neděle 8. prosince 2013

Anděl


Přivezli jsme ji domů jako malé štěňátko. Destruktor byla. Všechno co mohla, zničila nebo snědla. Když přemýšlela, udělalo se jí plno vrásek. Nikdy mě nenechávala samotnou, když jsem byla malá. Chodily jsme na procházky, vždycky mě hrozně táhla. Často mně utíkala a lovila zajíce. Bránila mě.

Vlastně mě celým mým dětstvím provedla a naučila mě lásky ke zvířatům.

Narodilo se jí celkem 32 štěňat. Jedno z nich je i Corty. Byla dobrá matka, učila je lumpárnám, jaké dělala jako štěňátko. Cortymu schovávala jídlo a otvírala mu dveře do zahrady, aby se mohl proběhnout. Nikdo mu je už neotevře…

S věkem zmoudřela. Uměla si poradit se vším, ať to byli dveře od domu, ledničky nebo obal od sladkosti. Jednou snědla kávu. Když něco chtěla, dala na nás packu. Za to jsem jí občas nadávala…

 Bála se vody, nikdy do ní nechtěla, byl to boj jí vykoupat. Vždycky pak nahodila takový mučednický výraz. Za to, když byla šťastná usmívala se. Byla to největší psí osobnost se kterou jsem se setkala. 

Jenže je pryč. Umřela.

Nebe má nového anděla.

Uplynul týden. Byl to týden plný slz, vzpomínek, trápení a také nasněžilo. Myslím, že sníh nikdy neměla ráda…

Přišli jsme o člena rodiny, věrnou přítelkyni a otesánka.

Přišli jsme o Antarku.

Prohrála svůj boj, ale držela se do posledních sil. Nikdy neukázala svoji bolest, vždy jsi ji nechala pro sebe. Byla trpělivá.


S každým se před smrtí rozloučila. Každému tu něco nechala. Lásku.









úterý 12. listopadu 2013

Štastné a Veselé


Dneska byl docela hezký podzimní den, miluji šustění listí pod nohami, ranní mlhu, jak jde od pusy pára a jak mám pořád chuť na horký čaj a dobrou knihu.
Je dvanáctého listopadu. Do Vánoc zbývá přesně 41 dnů( tj.1 měsíc a 11 dní), proto nedokážu pochopit Vánoční výzdobu Brna a soby v obchodňácích.

Přítomnost se ztratila nebo nic nechápu.
 
To je jako, žít můžeš o víkendu nebo až doděláš školu, na to budeš mít času dost.
 Ale nikoho nezajímá, že chci žít právě teď, že teď chci jít na procházku, ne se učit chemii.
Že nechci čekat, až všechno vyléčí čas, ale brečet chci hned.
Nebaví mě věčné čekání na pátek.

 Je to tím, že už o přítomnost nestojíme? Nebo se jen tak dobře neprodává? Proč nás přítomnost zajímá, až když se to stane naší historií nebo jako zápis v diáři na další rok?

Možná se rádi těšíme a vzpomínáme.

 Ale to není tak důležité jako to co bylo a bude, jako to je co právě teď, co právě prožíváme. Nenechme se strhnout davem a udělejme si pátek, kdy se nám zachce, pečte cukroví klidně v srpnu, pokud chcete a přestaňme život odsouvat na víkend.


Protože čas je vzácný.

čtvrtek 24. října 2013

Wishlist autumn/winter

Miluji podzim a docela si rozumím i se zimou. S čím si přestávám rozumět je můj šatník, chce to změnu… 
Untitled #29
       1. Černé jezdecké kozačky- vlastním celkem 5 párů kozaček, ale všechny hnědé, ale      moje averze proti černé začíná ustupovat a stejně hodí se ke všemu!
2.    Termoska- to je skvělá věc nejenže v zimě zahřeje ruce, dobře vypadá, ale hlavně ukrývá pro mě po ránu tu nejcennější tekutinu- silnou černou kávu.
3.    Knihy- za ty stejně utrácím nejraději, plánuji, že se moje knihovna rozroste o Infermo od Browna, Prázdné místo od Rowlingové, Muže, kteří nenávidí ženy od Stiega…nakonec za ně utratím peněz nejvíc, ale když podzim a zima je jako stvořená pro čtení.
4.    Úzké jeansy- těch mám nedostatek.
5.    Sukně do A- ráda nosím sukně, zvláště v zimě, ale vyloženě,,zimních“sukní mám málo a když už tak obsáhlé-příliš na tělo a to chce změnu.
6.    Teplý vzorovaný svetr HM – netřeba komentovat J.
7.    Podzimní boty- Když já si s těmi mými kozačkami tak rozuměla, láska na první pohled to byla, ale nic není věčné a nám to začalo skřípat. Jako děvče přelétavé pokukuji po nových šněrovacích, se kterými budu chodit listím.
8.    Zimní hnědý kabát- trvám na tomhle typu zapínání, velkých kapsách a světle hnědé barvě. A vůbec tenhle z Oasis bude můj!

