17. narozeniny

Jako malá jsem se nemohla dočkat svých narozenin, byl to pro mě nejdůležitější den v roce. Odpočítávala jsem si dny a hodiny a když konečně odbylo 15:45, hrozně jsem machrovala, že jsem o rok starší. Dětství je krásné období života, všechno se zdálo tak velké a dospělé, bylo jen na mě abych to všechno objevila. Byl to čas her, panenek a dinosaurů. Pamatuji si jak jsem každý večer chodila za babičkou aby mě četla pohádky. Všechno bylo tak nevinné a svět se zdál málo zkažený.

Teď jsem nejméně o deset let starší a rozumnější, narostly mě pořádné lokty. Vlastně jsem měla včera 17. narozeniny. Připadne mi, že těch sedm let od mých desátých narozenin hrozně rychle uteklo.

Jako malá jsem se nemohla dočkat hodně věcí co se týká ,, dospělosti“ třeba první pusu, první boty na podpatku, první diskotéku, ale i svoje první vydělané peníze. Tohle mám už všechno za sebou. Už nejsem malá, blonďatá holčička, pronikla jsem do světa dospělých. Docela se mi v něm líbí, ale děsí mě, že není cesty zpět.

Proto moc nechápu dnešní dvanáctileté či třináctileté slečny kam tak spěchají. Dětmi jsou jen jednou a na krátkou dobu ,tak proč si zbytečně přidělávat starosti, na co se tolik zabývat kluky? Dnešní třináctileté holky jsou daleko dál, chápu to, doba je rychlá a my se jí musíme přizpůsobit jinak ztratíme krok. Ale proč být tak moc napřed? Znám jednu slečnu, která do svých patnácti toho stihla opravdu hodně. Vystřídat několik kluků, přijít o panenství a následně na to jít na interubci a aby toho nebylo málo strávila několik měsíců v pasťáku.

Možná jsem na svůj věk byla zpomalená, ale opravdu mě nemrzí, že jsem ve třinácti nechodila na diskotéky ani se nikde s nikým neolizovala. Měla jsem krásné dětství. Místo sezení u počítače a hraní videoher jsem běhala po venku. Věřím, že časem všichni zapomenou co vlastně na počítači hrály, ale ne běhání venku jen tak zapomenout nejde.

Vím, že štědrý večer je už za námi, všichni jsme přejedeni bramborového salátu, politovali jsme chudáka kapra a vydívali se na pohádky.  Doufám, že jste ho všichni strávili s rodinou nebo s někým koho máte opravdu rádi. Také doufám, že se vám všechna vánoční přání splnila a pod stromečkem jste našli všechno co jste si přáli.

Chtěla bych vám popřát hezký zbytek svátku a bujarý Silvestr. Ale hlavně šťastný rok 2012.

Tímto vám moc děkuji za vaši přízeň a moc si vážím toho, že si čtete moje ,, bláboly“. Vím, že jsou blogy s mnohem větší návštěvností, ale stejně tak s láskou bych psala i pro jednoho čtenáře, ale nemůžu netvrdit, že mě  váš počet moc těší.

Stydím se, že to píšu až teď, ale omluvte mě prosím, měla jsem nějaké problémy s připojením.

Ztracené přáteství

Někteří lidé mají před Vánoci tendenci urovnávat rozbité vztahy. Ještě před pár měsíci bych patřila mezi ně. Ale něco se změnilo, nejspíše já.

Vždycky jsem se přátelila spíše s kluky, když jsem byla malá, holky mě přišli hrozně upištěné, užalované a takové málo akční. Ale jak už to v životě chodí, přišlo něco čemu se dá říkat puberta a já si začala hledat holčičí kamarádky.¨

Měla jsem kamarádku jmenovala se Jenetta a upřímně doufám, že nečte můj blog. Byla pro mě něco jako sestra, tolik jsme si rozuměli. Znáte ten pocit, že jste k sobě našli někoho kdo, vás ve všem naprosto chápe, pomáhá a je vám nablízku? Rozumí vašemu humoru a pozná ironii ve vašem hlasu? Kvůli ní jsem se těšila do školy, hrozně ráda jsem si s ní povídala, tolik jsem jí toho mohla říct. Ale byla jsem naivní a moc důvěřivá. Když jsem ji opravdu potřebovala, nebyla tu. Vlastně, ano řekla někomu moje největší tajemství a tím mě dost znepříjemnit život. Tohle hořké zklamání bolelo. Často jsem si kladla otázku, jak mohla? Já bych jí něco takového udělat nedokázala, ale každý jsme jiný a máme jiné mínění.

