Po uběhnutých 3 km , jako vždy doprovázena svým čtyřnohým přítelem jsem si dovolila malou odměnu. Zavolat svému drahému příteli. Celý den se na to těším jako malá holka že zase uslyším ten jeho krásně mužský hlas. Chybí mi, ale měli jsme se vidět až v pátek, ale já hlava jedna zamilovaná jsem s ním prostě potřebovala mluvit už zítra. A víte co? Solidně mě setřel, že nemá čas, že už má něco domluveného. A to něco je jeho blonďatá kamarádka. Nejdřív jsem dostala takovou zlost a tak moc se mi chtělo křičet ( ano jsem celkem nervák), ale sebrala jsem snad všechnu důstojnost co mi po těch hádkách a našem rozpadajícím vztahu zbyla, řekla jsem mu ať ji pozdravuje a slavnostně zavěsila. Asi už nemusím podotýkat, že zbylé 3 km k domovu jsem celou cestu probulela. Náš vztah jde od deseti k pěti, ale samozřejmě za všechno můžu já a on je v tom chudáček nevině. Já už nemám sílu ani dýchat.
To jeho podezírání s nevěry, zakazování takových věcí jako ježdění na kole, házení viny jen na moje bedra. Nejsem žádná citlivka, teda alespoň pro moje okolí,ale tohle je na mě moc. Nevím, netuším a nemůžu na to přijít co mám dělat. Nechci se rozejít ale taky s ním nechci být pokud se bude chovat tak jak se poslední měsíc chová. Potřebuji vedla sebe oporu, spřízněnou duši, kamaráda a jak to nazvat hm… milence ( to všechno on by do posut byl). Ale teď? Nestojím o s jeho strany dominantní vztah. Radši s černými křídly než s růžovými pouty.
K čemu jsou dobré odměny? člověk se na ně těší jako blecha na kožich psa, ale ne vždy jsou tou sladkou tečkou za dřinou. Když před svého hafana nastavím piškot může se přetrhnout, a udělá co mi na očích vidí. Ale všem jsme mi lidé lepší? Třeba já kvůli tomu aby mě někdo poslal do háje uběhnu 3 km a to můj pes si jen sedne. Tak pak kdo je na tom hůř.