čtvrtek 17. října 2013

Ne, děkuji...

zdroj: http://www.pinterest.com/pin/302867143660380738/
,, Jsem vegetariánka“
,, No a“ řekl a mně se v tu chvíli moc líbil.

Často musím odpovídat na otázku proč (i přesto, že tazatel pak protáčí panenky).
Často mně to někdo vymlouvá.
Často slýchám, že tím nic nezměním, jen si ničím své zdraví (to protáčím panenky já) a také, že zvířata jsou na maso určena.

Ale co když to tak necítím?

Dneska u oběda jsem to slyšela zase, když většina jedla vepřový řízek a já zeleninový salát, že jsem divná, je to nenormální a nepřirozené. A vážně nechci ochutnat pořádné jídlo?
Proč se mám cítit divná? To protože si vážím života a protože soucítím?  Nebo snad protože, nedělím zvířata na jateční a mazlíčky, že mi není lhostejné zacházení s nimi? Už od dětství mám zvířata ráda, vážím si jich, dělají naše životy hezčí a učí nás lásce…

Je to můj životní postoj - životní styl, chcete-li. Věřím ve vegetariánství. Beru to jako jednu z nejlepších věcí co jsem v životě (zatím) udělala.


Tak mě prosím nenuťte jíst maso.


sobota 28. září 2013

Jedny olivové

Nejsem zastáncem toho, aby se s příchodem podzimu odložily barvy a všechny si oblékly černou uniformu. Nemám černou ráda, ale s olivou (khaki pokud chcete) mě prostě baví.





středa 14. srpna 2013

Lovely skirt

Jsem sukňový typ, který trpí akutním nedostatkem sukní. Sukně miluji, umí ledacos skrýt a ledaco ukázat – ale jen v míře slušnosti. Udělají z ženy dámu. Většinou…


A béžová je nová černá!


úterý 6. srpna 2013

Velké prázdno

Uklidila jsem naši společnou fotku, oba se usmíváme, mírně přiopilí pivem a láskou. Jsem tam šťastná. V poledne jsem poprvé uvařila oběd, moc dobrý tedy nebyl. Tu noc jsem sledovala jak spí, poprvé jsme spolu usínali. Zdá se to být tak dávno, jako jiný život…

A teď vidím jen prázdný rámeček, položený přesně na tom samém místě, stejně zaprášený jako by o nic nešlo. Mám plno fotek, obrázku a pohlednic, ale žádná tam být nemá. Proto je prázdný stejně jako já.

Přesně takto se cítím jako prázdný rámeček. Stejně jako do něj se dá vložit fotka, která měla zachytit prchavý pocit štěstí i já snad budu jednou na štěstí připravená.

Už necítím tolik bolesti, nebrečím, abych se jednou mohla usmát, jen ten divný tlak na hrudi mě ještě neopouští. Občas přijde vlna něčeho, co neumím pojmenovat. Takhle se neznám.

Sbírám se ze střepů, lepím a hledám ztracené kousky, ale vím, že už vždycky bude kus chybět. Prý to chce čas, ale ten je k nešťastným pomalejší. Prý se musím najít, dozrát a dělat zase věci, které miluju – malovat, plavat, číst, psát, chodit ven s Cortym… jen mě to ještě tolik nejde, necítím z toho nic jako dřív.

Sbírám zbytek důstojnosti, co mě zbyl a jdu dál, SAMA, bolavá a jiná, ale já se nedám.


PS- Neznáte někdo nějaký způsob jak vymazat paměť?
PSS- Víno nefunguje!


Jestli jste dočetli, až jsem tak se omlouvám za depresivní článek.

pondělí 29. července 2013

Venezia (Benátky)



Snad odjakživa jsem si přála je navštívit, procházet se zapadlými uličkami, obdivovat náměstí sv. Marka, projít snad všechny galerie ve městě a žasnout nad pozoruhodnou historií. Města kde se mimo jiné narodil Marco Polo, Carlo Goldiny, Vivaldi nebo Casanova.

Projít všechny galerie se mi nepovedlo. K mé smůle má rodina na to není a nikdo by na mě nečekal. Ale stejně jako Londýnu, Novajle a Brightonu jsem dala Benátkám slib, že se ještě někdy vrátím a doufám, že ne sama, protože Benátky jsou na procházky  ruku v ruce jako dělané.

pátek 19. července 2013

Caorle (Itálie)

Už dlouho jsem nic nenapsala, ani řádek. Omlouvání se je možná zbytečné. Na rovinu jsem byla příliš líná něco tvořit, nebudeme si přece lhát a také na dovolené v Itálii, na vodě...