 Ale přesto nechápu, proč mě ani nepozdraví. Já ji přece nic neudělala.

Některé rozbité vztahy, se rozbily, protože prostě musely. Nevěřím na osud nebo v něco podobného, jsem v tomhle docela realistická, nevěřím v nic co není vědecky podložené.

Kdyby se vám rozbil váš oblíbený hrníček co by jste udělali? Slepili byste ho nebo koupili nový? Než si odpovíte, pořádně na tom popřemýšlejte. Ten slepený by mohl téct, nikdy tolik netěsnit a zase se rozbít. Ale nový by neměl v tomhle chybu. Možná to zní krutě, ale vybrala bych si ten nový. Nejspíš je tohle hloupé přirovnání k přátelství.

 A ať to bolí sebevíc, je to k našemu dobru. Už někdy hodně dávno někdo řekl ,, co tě nezabije to tě posílí“ a myslím, že to v této sféře platí dvojnásob. Ale také tím zjistíte, kdo je opravdový přítel, kdo je s vámi i když vám není do smíchu. Kdo vás opravdu podrží. Až potom poznáte, kdo tím opravdovým přítelem je.

Krásná neznámá

Také tak neradi cestujete městskou dopravou? S počátku mě hrozně bavilo jezdit šalinou, ale to už mě také přešlo. Včera jsem takhle jela do Ikei, potřebovala jsem si koupit rámečky a nějakou dekoraci do mého nového pokoje, ale o tom později. Asi znáte jak to chodí, když na přeplněnou zastávku přijede autobus. To se pak všichni tlačí, aby se tam vlezli, předbíhají  a je jim úplně jedno co ti druzí. I přes to, že jsem tam stála mezi prvními, jsem si nesedla a byla jsem ráda, že se mám alespoň čeho držet. Přiznávám se, že většinu cesty ( pokud se tedy neučím) trávím pokukováním po ostatních cestujících, ale kdo ne?

Stála jsem u jedné ženy. Možná kdybych nestála vedle ní, tak bych si jí ani nevšimla. Byla takový ten typ šedé myšky, oblečená do tmavých barev nijak zvlášť krásná a ani ničím výmečná, tedy zatím. Zdála se mi trochu nervózní, pořád kontrolovala mobil.

Jak autobus zastavil na jedné zastávce, aby do už tak plného vozidla ještě někoho přibral, začala naše neznámá někoho vyhlížet. Jen jak ho uviděla, začali jí oči přímo zářit štěstím a  na tváři se jí vytvořil krásný úsměv. Celá jako by se změnila, v autobuse mezi  všemi těmi lidmi, byla najednou nejkrásnější . Přímo s ní sálala pozitivní energie, jako by skrze deštivé mraky vysvitlo sluníčko. Ten muž vypadal podobně šťastně jako ona.

Po vystoupení z autobusu, šli ruku v ruce mým směrem a myslím, že byli opravdu šťastní.

Závist není hezká vlastnost, ale jí jsem záviděla.

Nejspíš jsem ještě nebyla tak zamilovaná. Ty tolik v bravu opěvované motýlky v břichu, jsem poprvé ucítila letos v listopadu. Ale to si chci nechat pro sebe J.

Můžu si jen přát , že někdy proměním jako ona, a že tu bude někdo kdo také kvůli mojí maličkosti tolik zněžní. A Vám, pokud už někoho takového nemáte, přeji to samé.

Krása

Krása. Už jen to slovo zní významně tak nějak slavnostně . Co vlastně, ale znamená? Jak ji posoudit?

