát se nějak užitečným, dosáhnout dobrého vzdělání, měla jsem z nich pocit jako by tímto chtěli říct životu své díky.

.

Modrá je dobrá, s motýlky lepší

Říká se, že modrá je barvou introvertů. Barvou klidu a souladu. Prý jí mají rádi lidé citlivých povah, lidé s fantazii a romantici. Má symbolizovat  oddanost, důvěru a věrnost.

Nevím přesně kdy jsem se přeorientovala s něžné růžové na modrou, ale od té doby mám modrou všude. Můj pokoj je modro bílý, propisky mám výhradně modré a velká část šatníku mám také modrou. Může se to zdát jako nuda, ale mě modrá prostě baví J

Jaký pán takový pes. Oba dva nemáme rádi brambory, máme stejnou barvu ,,srsti“ a nikdy nevyfotíme normální fotku J

summer wishlist

     

Nikdy jsem neměla moc ráda léto je na mě moc horko, nikdy se neopálím a za chvíli nemám co dělat,ale na tyhle prázdniny se těším a nenechám si je ničím zkazit.
V každém ročním období si sestavuji seznam, toho co si na následující sezonu musím koupit, ale ta věc se opotřebuje nebo vyjde z módy. A mě nic nezůstane a proto jsem se rozhodla, že letos to udělám jinak. Nebudu si sepisovat seznamy pastelových vílích šatů, ale toho co chci za tyto prázdniny zažít.

A co to bude:

                      Přání první

                Tanec v dešti

O tohle sním už od dětství, kdy jsem to viděla v nějaké kreslené pohádce. Jen si to představte:

Je teplá letní noc a Vy jdete na procházku s někým koho máte rády, na cestu vám svítí měsíc nejlépe v úplňku ( doufejte, že váš milý není vlkodlak). Je vám krásně, že se chcete skoro vznášet a v tom začne lehce pršet. K tanci vám nebude hrát, žádný kýčovitý ploužák, ale cvrčci. Jsme ženy praktické, tak se předtím našplícháme repelentem J

                        Přání druhé

                        Užít si rána

Nesnáším všední rána ( ze všeho nejvíc pondělní), všechno je tak uspěchané, piji litry kávy a běhám po bytě sem a tam.

Tyto prázdniny si rána udělám hezká, už nebudu vstávat v poledne jako loni.  Nebude mě budit nepříjemný zvuk bodíku, ale ptáci co hnízdí na stromě co roste vedle mého okna a bzučení včel. Přivstanu si a budu se bosá procházet v ranní rose a jíst maliny. Vychutnám si tak každý nový den.

                                  Přání třetí

                   Budu chodit na koupaliště

Vykašlu se na to, že v plavkách vypadám jako vorvaň a že tam budu potkávat známé, které potkávat nechci, vykašlu se na to, že jsem přibrala ( ve vodě to nikdo stejně nepozná). A konečně se naučím skákat šipku.

                        Přání čtvrté

                        Pojedu do zoo

Mám hrozně ráda zoo, nejvíc mě baví zvířata s latinské Ameriky,surikaty a rybičky. Budu tam celý den a projdu si ji víckrát, na oběd si dám hranolky a koním vezmu jablka.

Přání páté

Jezdit na koni

A žádné výmluvy, že je moc horko nebo že se mi nechce. Miluji ježdění na koni. Z koňského sedla, že úplně jiný pohled na svět, hezčí nebo je to tím, že si na ježdění neberu brýle

Divné jako divnota

Je to přesně týden a tři hodiny co jsem zaspala, zmateně běhala po bytě, nestihla ranní kávu a ujel mi autobus. Na fyziku jsem přiběhla pozdě a politá od kafe. Na moji výmluvu profesor řekl, že jsem divná holka.