Itálie je krásná země, opravdu mě učarovala, ne tak kvůli krajině a pozoruhodné historii (věřte mi, že pro milovníka historie je to pro mě důležitý faktor). Všichni víme, že italská kuchyně je zdaleka nejlepší ( tedy alespoň u mě). Na Itálii kromě kuchyně, jsem se zamilovala do místních obyvatel, mám ráda temperamentní a vášnivé lidi, i když já jim musím připadat jako studený čumák.  Myslím, že jsem potkala lidí dost i různé národnosti a kromě Angličanů mě Italové vážně přirostly k srdci. Na Italech se mi líbí jejich srdečnost, bezprostřednost a ochota komunikovat jakýmkoli jazykem. Obdivuji, jak se jim vlívá horkost slunce do tváře, jak jsou nabití. Ještě v žádné zemi jsem se nesetkala s tak srdečným chováním. A to nemluvíme jen o mužích J.

pondělí 27. května 2013

Běhám. Vážně...


Začala jsem běhat. Jo, už zase.  Každý podvečer na hodinu, když uteče pes tak i na dvě. Dokonce mám běžecké boty už ne conversky a sportovní bundu, ale mp3 v podprsence, přiznávám, že to musím doladit a nejen to.

·         Měla jsem romantickou představu o běhání v dešti, po uběhnutém kilometru mě to přešlo. V botách voda, bunda se dá ždímat, oči štípají od řasenky a pes v někde v p*deli.
·         Kamarád mi volal, co to dělám, jestli to u čeho vypadám, jako mentálně retardovaná je vážně běh.
·         Můj pes si mě plete s lovnou zvěří.
·         Mám úžasnou aplikaci od Nike na cvičení po běhu nejen, že druhý den nemůžu chodit, babička se jde dívat co se tam děje, proč skáče celý barák a proč Corty na mě štěká a snaží se mě znehybnit. Myslí to se mnou dobře. Nejspíš se domnívá, že jsem se zbláznila a že si můžu ublížit.
·         Hrozně se bojím těch běžecký kalhot, kdo je sakra vymyslel tak upnuté.
·         Je mi hrozně trapně když potkám jiného běžce, známého, který mě hlásí, že běžel už 6 km, ale není tak zpocený, udýchaný a červený v obličeji jako já po 2 km.
·         Dvakrát tak dlouho dobu co běžím, musím odpočívat, takže se to pěkně protahuje.
·         Běhám, abych zhubla stehna, ale ty jsou pořád stejné za to mě narostly lýtka, vypadám pak jako oholený fotbalista.


čtvrtek 16. května 2013

Pseudosex

Po asi hodinovém čtení přiznání holek a kluků na facebooku, jsem došla ke dvěma závěrům:
  1. Nikdy už nečíst žádná přiznání.
  2. sex je naprosto běžná věc je jedno kde, s kým, proč a jak. To samé platí pro nevěru.

    Přiznejme si to, mnohým mladým se ztratili hodnoty, jinak nevím jak si to vysvětlit. Ale na druhou stranu, nám na základní škole na servírovali někdy ve třetí třídě, jak to chodí mezi mužem a ženou. V šesté třídě jsme byli zkoušeni z pohlavních orgánů, čím víc odborných názvů tím lépe, praxi jsme se naučili z Bravíček. V sedmé jsme se naučili pohlavní choroby, co nejděsivěji to šlo, a v osmé u tabule natahovali kondom na štafetový kolík. Pamatuji si to jako dneska, jak jsem šla pomalým krokem před tabuli a pokoušela se kondom třepotajícíma rukama natáhnout. Kluci z toho byli celý pryč. A pak jsme se učili ovulaci.

Ono roztáhnout nohy, není zas tak složité (máte-li na to povahu), ale co tak otevřít někomu svoje srdce, důvěřovat mu natolik, že mu sdělíte svoje sny a největší noční můry? To už tak snadné není. Položit před někoho sebe sama, ne tělo, abychom si rozuměli, ale vaši podstatu to pravé já. Povídat si třeba do rána, najít v tom druhém svoji spřízněnou duši a jako puzzle lepit jeho dosavadní život z příběhů co si povídáte, pít heřmánkový čaj a věřit, že není nic smyslu plnějšího.

Víte z čeho má váš protějšek strach? Co ho udělá šťastným, jaké jídlo má nejraději, jaké jsou jeho nejtajnější sny? Nebo znáte víc jeho tělo?