Jsem toho názoru, že krása je dost relativní. Někdo je na  něžné blondýnky, druhému se podlomují kolena s éterických zrzek a jiný se otočí za krásnou brunetkou. Proto nechápu, proč někteří lidé soudí krásu jiných, každý máme jiné oči, něco jiného se nám líbí z toho logicky plyne, že to co se nelíbí jednomu může pro druhého být ideálem krásy.

Jednou jsem napsala, že móda je hodně povrchní záležitost, ale není to s krásou ještě horší? Ne všichni máme módní oko, ne všichni poznáme co komu sluší, ale naopak si myslím, že krásu pozná každý ( samozřejmě podle svých kritériích). A potom lidé soudí, pozorují a někdy i závidí.

Když jsem byla tak o čtyři roky mladší přála jsem si vypadat jako ( čti být přesná kopie) Ashley Tisdale. Ale s postupem času jsem se smířila sama se sebou i když občas mám menší výkyvy ( hlavně po ránu), kdybych nejraději rozbila  zrcadlo rovnou i s prasátkem a zamířila na plastickou chirurgii. Naštěstí mám celkem dobré sebeovládáníJ.

Naučila jsem se na sebe v zrcadle usmívat, mít se ráda taková jaká jsem, když pominu těch několik věcí co na sobě pořád nemůžu nějak skousnout, tak si myslím, že nevypadám  nejhůř.

Zkusme si malý pokus, zavřete na chvíli oči, v duchu si řekněte ono kouzelné slovo a co se vám vybaví?

 Hádám, že to nebyla modelka Victoria Secret či nějaký fešák s filmu, ale pro vás blízká osoba nebo i místo. Ta osoba nemusí nutně vypadat jako Taylor Lautner, ale přesto nám přijde krásná. Čím to? Nebude to tím, že pro vás něco znamená? Má svoje jedinečné kouzlo co nikdo jiný nemá, umí vás rozesmát, je vám oporou...

Tohle je přece krása v pravém slova smyslu. K čemu je hezká tvářička když není hezká duše? Proto mě napadá jen jedno, co pár slovy vystihne celý tento článek.

Opravdová krása je očima neviditelná.

Untitled

Untitled #21 by nikiroselin featuring pink shirts

Dorothy Perkins pink shirt
$35 - dorothyperkins.com

Duffle coat
£32 - peacocks.co.uk

Mango slim leg jeans
£23 - mango.com

UGG Australia shearling boots
€239 - jades24.com

3 1 Phillip Lim messenger bag
$750 - barneys.com

Faliero Sarti silk scarve
£234 - farfetch.com

Lash All You Want
$10 - meetmark.com

Cuckoo For This Color - OPI - Green - Nail Care - Beauty - Fashion...
nelly.com

Poets Walk Winter / CENTRAL PARK PHOTOGRAPHY
$40 - beckermanphoto.com

Hi my name is Brittany

Láska má mnoho podob ta milenecká je vášnivá, kamarádská důvěřivá, sourozenecká tak trochu soupeřivá a mateřská starostivá. Ale jaká je láska dcery k její matce? Co by jste Vy byli pro tu svoji schopni udělat či obětovat?

Někdy ,většinou ještě na základní škole, jsem poslouchala holky jak se bavily o  svých matkách. Mezi námi moc hezkých slov na jejich maminky nepadalo, většinou to vyprovokovala nějaká hloupost typu ,, ráno mě nutila čepici, ale já ji nechtěla, protože by se mi pokazil drdol, je to fakt kráva“. Zůstává mi nad větami tohoto typu rozum stát. jak něco takového můžou říct o někom, kdo je má tak rád, dal jim život, živí je. Tohle nechápu.

Kam se poděla vděčnost a láska?

Všem tvrdím, že mám nejlepší mamku na světě, až ba pár maličkostí co by ji mírně šokovalo ji můžu říct snad úplně všechno. Neberu ji moc jako mamku, ale jako spíš takovou starší a zkušenější  kamarádku. Ale nemyslete si, že to mezi námi tak idealistické i u nás jsou hádky, občas bývají kruté. Ale nikdy bych něco takového o ní neřekla. Ona je můj životní vzor, moc se ji vážím, je to úžasná žena.



