S kotvou na břiše

Stímto blogem jsem měla velké plány. Velké fashion plány, ale nakonec se to zvrhlo tímto směrem a nemyslím si, že je to zase tak zlé. Fashion blogů je jako hub po dešti, ale to neznamená, že mezi nimi nejsou perly, jsou a překvapivě to není Lucy z ,,A Cup of style“, která je velmi oblíbená, alespoň  z mého pohledu.

Ostatně by měl být vědní obor, který by se zabýval tím, který blog do této kategorie spadá a který už ne. Musím být snad vyfocena s kávou ze Starbucksu s Elle v ruce, nejlépe v saku od Marni a kabelkou z HMka, doplněné o boty z Assosu? Na některých blogech je to jak přes kopírák. Já hledám něco jiného osobnost, příběhy ze života a styl, co je v něčem jiný než 50 dalších blogů.

Zas jsem odbočila, od toho co jsem měla v plánu. Asi už víte, že i já patřím mezi módní fanatiky i když teď zažívám menší krizi a módní policie by mě pro jistotu zastřelila. Po dlouhém rozhodování, doplněné třemi kávami ( říkala jsem už, že jsem závislá na kávě?), jsem se rozhodla zveřejnit fotky s mým mírně přiblblým výrazem ( upřímně doufám, že se tak tvářím jen na fotkách), otřesnou kvalitou a kotvou na břiše, protože s kotvou na břiše je vám hej J

  

Wednesday wishes (5)

Přání první

Začínám mít spánkový deficit, usnout umím snad i ve stoje v autobuse. Když se v noci neučím , tak nemůžu usnout a mám tolik energie. Zato ráno postel tak nerada opouštím, zůstala bych v ní tak o 4 hodiny déle. Nebo celý denJ

Přání druhé

Koupit si knihu Se šarmem Pařížanky. Mám pocit, že bez ní nemůžu existovat a nutně ji potřebuji. Můj šatník a styl není co býval.

Přání třetí

Tak moc bych si přála nosit prudce elegantní boty na vysokém podpatku. Místo těch hrozných tenisek, které teď kvůli nemocnému palci nosím. Kdyby mě dneska viděla módní policie rovnou mě zastřelí, ono když vás všechno bolí a vlezete se jen do jedněch bot, tak je vám pak jedno co to vlastně na sobě máte. Ale pro vlastní bezpečí jsem se celý den vyhýbala zrcadlům.

V sobotu mě čeká menší chirurgický zákrok, tak mě držte palce J. A pak hurá do balerín.

Přání čtvrté

Za chirurgický zákrok si koupím levanduli. Je to tak krásná rostlinka na mém parapetu vedle orchideje, jí to bude moc slušet. Provoní mi pokoj a já se myšlenkami přenesu do francouzské Provence.

Přání páté

Najít si s babičkou čas a ušít přesně takovou sukni. Líbí se mě dlouhé sukně až na zem, je v nich cosi princeznovského. A alespoň strávím s babičkou odpoledne J

Přeji vám krásný zbytek týdne a taky si něco přejte.

Když začnou být slova zbytečná...

Jsem člověk co nic neušetří, peníze hned utratím a sešity nikdy nedopíšu dokonce, v šálku od kávy vždycky nechám na dně a balzám na rty mě přestane bavit. Babička říká, že je to plýtvání, uznávám, že má pravdu. Šetřím něco jiného, snad cennějšího. Šetřím slova.

Náš jazyk je velmi bohatý na slovíčka, umí si s nimi hrát, má hezké zdrobněliny( ačkoliv nesnáším když tak někdo mluví). Ale taky v češtině nejdeme podle mě taková ,,nad slova“.

Jsem velmi romantická duše, sním o polibcích v dešti ,milostných dopisech, náručích plných kopretin a o lásce na celý život. Možná proto je pro nejkrásnějším českým slovem právě miluji tě. Je v něm tolik citu, lásky, pochopení. Zní daleko lépe než anglické I love you  nebo francouzské Je´taime. I když musím uznat, že Je´taime má svůj půvab, tak hezky klouže po jazyku, je jako dělané na šeptání., ale stejně pořád nemá na něžné české slova lásky.

Ale občas si ho nevážíme, jeden příklad za všechny, miluji pizzu,modrou, knihy,šaty a dlouhé rozhovory o politice.