Věřím na dva druhy sexu. První je čistě fyzický, živočišný, vášnivý. Druhý je psychický, kdy nejde jen o těla, ale o celý váš svět.

Možná je to všechno jinak.

Ach jo. Přece jen budu ze staré školy.



pondělí 6. května 2013

Holka jedna béžová

 Zjistila jsem, že jsem neobyčejně věrný člověk. Jsem věrná svému psovi (jiné nehladím), v restauracích si dávám stejné jídla (pokaždé), věrná jednomu časopisu a přítele bych nepodvedla. Jen občas co se módy týče, jsem holka přelétavá.
 I když béžová je poslední dobu jako má uniforma. Mám ve zvyku si vždycky oblíbit nějaké oblečení a na ostatní zanevřít, na každé roční období mám nějakého oblíbence. Na jaro je to světlý trenčkot (či co to je) a béžová kabelka.  



čtvrtek 2. května 2013

Dokonalý mužský? Neexistuje!


Domácí úkoly nemám ráda, popravdě málokdy je dělám opravdu doma a ne o přestávce před hodinou. Tentokrát mě úkol do angličtiny bavil. Posuďte sami – Můj budoucí partner.

Ona už jen ta představa je věc tuze záludná. Než začne běžet moje fantazie (a snad i vaše) na plné obrátky, je důležité vědět jednu věc. Dokonalý muž, stejně jako dokonalá žena, neexistuje.  Život je krutý, já vím J.

A ten můj?

·         Poznáme se v Africe, on tam bude jako veterinář bojovat proti odchylování opic z volné přírody a já tam pojdu s Lékaři bez hranic.
·          Setkání by to bylo osudové, láska jako vystřižená z románu Charlotte Brontë, ne-li větší.
·         Bude milý, slušný, čestný, pravý gentleman. Když by na to přišlo, uměl by mě rozesmát a naopak by věděl, kdy je lepší mlčet.
·         Netrvám na tom, aby si všiml nového účesu, ale aby občas uměl zalichotit.
·         Byl by sečtělý (časopisy nepočítáme) a kultivovaný tak, že bych s ním mohla na italskou operu, aniž by usnul, nebo na výstavu.
·          Nosili bychom si snídani do postele a psali si zamilované vzkazy na lednici.
·          A nemůžu zapomenout - nechodil by sportovně oblečený jinam než na sport, po městě by nepobíhal v botaskách a softshellové bundě. Naopak by se nebál saka a polobotek.
·         Měl by s klidem a láskou snášet moji ,,divokou“ povahu, ba ji na mě milovat.
·         Neměl by mě chtít měnit.
·         Měl by být vášnivý podobně jako Ital, pozorný jako Francouz, povahou jako Angličan nebo Skandinávec
·          A to nejdůležitější nakonec! Miloval by mě, opravdu vroucně, celým srdcem a nebál by se to ukázat, klidně by kvůli mně chodil po žhavém uhlí.

 Poznámka pod okraj:
Byl by cizinec, protože mne se nelíbí čeští muži ani vzhledem ani chováním. Nevím, čím to je. Ale jsou výjimky, třeba můj přítel (který tento článek promine a nebude číst). 

Na vzhledu nezáleží, ale dokonalý muž by vypadal jako Ian Somerhalder nebo Pierce Brosnan. Samozřejmě se mě nejvíc líbí ten můj, ale toho jsem dát nesmím.

  Máte představu o dokonalém mužském? Jakou? 



středa 24. dubna 2013

Spring and summer wishlist

Untitled #28


Jaro je už konečně tady ,a že to trvalo, ale jako při každém otevření skříně s povzdechem zjišťuji, že nemám co na sebe. A tak už tradičně mé jarní
Květinový šátek –
Jsem docela velkou sběratelkou šátků. Šátek je skoro kouzelná věc, protože i s obyčejného trika a kalhot umí vykouzlit zajímavý outflit.

Peněženka-
Dříve jsem často měnila peněženky, než jsem v jednom Londýnském brašnářství našla tu svojí ,,pravou“. Co osud nechtěl, peněženka se mi po čtyřech letech rozbila, ošoupala a už nešla opravit. Jsem toho názoru, že je hezká peněženka důležitější než hezká kabelka, protože kabelku měníme podle oblečení, co máme na sobě. A když žádnou neseženu, alespoň budu mít alibismus proč navštívit milovaný Londýn.

Mokasíny-
Žádné boty se mi ještě nelíbily více. Žádné boty jsem ještě nepotřebovala více.

Krajkový top-
V loni jsem byla zamilovaná do květinového potisku, letos jsou to krajky. Jsem holka přelétavá. Ale na moji obhajobu je něco romantičtějšího než krajka?