 

Ale proč s tímto článkem začínám? Kvůli tomuto videu:

Přiznám se, že mě dohnalo k slzám. Nedovedu si představit jaké to musí pro tu slečnu být. Tomuhle já říkám láska.

Kde jsme zapoměli ducha Vánoc?

Počasí se jistě z krásného podzimu mění na studenou zimu. Asi už víte jak kouzelným období pro mě podzim je, ale když se nad tím tak zamyslím, zima má také své ledové kouzlo, je magická, všechno je zabaleno v něžné bílé a je to čas oživlých pohádek.

Jako malá jsem zimu milovala, těšila se na sníh a Vánoce. Vzpomínáte ještě na to, jak jste byli Vy malý, co pro vás vánoce znamenaly? Jak jste se těšili?  Pro mě to byl nejlepší den v roce. Všichni byly hodný, v televizi šlo plno pohádek a pak přišel Ježíšek a já s dětskou naivitou se bála na některý dárek sáhnout, aby náhodou nezmizel. Pro děti to je krásný čas, ale pro nás odrostlé dětským střevíčkům? Lítáme s jednoho obchoďáku do druhého, když nemůžeme nic sehnat jsme rozladění a na svoje blízké protivní, utratíme plno peněz a jsme ve stresu jestli se dárek bude vůbec líbit. Poznáváte se v tom?

Kam se ale pak ztratil duch vánoc, užijeme si je vůbec? Vánoce jsou svátky vzájemné lásky a klidu. Přiznejme si, že náš celý rok je takový uspěchaný, rychlý jako celá dnešní doba. Tak proč na chvíli nevypnout, jen tak si natáhnout teplé ponožky zapnout si koledy a bezmyšlenkovitě se dívat z okna na poletující sněhové vločky? Jen se vraťme časem, tak deset let zpět, do období před vánocemi, jak jsme celý roztoužení čekaly, kdy přijde Ježíšek. Teď už na něj asi nikdo z nás nevěří, ale zkusme být, alespoň chvíli dětmi, těšme se, nemusí to být nutně na dárky, ale na to, že se celá rodina sejde, všichni jsou tak nějak šťastnější, laskavější. Tak pojďme si je letos pořádně užít. Já už se nemůžu dočkat cukroví a zdobení stromečku, balení dárků … asi jsem pořád ještě dítě.

Wednesday wishes

Mít vůli

Abych se konečně začala pilně učit, třeba celý den a nerozptylovala se a nemyslela na blbosti.

Neplenila každou chvíli ledničku nebo si vymýšlet teorie, že to stejně nepotřebuji. Chci se stát pravou studentkou.

Dodělat svůj pokoj

Bylo to moje velké přání asi od narození mojí sestry. A konečně ho mám a nejednou se nemůžu dát do práce jak bych chtěla.

Mít doma skřítky

Co mi každé ráno uvaří kapučíno a já si ho normálně kulturně vychutnám. Ne tak, že mezi čištění zubů postavím vodu ,mezi česání vlasů a splašeným odchodem ho do sebe kopnu.

 

Volnost

Na chvíli zapomenot na všechny starosti, zkoušení a testy. Prostě vypnout a jen tak se bezmyšlenkovitě procházet.

 Vidět jelena

Asi to není úplně normální přání, ani já nejsem úplně normální. Jen si to představte jak jdete zasněženou krajinou, s někým úžasným se držíte za ruce a najednou uvidíte jelena. No řekněte, komu se to kdy stane. Budu muset na něj číhat.

Otroci internetu

Dokážete si svůj svět představit bez televize, rádia, novin? Nejspíš ano, ale co bez internetu? Nebo zajdeme ještě dál, co bez facebooku? Umíme se ještě bavit i jinak? Nebo jsme na světě pod modrou lištou jednoduše uvězněni?

Zjistíme tam skoro všechno, seznámíme se s novými lidmi, přidáváme fotky. A ví o nás svět.