 Nemůžeme přece milovat nějaké jídlo víc než osobu, která je nám na blízku, pomáhá nám a přejeme si s ní trávit všechen svůj čas. Nebo když už nemilujeme jídlo nebo facebook, milujeme nesprávné, píšeme to do každé zprávy říkáme skoro za každou větou.

Taky jsem taková byla, uklidňovala tím hádky a psala na konec každé smsky, aniž bych nad tím vůbec přemýšlela, bylo to automatické a ještě špatnému člověku, ale co, chybami se člověk učí. Nebo ne?

Myslím, že jsem se změnila, pořád mám stejné zlozvyky, ale dokážu si víc vážit, jiných věcí co bych dřív ocenit tolik nedokázala. Třeba slov, ranní rosy nebo krásy měsíce. Také jsem pochopila, že láska není o slovech, říct, že někoho máš rád umí každý, ale dokázat to je už větší oříšek. A vůbec to nemusí být posprejované zdi na zastávkách nebo tetování, nejlépe s podobiznou milované. Láska je o malých gestech, která jí dělají velkou. Myslím, že bod úspěchu je najít člověka co o tom mluvit nemusí, pomůže vám s matikou, půjčí karimatku ( protože jsme bordeláři a nevíme kde ta naše je J) nebo vám sežene hrocha. To jsou pak velká slova zbytečná.

My style icon Vanessa Hudgens

Líbí se mi když se někdo obléká opravdu osobitě když je, alespoň v náznacích, poznat co ten člověk má rád, jaký je jeho životní styl. Ale jak všichni víme v Českých ulicích se na to moc netrpí i když sem tam potkám slečnu, které to opravdu sluší a to pak na ni neslušně čučím. Mám pro to docela pochopení, stačí si ven vyjít v něčem trochu jiném, než známe uniformě, možná i proto se tak mnohé z nás i já oblékáme. A po stotisící páté zase odkládám retro šaty co šila babička,roztrhané džíny a rudou rtěnku.

Ale to Vanessa Hudgens je něco jiného. Miluji její bohémský styl. Vanessa mě prostě baví, ale ne vždycky tomu vždycky tak bylo.  Pamatuji si na dobu, když mi bylo asi tak 13 let a byla jsem platonicky zamilovaná do Zaca Efrona. Po těch pár letech vůbec nedovedu pochopit co se mě na něm líbilo.

Půlnoc v Paříži

Mým snem je podívat se někdy do Paříže. Nelákají mě ani tak hlavní turistické třídy, ale zapadlé uličky, to je totiž podle mě ta pravá Paříž.

Na film Woodyho Allena jsem se těšila a měla jsem proč. Půlnoc v Paříži je tím filmem, který můžu vidět několikrát a stále mě bude bavit stejně. Nevím přesně co se mi na Půlnoci v Paříži líbí nejvíc. Jsou tu krásné kostýmy, výborně vybraní herci a zajímavý děj a Paříž ve dvacátých letech. Ach. A žádné záběry Eiffelovky.

Při sledování Půlnoci jsem pořád musela myslet na to, jaké by to bylo žít jako ve filmu. Vždy bychom měli krásné vlasy a dokonalý make up, našli bychom muže svých snů a tu práci, po které jsme celý život toužily. A nebo by existovala ulička, která by nás o půlnoci přenesla v čase. Líbilo by se mi vidět Viktoriánskou Anglii, Starověký Řím v době 1. triumvirátu, procházet se starověkým Řeckem nebo Renesanční Itálií. Nebo žít ve dvacátých letech v Paříži, kdy byla uměleckým středem Evropy, žít v době takových velikánu jako Coco Chanel, Dalí, Gertrudy Stein,Hemingwaye, Fitzgeralda nebo Diora.

Myslím, že právě kvůli těmto velkým jménům film nesedne každému, ale těm kdo o nich už někdy slyšeli, něco četli nebo viděli jejich obrazy se bude líbit. Možná i proto, že to pohladí naše ega.  Jediný co se mi na filmu nelíbilo, byla Rachel McAdams, byla mi protivná ( jako všude jinde), já nevím, prostě mi není sympatická.

 Jsem velkou a vášnivou obdivovatelkou Londýna, ale díky tomuhle filmu si dokážu stejně vášně představit i k Paříži, škoda, že nemám dostatek volna a peněz a malou návštěvu města světel.

Kvůli těmto šatům se asi naučím šít. Nebo přemluvím babičku aby mi je ušila :)