Květinová sukně-
A pořádně vzorovanou a rozevlátou. V českých obchodech jsem ještě nenarazila na sukni podle mého gusta. Něco mě říká, že na Asos ke mně bude přívětivější.

Černé baleríny-
Černých bot mám několik, problém je, že na podpatku a co si budeme povídat, dobře se v nich nedobíhá tramvaj a stát na nich celý den je bolestivá záležitost, alespoň pro mě.

Propínací svetřík-
 Pastelová barva je k rozkvetlému jaru nutností nebo starorůžová.

Nové obroučky-
 Jsem docela slepá, docela hodně. Přesto mám jen jedny brýle, které pořád hledám. Navíc naše dejepisářka má stejné, úzké obroučky v kterých vypadá ještě přísněji. Líbili by se mi přesně tyto.

 Mátové šaty-
Poprvé jsem je zahlédla v HM,byla to láska na první pohled. Přímo osudová, při takových osudových setkání musí jít racionální uvažování stranou. A stejně v této barvě žádné šaty nemám J.

Po čem toužíte Vy?

čtvrtek 18. dubna 2013

Lace

Tak tu máme konečně jaro. Jako milovnice podzimu, zimy, deště, sněhu a mlhy se musím přiznat, že se mi tohle počasí zamlouvá mnohem více. Už se těším na procházky pod rozkvetlými stromy, zpěv ptáku a pistáciovou zmrzlinu. Ačkoliv ráda nosím kabáty a šály po pěti měsících to chtělo změnu, chtělo to něco barevného a tak trochu romantického.  Chtělo to krajku!




pátek 5. dubna 2013

Zasvěť mě


Mám kamarádku, je to chytrá holka, pokud nejde o kluky. Nedávno měla velký problém, s kluky, jak jinak. A žádala si radu. Prostě nevěděla, kterého z nich si vybrat, bylo to pro mě nepochopitelné dilema, protože jeden z nich je opravdový grázl a ten druhý hotový poklad. Moje rada byla prostá, vyber si srdcem, jsem jí říkala.

Vybrala si grázla, prý pro jeho plamínky v očích. A já jí rozumím, že ani netuší  jak, i když ji nepřestávám varovat, protože z tohoto vztahu nevyjde bez újmy.

My ženy pro takové ,,bad boy“ máme sklony. Přiznejme se, že mají kouzlo. Jiskru v očích, šarm a většinou to s ženami umí. Takového  ,,zlobivého kluka“ si nepředstavuji jako zedníka nebo klempíře, klidně může studovat medicínu a povídat vám sladké pohádky o hvězdách a osudových láskách. Ten, před kterým bych padla do kolen, by měl mít strniště, čokoládově hnědé oči, polobotky (mě se kluci v teniskách prostě nelíbí) a úsměv jako Ian Somerhalder. Takový muži se tváří, že vám rozumí, že je bere vaše dilema, jestli světle hnědé lodičky nebo čokoládově tmavé, ale pak když to nejméně čekáme to přijde. Je jedno jakým způsobem, ale bude to bolet.

Znám dost těchto typů, ale přesto nikdy nezůstanou dlouho sami. Proč? Čím to je, že nás tolik lákají? Je to snad nějaký pozůstatek z raného dětství, kdy nás ve školkách trápili, jakože z lásky? Nevím. Snad doufáme, že právě my ho zkrotíme, ale nebude to tak. Většinou jsme pro tyhle jen další epizoda, ale my přece chceme být osudové.

A já měla stejně vždycky radši hodné kluky. 

neděle 31. března 2013

Být či nebýt sexy?


Musím pořád přemýšlet, co se od dob Brigitte Bardot a Marilyn Monroe tak změnilo. Kdy byl sex symbol, opravdovým symbolem krásy a nenucené smyslnosti. Podle mého kamaráda těmto divám padal svět k nohám kvůli tajemství, co z nich vyzařovalo. Žasl by snad svět nad zvednutými šaty Monroe, kdyby ji před tím viděl pobíhat v ultrakrátké minisukni? To sotva.


  Není to tak dlouhou, co jsem se zase jednou večer dostala do města. Nutno podotknout, že jsem se nacházela poblíž diskotéky. Nikde se nevidí taková koncentrace pseudosexy koček než na diskotékách kolem desáté. Odbarvené vlasy - do bíla, šílená vrstva řasenky, že řasy vypadají jako pavoučí nožičky, jehly a jakýsi pruh látky – asi sukně, není žádnou výjimkou. To, že na botách slečna neumí chodit, v lepším případě jí leze ramínko od podprsenky ( horší si jistě domyslíte) jí v ničem nebrání nahánět kluky jakou lovnou zvěř.