 Co děláte v pátek nebo v sobotu večer? Nikdo nejde ven, tak půjdeme na facebook. A tam pročítáme statusy téměř o ničem jak se kdo nudí, co měl kdo k obědu a kdy se jde vykoupat. Nuda nemyslíte? Chce to něco kreativnějšího jak naložit s večerem.

Co by jste dělali kdyby spadla celá internetová síť, internet by prostě přestal existovat? Žádná modrá lišta, žádný blog, Google, prostě nic. Přiznám se asi bych to nesla těžce. Neměla bych kam psát, rozesmát se u nějaké hloupé zrcadlové fotky, ale hlavně bych nebyla v kontaktu s kamarády. Napadá mě jestli by na mě náhodou nezapomněli. Chtěla bych v sobě najít tolik síly a na měsíc to vyzkoušet, ale věřte mi, že spíš vydržím měsíc bez čokolády než bez internetu.

Ale proč jsme všichni online? Unikáme snad realitě do virtuálního světa? Možná ano, tady můžete být, v podstatě kýmkoli. Najednou můžeme být inteligentní, módní znalkyně, přidat si pár hezkých  vlastností, co nám chybí a ubrat ty, co hezké nejsou tak nám přebývají.

Když se tak zamyslím, najednu stranu je internetový svět krásný, každému otevřený. Ale na straně druhé je nebezpečnější než džungle v Kongu. Gepard na vás nevyskočí, ale s Trojským koněm se tu potkáme celkem často. Stejně jako u vás doma v obýváku nenapadne žádný zuřivý lidožrout, hacker vás napadnout klidně může a to se pak nesmíme divit, že nám dveře vylomí těžkooděnci s tím, že jsme se s naší IP adresy nabourali na kdovíco tajného a super zabezpečeného. Možná, že tohle je moc dramatické, ale vykrást někomu bankovní konto by profík mohl dovést.

Měli bychom se internetu vzdát?  To je těžká otázka.

Život středoškolačky

Už jsem někdy psala jak se nerada učím, když je volno? To mi to pak vůbec neleze do hlavy, každou chvíli si vařím heřmánkový čaj, dívám se s okna nebo myslím na blbosti. V toto chvíli bych se toho naučila asi víc kdybych si sešit dala pod polštář a čekala, že mi to přes noc naskáče do hlavy.

Chci být malá. Tak pětiletá a věřit, že se tak stane a zatím bych mohla odpoledne trávit nějak jinak, třeba ježděním na poníku. Ale bohužel můj věk mi už nedovoluje věřit na pohádky a nutí mě chovat se dospěle. Jenže to je někdy pořádná nuda. Občas to dítě ve mně chce být bláznivé.

Láska na první pohled

Věříte na lásku na první pohled? Já ne, přijde mi povrchní, člověka přece milujeme pro to jaký je uvnitř a ne proto jak vypadá. Nebo snad ne?

Ale s oblečením je to právě naopak. Zamilovala jsem se do těchto úžasných šatů s HMka.

A je to vášnivá láska, jen jako asi jako každá láska má komplikaci. Neměla bych je kam nosit L a tyto krásné šaty by byli ve skříni smutné.

PS- ne nezbláznila jsem se, ale uznejte sami, že jsou úžasný a omlouvám se za kvalitu fotek.

Dnešní den není náš

Dnešní článek bych chtěla věnovat té nejúžasnější bytosti na světe.

Je to opravdový kamarád, je u mě vždycky když ho potřebuji, když jsem smutná a potřebuji se vybrečet, sedí u mě a nechává mě bulet do jeho krku a ani se nehne. Vyhlíží až se vrátím ze školy a radostně mě vítá. Každý den se spolu učíme a on jako by dělá, že ho to zajímá. Když nikdo nechce jít ven on čeká u dveří. Nepotřebuji budík, on mě budí sám ( a šíleně přesně).

Líbím se mu i když jsem namalovaná nebo po ránu. A nedělíme se spolu jen o jídlo, ale i o lásku.

 Jestli hádáte, že je řeč o mém psovi, tak si připište bod, protože hádáte správně.