A bylo to tu zas, už od dětství jsem to na moji maličkost slýchala, říkali mi to ve školce a pak i ve škole, někdy doma. Často jsem si tak připadala, třeba na hodinách tělocviku, na školních výletech nebo při kreslení. Kreslení miluji ( a že tohle slovo má pro mě velký význam), objevuji při něm jak bohatá umí fantazie být. Jako malá jsem si vysnila fiktivní město, kde žijí jen samá zvířátka. Nakreslila jsem každou uličku,každý domek a každého obyvatele. Vždy jsem měla při kreslení příběh a to mě zůstalo do teď pokaždé když něco kreslím.  Nevím jestli je to vyloženě divné, ale asi normální to také úplně nebude.

 Ale co je vlastně normální? Normálnost sklouzává ke všednímu a všední k nezajímavému, ovšem podotýkám, že ne vždy to tak je.

 Vlastně to byl od pana profesora  kompliment, mě moje divnost těší, mám ji na sobě ráda a pěstuji si ji.

Archivní víno

Nepovažuji se za bojácnou,nevadí mi tma a na strašidla už také nevěřím. Ale není člověk co by se něčeho nebál, strach je naší součástí. Já se bojím mnoha věcí. Bojím se hranic lidské krutosti, samoty, o své blízké, životu bez cíle, nenaplněných snů, života bez lásky, vyhasnutí a stáří.Myslím, že všechen strach, moje kostlivce ze skříně, můžu ovlivnit. Až na poslední. Staří patří k životu, nejde to jinak i stromům na podzim opadávají listy.

Minulý týden jsem byla na návštěvě u své tety, nejstarší ženě v naší rodině. Letos bude slavit devadesáté narozeniny. Dřív jsem staré lidi vnímala jinak, jako někoho koho se sluší pustit na svoje místo v tramvaji a kteří z tramvaje pomalu vystupují. Jako někoho kdo jde pomalu a zabraňuje mi rychlé chůzi. Jako někoho kdo se baví jen o nemocech, počasí a slevách v Kauflandu. Neviděla jsem je (nebo si to tolik nepřipouštěla) jako lidi plné zkušeností, znalých rodinných rodokmenů a s vlastními velkými životními příběhy. Jsem tak trochu umělecká duše a věřím, že každý člověk může prožít veliký příběh a přitom se nezapsat do dějin. Životní příběhy obyčejných lidí jsou nejkrásnější a někdy i nejsmutnější. A kdo dokáže lépe mluvit o životě než ten kdo je na jeho konci?

Moje teta mi vyprávěla o svojí první a zároveň poslední lásce. Byl to ruský voják a poznali se na začátku 2.světové války, jak končila vyměnili si adresu a on se vrátil se do Ruska. Později se vrátil do Česka jako doktor a bohužel ženatý, ale teta dál čekala. Čekala a doufala. On se oženil ještě dvakrát, nedávno umřel, ale tetě řekl, že stejně miloval jen ji. 

Je smutné jaká je naše generace, neumíme vážit starších lidí. Někdy na ně klademe přehnané nároky a neuvědomujeme si, že oni s námi už nemůžou držet krok a nebo už na mě moc nároky neklademe a nebereme je mezi nás. Chce to mít jen trochu respektu a srdce na dlani.

Leginová epidemie

Mám několik módních zásad, které za každých okolností dodržuji, proto mě nikdy nepotkáte v oranžové, v ponožkách v sandálech, celou v černém, nikdy neodhaluji příliš kůže  a hlavně nikdy mě nepotkáte v legínech. Leginy nosím pouze v zimě, kdy je v případě nouze vydávám za punčochy.

Všimla jsem si, že poslední dobu na nás útočí legínová epidemie, jsou prostě všude. Ještě se mi nestalo, že bych v             MHD na slečnu v leginách nenarazila, že bych nepotkala někoho v nich na školní chodbě nebo ve městě na každém pátém kroku. Přitom málokterá slečna je umí nosit. Ještě vloni jsem se po zastavovala nad slečnou, která přede mnou stála u pokladny , měla na sobě leginy s trikem nad zadek a k tomu jí prosvítaly tanga. To jsem, ale ještě netušila, že to bude za pár měsíců standart, alespoň u nás ve třídě, moje ,,milá a mnou velmi oblíbená“ spolužačka nenosí nic jiného, co na to, že je malá a silná, ono je to přece sexy, že.