Třebaže se najdou tací, kterým se takové slečny zamlouvají,protože žádnou práci s nimi nemají, žádné dobývání, žádné lichotky. Na co taky plýtvat energii a čas, když taková mu padne k nohám sama ke všemu svolná? S takovými ženami mám společný jen menstruační cyklus, i když při jejich životosprávě ani to ne.

Stačí, když si otevřete průměrný ženský magazín, spolehlivě v něm najdete článek -Jak vypadat sexy, jak být sexy aby muži šíleli a hromadně padali do mdlob. Ale proboha proč?

 Nikdy jsem po tom netoužila a nikdy toužit nezačnu. Dávám přednost rafinovanosti a nenucenosti, kouzlo je to prosté. Něco ukázat a zbytek schovat, v tom je celé tajemství. Otázkou zůstává jestli to na muže ještě zabírá. 

sobota 9. března 2013

Recenze - BB krém Avon


Ráno je pro mě vůbec ta nejhorší část dne. Nic nestíhám a to se pak  ve škole u zrcadla divím, proč mám řasenku jen na jednom oku. Je to začarovaný kruh. Proto je fajn ušetřit si trochu času. Ono namatlat si na obličej hydratační a tónovací krém, na to trochu make-upu, korektor a dokončit to pudrem zabere chvilku času, to mi věřte, ale jde to jednodušeji.

BB krémům jsem dlouho odolávala, ten od Garniér byl na moji světlou pleť příliš tmavý a od Nivey zase moc mastný. Až jsem objevila malý zázrak od Avonu. A věřte mi, že ten čas ušetřit umí.

Na BB krému od Avonu se mi líbí především to, že je dostupný v 5 odstínech, díky tomu si vybere snad každá. Má lehkou konzistenci, spíše tekutou než krémovou. Vážně dobře kryje a hydratuje. Má pleť je po něm jemnější.


Já mám druhý nejsvětlejší odstín Shell a je pěkně světlý, na moji pleť jako dělaný. S pletí krásně splyne, což se mi s make-upy nestává. Dobře se roztírá. Krytí je takové střední, pokud máte nějaký pupínek, budete potřebovat korektor. Na pleti vypadá přirozeně. I výdrž je velmi dobrá, s jedním přepudrováním  bez problému 8 hodin. A co víc má pleť nevypadá tak unaveně, jako bych skutečně spala osm hodin a ne jen čtyři.
 Já ho aplikuji  na denní hydratační krém a mírně ho přepudrovávám. Přestala jsem používat klasický make-up, protože s tím jsem měla pocit masky, který teď nemám.

  
    Shrnutí:

·         Řidší konzistence, než make –up, velice dobře se roztírá
·         Nemastný, nevysušuje a nestahuje pokožku
·         Krytí je rovnoměrné
·         U neproblematické pleti není třeba použít další korektor
·         5 odstínů
·         Hydratuje
·         Vyhlazuje

  

středa 6. března 2013

Emoce tak ryzí


Zjistila jsem, že bez ohledu na svůj už téměř dospělý věk, zkušenosti a pocit, že umím cokoliv kromě svíčkové a matematiky, se mé vnitřní jistoty bortí v hádkách. Neumím se hádat a už vůbec ne s ním.

Nejryzejší hádky jsou řízeny menstruačním cyklem, pohádat se je pro mě někdy stejně důležité jako být zásobována sladkostmi. V hádkách, které jsou větší než obvykle a já tuším svoji prohru dělám jednu věc. Hroznou. Dětinskou. Hloupou.

,,Rozcházíme se“, říkávám. V afektu samozřejmě. Nechci se rozejít to ani náhodou. Rozchod v afektu se skutečným rozchodem nemá nic společného, jde o to aby si uvědomil, že jsem jednoduše úžasná, že beze mě by to nebylo ono.

Neočekávám nic víc, než  že mě bude číst myšlenky a rozumět mým emocím, snad víc než jim rozumím já. Ale on nic. Schválně! O co mu jde?

Když po něm chci, abychom si promluvili tváří se jako by byl u zubaře. Chci aby mluvil, ale netuším o čem. Když už něco řekne, stejně se mi to nelíbí. Občas chci vysvětlení, ale takové, které by mě uspokojilo není. On to ví (alespoň si myslím, že to ví) a to mě ještě víc vytáčí. Umí si zachovat svůj klid, zatímco já jsem jak vzteklá kráva.
Pak co adrenalin ustoupí a já se měním v tele, které se stydí a slibuje, že už nikdy nevyroste v krávu. Snad v tu chvíli tomu věřím, ale stane se to znovu. Možná (jistě) ,že ho kvůli tomu ztratím. Nedivila bych se mu.

PS- Jen pro můj klidný spánek, vždycky nejsem semetrikou. Věřte mi. 