 Jestli pak tušíte copak je dneska za den? Je 4.10. a toto datum připadá na mezinárodní den zvířat. Podle mě, by to měl být i státní svátek, nejen proto, že by to zabilo dvě mouchy jednou ranou, nešlo by se do školy a oslavili bychom ty úžasné čtyřnohé ( případně dvojnohé) bytosti. Nezasloužili by si to copak? Dělají náš život krásnější. Ale, ne všichni chlupáči mají šťastný život, ne všichni jsou zahrnuti láskou a jídlem. Některý z nich jsou krutě týráni, testuje se na nich kosmetika a jiní zas nikdy neuvidí svítit slunce nebo nepocítí hebkost trávy. Tento den by měl patřit hlavně jim, těmto zlomeným bytostem.

Dřív byl člověk součást přírody, vážil si jí i každé živé bytosti, ale teď co nám narostlo ego ( přece jenom homo sapiens sapiens je chytřejší než všichni jiní tvorové) jsme ji tak trochu zotročili. Nemyslete si, že jsem nějaká aktivistka je to můj názor na věc, uznejte sami, že na tom něco možná bude.

Na světě není nic krásnějšího než pohled do něžných zvířecích očí, to vám den spraví víc než tabulka čokolády.

What´s your name?

Jak se vám líbí vaše jméno? Ne přezdívka, ale vaše křestní jméno.

Mě se moje nikdy nelíbilo. Nikola, mě vždycky přišlo tak nějak drsný, pod tím bych si představila zlou, tmavovlasou v tmavém oděnou ženskou, která se jen šklebí a škaredě dívá. Taky tam slyším mezinárodně oblíbený nápoj- kola. Jako malá, jsem se chtěla přejmenovat nejdříve na Kláru a pak na Emily. Jo, Emily je jméno pro mě, myslím, že by se ke mně hodilo.

Ale maminka si myslela něco jiného a musela jsem se s tím smířit a také smířila. Vždyť se na mě mohla vyřádit i jinak např. Květoslava ( jestli to nějaká Květoslava, čte tak se omlouvám, nemyslím to nijak zle).

Je zvláštní, že většina lidí s kterými jsem o tom mluvila si myslí, že by se k nim hodilo jiné jméno, že tohle se jim nelíbí. Ale berme to tak, mamky nám toho do života dali hodně, už jen to že nás sem přivedli, ale také dali jméno a většinou jsou to krásná jména, něco pro ně musela znamenat.

Každé jméno jako by lákalo k přezdívkám a zkráceninám, v tomto je moje mamka přebornice, co všechno dokázala s obyčejného Nikola udělat, je až obdivuhodné tak např.- Niki, Nikča, Nikolajda, Tříkolka, Koláček, Šuhajka… občas by mě zajímalo co ji k některým vedlo.

Myslím, že jméno hraje důležitou roli, nějak byď jen malinko nás ovlivní. Už vím, že nikola není zlá manda, většina Nikol co znám jsou hodný holky, každá něčím jiným zvláštní a tak je to u všech jmen, proto nevěřím numerologii, i když i tady je nějaký ten otazník, co kdyby.

A jak jste na tom se svým jménem vy?

Krása, co to vlastně je?

Předpokládám, že většina z vás už viděla nějakou tu módní přehlídku. Krásné oblečení, nezapomenutelná atmosféra, vzduch plný omamné vůně parfémů a taky plno lidí.

A modelek. Jsou tak éterické, křehké a většinou hodně hubené (ne hodilo by se říct, že vychrtlé) s průsvitnou kůži a vystouplými kostmi. Vlastně abych řekla pravdu málokdy se mi nějaké to ramínko na luxusní šaty od předních návrhářů líbí. Chci vidět ženskost, křivky, osobitost, ale ne na kost vychrtlou slečnu. Modelka by měla mít osobní kouzlo, ale ono se to taky lehko řekne. Návrhář přece potřebuje aby obdivné ach bylo na jeho šaty a ne na modelčiny pevné nohy. Možná kdybych byla návrhářka, uvažovala bych stejně, ale zatím nejsem tak můžu kritizovat.