Možná, že i tohle je důvod proč se tento model tak často vyskytuje v ulicích. Klukům se to nejspíš líbí, já nejsem testosteronem nabitá tak můžu kritizovat J. Asi je u mě něco špatně, že nevidím na upnutém cosi, co vám ve většině případů zkrátí nohy a na stehnech přidá nějaký ten centimetr navíc, nic sexy. Když si k tomu přimyslíme triko nad zadek, je to hrůza.

Soudnost je v módě hodně důležitá ingredience. I když je krásné, že s vážíme svých těl a nebojíme se je ukázat, měli bychom vědět jak na to. Žena není sexy, když se musí svléknout, aby  ukázala svůj sex-appeal.

Nejsem té povahy, že všechny hodím do jednoho pytle, proto také podotýkám, že se najdou i takové slečny ,které se s leginy přátelí a umí s nimi vykouzlit úžasné kreace. I když já do jejich řad nepatřím.

A co Vy a leginy?

Kletba sudiček

Jsem hlava sklerotická, všechno věčně zapomínám, proto jsem si k Vánocům pořídila veselý proužkový diář a k novému roku plno nesplnitelných předsevzetí, jak jsem na blog, tak do mého tajného deníku, který už stejně podle mě všichni mají přečtený. Pár předsevzetí se mi podařilo splnit, vlastně asi dvě. 

Sportování odkládám na lepší počasí, vyprané tepláky, nové kolo ( však to znáte). Knížek jsem hromadu taky nepřečetla vlastně jen dvanáct ( a to jsem u některých přeskakovala stránky, povinná četba je tu snad jen od toho, aby někdo ty nudné knihy přečetl). Facebook projíždím každý den stejně jako plením ledničku a školní automat na sladkosti. Jsem pořád stejně líná. Učím se stejně málo jako v prosinci a je načase si přiznat, že dieta není sprosté slovo.

Chtěla jsem se opravdu změnit a dospět. Ale šla jsem na to špatně, začala jsem barvením vlasů a pokusem o obnovu šatníku. Ani jedna z těchto povrchních záležitostí mě život na ruby nepřetočila. Malá změna nastala až když jsem se přestala otáčet za minulostí a v ní ztracených známých,kamarádů a ex-přítelů. Proč se taky otáčet? Je přece důvod proč se nedostali do přítomnosti. Naučila jsem se to špatné vymazávat, uznávám, že tahle vlastnost by se nehodila  žádnému historikovi.

Proč se my ženy vlastně tak často chceme měnit? Udělá nás menší konfekční velikost nebo naučená gesta šťastnější,milovanější a úspěšnější? Klíč ke štěstí nebude na dni dietní Coca- Coli, ale někde hluboko v nás, slyšela jsem, že se mu říká sebedůvěra a ta mi na skladě většinou chybí.

Když jsem se narodila, moji rodiče asi zapomněli na fakt pozvat čtyři sudičky, aby rozhodli o mém osudu. A ty naštvané ženské se na mě kvůli tomu dost vyřádily.

První mě předpověděla tvrdohlavost tak velkou, že mě v mnohých věcech brání, ale tak silnou, že s tím nemůžu nic dělat a umíněnost.

Druhá plýtvala krásou u druhé postýlky, ale aby mě to nebylo líto, tak mám alespoň závislost na sladké a jednou budu obézní, ale s čokoládou v krvi pořád veselá. Také mě u mě zařídila sklony k shopaholismu, tím pádem nikdy nebudu bohatá a ani  se nenasoukám do kalhot velikosti 34.