Zdroj obrázku: http://pinterest.com/

čtvrtek 28. února 2013

Jako vítr


V šesté třídě jsem si nepřála nic víc  než  mít kluka, ono to bylo hrozně in. A jednoduché.  Nějaký si vás vyhlídl, u šaten vám řekl, že vás nepředstavitelně miluje a  jestli s ním nebude chodit co na tom, že nevěděl ani vaše přímení.  Já nikoho takhle neměla, nikdy. Nevím čím to bylo, snad odrátovanou pusou, divnou pihou na nose nebo černými nehty.  A já jsem nepřestávala dál snít o mém spolužákovi, psát si jeho přímení do sešitu a plánovat nám život. Chtěla jsem být jen jeho.

Od té doby uplynulo…no mnoho let. Už jsem měla tu čest být něčí  a přešlo mě to. Dokonale.

Dneska jsme měli laborky a byl mi přidělen spolužák, který se mě mezi titrací jen tak mimochodem zeptal jestli někoho mám. Polila jsem se jódem. Vždycky mě tato otázka dokonale zaskočí. Mám někoho už rok a skoro tři měsíce, ale spolužákovi jsem neřekla nic. 
Moji blízcí přátelé to vědí, má rodina to ví a to stačí. Nestydím se za něj, naopak jsem si jistá, že mě ho spousta holek závidí. Je hezký, chytrý, vtipný, gentleman,  neuvěřitelně trpělivý jako by vyskočil z nějakého starého filmu.


 Nikdo nechápe můj přístup, strach z konvencí, touhu po volnosti. Nechci  zapadnout do partnerského plurálu, nechci aby existovalo jen my. Nechci náš vztah definovat. Už si vůbec nepřeji být  jeho, (nechápejte to špatně, nejsem nijak promiskuitní, jde o čistě psychycký stav) naopak mě to k smrti děsí, už chci být jen svá. Chápu, že u normálních lidí se to nevylučuje. Chápu, že vybočuju z davu. Chápu, že tomu nerozumí ani on. Měnit se zatím nebudu.


Jsem už taková.


PS- Nemyslete si,že se ve vztahu dusím, to vůbec ne. Jsem spokojená. Š'tastná.

neděle 27. ledna 2013

Jaký pán takový pes


Jako uvědomělý občan České republiky jsem byla volit se svým nejlepším přítelem.  A co na tom, že je to pes. A aby všichni poznali, že patříme k sobě, máme stejný svetr. Kalhoty jsem sladila s vlajkou :-).

Taky jsem lyžovala a změnila si fotku na fecebooku, po třech letech.
Napsala super depresivní povídku a nakreslila svého anděla strážného.
 Byla smutná a opuštěná.
 Viděla jsem po šesté Pýchu a předsudek a čtu knihu o Ebole.
Tak.




čtvrtek 24. ledna 2013

Tlustý den


Dneska se mi to zase stalo, už podruhé v tomto týdnu, snad špatná aura či co. Je tady! Kdo? No přece tlustý den. Tento den poznáte jednoduše, zkrátka a dobře, připadáte si tlusté a neforemné. Znáte to? Snad ne.

Mně se to stalo dneska ráno, prostě mě přišly moje stehna tlustější, zadek a břicho vetší a obličej nateklejší. Mám menší radu, pro ty, které k těmto dnům mají taky dispozice. Nikdy ale vážně nikdy nekupujte kalhoty, ( leda, že by byli v super slevě J) jen vás to zbytečně rozhodí, protože podle mě zrcadla v kabinkách rozšiřují. A když se pak jdete uklidnit k McDonaldovi, vidíte se v zrcadle štíhleji, úžasný marketingový trik a velká hanebnost, protože to svádí k dvojité porci karamelu.


On celý tlustý den je dacan, má kamarády, kteří ho často doprovází- Blbý den (kdy mě záhadným způsobem klesá IQ), Ošklivý den a Cholerický den. To jsem pak jak časovaná bomba. Nevydržím sama se sebou natožpak s někým jiným (kromě vás milých čtenářů a mého psa Cortyho taky můžu J).

Ale pak přijde den úplně jiný, stehna tlustá nejsou,vlasy jsou lesklejší.kalhoty necháte ve skříni a vezmete si sukni. Nalíčíte se jinak, protože dneska se budete líbit. Víc takových dnů.