 S tímto článkem zažínám proto, že jsem si kdesi v novinách prohlížela finalistky Schwarzkopt elite model look. Viděli jste je už? Skoro všechny jsou na kost vyhublé nezdravě vyhlížející slečny, kterým je většinou kolem 14 až 16, což je docela smutné. Zajímalo by mě kolik váží a jestli nemají nějaké zdravotní  problémy.

Nechci abyste si mysleli, že jsem vysazená proti štíhlosti, právě naopak líbí se mi, působí víc zdravě, vypadá líp v oblečení, já mám postavu tak akorát. Ale nikdy jsem nedržela nějaké diety, možná taky proto, že jsem žádnou nevydržela držet dlouho. Ale taky nemám nic proti plnoštíhlosti, ale preferuji  ( zdravou ) hubenost, protože zdraví by mělo být nejpřednější.¨

Nevím jak vám, ale mě se prostě vystouplá kostěná kolena, kliční kosti, propadlé tváře nelíbí. Ženská krása je o něčem jiném.

Z dvaceti finalistek ve věku od 14 do 19 let vybrala porota dvě vítězky: Lenku Hanákovou za Českou republiku a Leónu Hochelovou za Slovensko. Obě vítězky budou reprezentovat své země na světovém finále Elite Model Look, které proběhne 6. prosince.

...

Zdravím vás.

Vím, že nejsem zrovna vzorná blogerka, nepřispívám jak bych chtěla nestíhám, dost osobních problémů a občas nemám náladu. No vždyť to znáte. Tak si dneska dáme outfitový post, měla jsem to oblíknuté ve škole a pak na nákupech s mamkou a babičkou.
 

Wishlist -autumn, winter

1.Zajímavá čepice- miluji čepice, nosím je od konce podzimu až do konce zimy. Některý moje kamarádky si myslí, že je to dětinské, ale mě na tom nesejde, myslím, že je to zajímavý a praktický doplněk a přece si nenechám zmrznout uši J

2. v mikině mě potkáte zřídka kdy, nenosím je moc ráda. Málokdy narazíte na opravdu hezkou mikinu, proto se raději chumlám do svetrů. Mám jich doma hromadu, ale jak už to u mě chodí nosím jen pár.

Šedý vzorovaný svetr- takový neutrální kousek co se hodí ke všemu.

Jelení (sobí )svetřík- v mém šatníku toužím po dvou věcech kabelce chanel a svetru s jelenem. Nevíte někdo kde ho sehnat?

Tento krásný petrolejový svetřík si představuji s bílou košilí a černou kravatou, už abych ho měla.

3. oxortky- už jedny vlastním, ale znáte to bot není nikdy dost a tyto jsou opravdu nádherné.

4. a 8. přiznejme si to, na podzim a v zimě jsou přece jen lepší kalhoty ne, že bych příchodem podzimu sukně odepsala, ale nosím je méně.

Tmavě modré jeansy jsou kombinovatelé snad s čímkoli, nosím je nejradši, zdá se mi, že v nich jsem štíhlejší, jenže jsem poslední dobu trochu zhubla a moje oblíbené mě už nesedí, tak hurá na nákupy J

Velbloudí kalhoty- vím, že to bylo módní minulou sezonu, ale mě se prostě líbí.

5. praktická  kabelka do školy

6.modrá košile- scháním ji už opravdu dlouho, ale po takové kterou si představuji nikde ani stopa. Tak snad se zadaří.

7. na konec opravdová nezbytnost- kozačky- kdyby jste věděli jak o mám daleko ke škole a jaký je tam velký kopec, pochopily byste, že s podpatky by jste to na náledí nikdy nevyšly. A když jo nechci vědět jak bych šla dolů J

Americká krása

Dneska jsem měla na stole položenou broskev( na tom by nebylo nic zvláštního) ,ale pak přišel můj čtyřnohý nejlepší přítel a za každou cenu ji chtěl, ale přitom cokoliv co alespoň trochu voní ovocem nesnáší. Pořád na mě štěkal, kňučel a vyl , tak jsem mu půlku dala. A on si k ní jednou čichl a přestala ho zajímat.