Třetí mě dala do vínku naivitu, víru v dobré konce a lásku silnější než smrt ( a silnější než  závislost na čokoládě). Vidět svět černobíle. Strach z toho, že jsem nemilována. A citlivost, která je spíš na obtíž, často mě rozbrečí maličkosti.

 Za to čtvrtá se na mě vyřádila nejvíc. Jsem línější než lenochod a vzdávám se před cílem.

 Vlastně za mnou změnou existuje jedna cesta, vnitřně se poprat se svým líným já. A když to vezmu kolem a kolem, proč bych se vlastně měla měnit? Ti co mě nemají rádi takovou jaká jsem, se nemusí s mojí maličkostí bavit.

PS
chtěla bych se vám omluvit za svoji nečinnost v poslední době, měla jsem problémy s přihlášením.
A také moc poděkovat Brigit, ze její ocenění, opravdu si toho vážím a moc děkuji.

S kotvou na břiše

Stímto blogem jsem měla velké plány. Velké fashion plány, ale nakonec se to zvrhlo tímto směrem a nemyslím si, že je to zase tak zlé. Fashion blogů je jako hub po dešti, ale to neznamená, že mezi nimi nejsou perly, jsou a překvapivě to není Lucy z ,,A Cup of style“, která je velmi oblíbená, alespoň  z mého pohledu.

Ostatně by měl být vědní obor, který by se zabýval tím, který blog do této kategorie spadá a který už ne. Musím být snad vyfocena s kávou ze Starbucksu s Elle v ruce, nejlépe v saku od Marni a kabelkou z HMka, doplněné o boty z Assosu? Na některých blogech je to jak přes kopírák. Já hledám něco jiného osobnost, příběhy ze života a styl, co je v něčem jiný než 50 dalších blogů.

Zas jsem odbočila, od toho co jsem měla v plánu. Asi už víte, že i já patřím mezi módní fanatiky i když teď zažívám menší krizi a módní policie by mě pro jistotu zastřelila. Po dlouhém rozhodování, doplněné třemi kávami ( říkala jsem už, že jsem závislá na kávě?), jsem se rozhodla zveřejnit fotky s mým mírně přiblblým výrazem ( upřímně doufám, že se tak tvářím jen na fotkách), otřesnou kvalitou a kotvou na břiše, protože s kotvou na břiše je vám hej J

  

Wednesday wishes (5)

Přání první

Začínám mít spánkový deficit, usnout umím snad i ve stoje v autobuse. Když se v noci neučím , tak nemůžu usnout a mám tolik energie. Zato ráno postel tak nerada opouštím, zůstala bych v ní tak o 4 hodiny déle. Nebo celý denJ

Přání druhé

Koupit si knihu Se šarmem Pařížanky. Mám pocit, že bez ní nemůžu existovat a nutně ji potřebuji. Můj šatník a styl není co býval.

Přání třetí

Tak moc bych si přála nosit prudce elegantní boty na vysokém podpatku. Místo těch hrozných tenisek, které teď kvůli nemocnému palci nosím. Kdyby mě dneska viděla módní policie rovnou mě zastřelí, ono když vás všechno bolí a vlezete se jen do jedněch bot, tak je vám pak jedno co to vlastně na sobě máte. Ale pro vlastní bezpečí jsem se celý den vyhýbala zrcadlům.

V sobotu mě čeká menší chirurgický zákrok, tak mě držte palce J. A pak hurá do balerín.

Přání čtvrté

Za chirurgický zákrok si koupím levanduli. Je to tak krásná rostlinka na mém parapetu vedle orchideje, jí to bude moc slušet. Provoní mi pokoj a já se myšlenkami přenesu do francouzské Provence.

Přání páté

Najít si s babičkou čas a ušít přesně takovou sukni. Líbí se mě dlouhé sukně až na zem, je v nich cosi princeznovského. A alespoň strávím s babičkou odpoledne J

Přeji vám krásný zbytek týdne a taky si něco přejte.