PS- Dneska mi jeden úplně neznámí kluk pochválil  koleno , mám z toho velkou radost, protože se dal tlustý den na ústup. 

sobota 19. ledna 2013

Málo pohádek


Když jsem byla malá nepřála jsem si nic jiného než potkat muže svých snů. Vdát se za něj v krásných volánkových šatech. Můj manžel by mě samozřejmě živil a nekonečně miloval. Já bych pečovala o teplo domova, na zahradě pěstovala mrkev, cukety a chovala slepice.  Každý večer bych ho vítala s tou nejlepší večeří z těch nejlepších kuchařských bestselerů.  Měli bychom spolu děti. Tři. Dva kluky a holčičku. Taky smečku psů a poníka. Doma bych nikdy nechodila v teplácích, ale jen v krásných šatech od předních návrhářů a v lodičkách. Na mých představách mě ještě přiživovaly brazilské telenovely a zoufalé manželky. Samozřejmě.
Ale asi mě četli málo pohádek o princeznách, které před chudobou, mizerným životem a staropanenstvím zachránil zdatný muž. Jistě, že to byl urozený a bohatý princ. A pak se někdo diví zlatokopkám, když to máme v pohádkách. Ale já měla stejně raději pohádky o zajících. Tak.

Jak už víte ve třinácti s příchodem lebek a černých nehtů všechno změnilo, konečně i mě, v malé vesnici na Jižní Moravě, potkala emancipace, ale občas mám pocit, že jen mě. Třeba když jsem byla u babičky a poslouchala rozhovor s její kamarádkou o nějaké jiné, která se umí otáčet. Babiččina kamarádka na to řekla, že na ženskou je moc šikovná. Nadzvedlo mě to ze židle. Ženy toho normálně dělají víc než muži. Alespoň ve všech manželství co znám.

Už netoužím po manželství a kariéry domácí puťky. Volánkové šaty bych na sebe nedala ani za zlaté prase, kuchařky jsem nikdy číst nezačala a mrkev taky nepěstuji. Jednou až se stane (pokud se tak stane) a muž mého srdce a života mě požádá o ruku, budu mít jednoduché svatební  šaty, o domácí práce se podělíme a dítě adoptujeme, jelikož nečekám, že mě někdy začnou tikat biologické hodiny. Budeme mít smečku psů a zakrslé prase. Snad se tak stane a pokud ne, tak to nevadí, budu sama se smečkou psů a zakrslým prasátkem.


Ale stejně nepřestanu slýchat tu krásnou větu ,,Hlavně se dobře vdej“.

zdroj obrázků :http://pinterest.com/

neděle 13. ledna 2013

Anna Karenina - Recenze



Už týden a den jsem nucena přemýšlet o lásce. O té hluboké, vášnivé, spalující a nekonečné. Ne, že bych nějaký takový pár znala, ne skutečný, ale jsou popsány v úchvatných, ne-li nejlepších literárních dílech své doby. Pýcha a předsudek, Jane Eyre a Anna Karenina, to mluví za vše, ne? Je to má srdeční záležitost. Zvláště v Anně Karenině se svým způsobem vidím.


















Proto jsem si nemohla  ujít Annu Kareninu na plátně. Věděla jsem, že je natočená v divadelních kulisách, ale i tak jsem si na toto zpracování vůbec nemohla zvyknout. Něco mě tam pořád chybělo. Možná ruský venkov, zasněžená Moskva a Petrohrad. Dobrá, tak pár záběru tam ke konci filmu bylo, ale prostě to nebylo ono. Divadelní kulisy mně přišly umělé.  Možná nejsem tak dobrý divák, ale spíš je to o zvyku. Je to něco nového, řekla bych umělečtějšího, ale možná déle trvá, než vás to vtáhne a i tak, tam něco chybí, pocit, že jsme také v Carském Rusku. Ale až se povznesete nad kulisy budete uchváceni. Myslím, že i Tolstému by se adaptace jeho nejlepšího díla líbila.























Anna Karenina v podání Keiry Knightley, je úžasná, taková jakou jsem si Annu představovala. Keira tyhle role umí. Nebudu vám psát o čem Anna Karenina je, věřím, že ji všichni znáte. Víte, co se mi na celém filmu líbilo nejvíc? Dialog mezi Annou a Vronským.

Vronský- ,,Miluji tě“
Anna- ,,Proč?“
Vronský-,, V lásce se nemůžeš ptát proč.“


Po vzhlédnutí bylo o čem přemýšlet. Všimli jste si, že všechny milostné příběhy, co za něco stojí u kterých i slza ukápne, končí smrtí?
Možná ji smrt propůjčuje vášeň  která lomcuje člověkem a nedbá žádných bariér, proto je všechno výraznější. Nepřijde krize, nevěra, rozvod,soudy, hádky nebo dělení majetku. Možná pro toto každá žena alespoň jednou zatouží po svém Romeovi, Tristanovi nebo Vronském, ale tímto nikoho nenabádám k dýce v srdci nebo skokem pod vlak J.