A pak mě došlo , že většina nás je taky taková.Neustále po něčem toužíme, za něčem se honíme a něco chceme. Ale pokaždé jak toho dosáhneme po chvíli nás přestane bavit a chceme víc. Místo toho abychom si užívali života, tak přemýšlíme co by jsme tak
chtěli a nemáme a nějak to do smrti přetrpíme. Ale kde je ten požitek ze života? Přece až budu ležet na smrtelný posteli nebudu myslet na to ,že mám Bugatti Veyron v garáži , ale na to co jsem za celí život prožila. Každý úspěch ( i maličký) bychom měli ocenit (popřípadě oslavit). Pochválit se a zkusit další, o tom přece život je.

Místo předstírání naší spokojenosti bychom se měli zeptat proč vlastně. Teprve jak se naučíme ocenit krásu maličkostí, hned se nám bude lépe dýchat.

Proč ten nadpis?

 
Protože, americká krása spočívá v tom, že oni to dokáží ocenit. Ne všichni se mají dobře. Někteří lidé mají život vážně mizerný, ale tím víc si ho váží. Pokud bych měla všechno , po čem jsem kdy toužila, byla bych vážně šťastná? Těžko, lidský mozek není ,,naprogramovaný" jen na štěstí. Nejlíp si štěstí váží ten, co ví jaké je to ho vůbec nemít. A v tom je to kouzlo.

Nežiju abych jedla a pila. Ale abych poznávala, toužila, milovala, žila. Většina mých kamarádek má takoví životní

sen: tak nějak vystudovat, vdát se a založit rodinu. To je ale tak trochu nuda. Co třeba být pilotem nebo kosmonautem? Princeznou?

Mám svůj sen. A udělám VŠECHNO proto aby se mi jednoho krásného dne splnil.

Be inspired by fashion icon Blake Lively

Stát se ve dvaceti ikonou pro hromadu lidí , dokázal leckdo. Ale která s nich se dostala do přízně obávané americké šéfredaktorky módního magazínu Vogue Anny Wintour?

Jestli hádáte , že je to Blake Lively , tak jste moji milí uhodli správně. Podle mě je až nemožné jak se rychle dostala do světa ,,vysoké" módy ( tím myslím jaký je o ni zájem u nejprestižnějších návrhářů těch nejlepších značek).

Nevím jak vám , ale mě se její styl oblékání hrozně líbí, nesnaží se být výstřední ani laciná, ví co jí sluší. Vybrala jsem vám pár jejích fotek s civilu , protože na červeném koberci díky stylistů dokáže zářit každá. Tak snad se vám bude Blake líbit.

Co si o jejím stylu myslíte Vy?

mírně invalidní v modré košili

Jelikož je má maličkost celkem invalidní rozhodla jsem pro další fashion příspěvek.

I když vás na to upozorňuji poměrně často, nemůžu si vás vzít na triko, zkrátka berte můj obličej s rezervouJ.

Nidal

Bylo to jako by mě do srdce zasáhl šíp, udělal mě v něm jizvu. Ztratila jsem ho nikdy ho už neuvidím ani jsem se nerozloučila. Nepohladila ho naposled. Nedostala jsem možnost naposledy vidět svět s jeho hřbetu a to je pohled na svět nejkrásnější. Nepohladila jsem ho po čumáčku jak to měl rád.  Vždycky když jsem prošla kolem jeho stáje dotkl se mě a zařehtal, nevím co to v koňské řeči znamená, ale brala jsem to jako pozdrav znamení, že mě rád vidí.

Pamatuji si jak jsme se na něj jeli poprvé podívat, byl v ohradě s jinými koňmi, měl tak smutné oči a byl hrozně vyhublí. Ale líbil se nám a my jemu taky. Udělat na dědovým statku ohradu nebylo moc lehké, bylo tam tolik kamení a to muselo pryč. Zanedlouho tam přibyl jeden krásný a elegantní hnědák, Anglický plnokrevník. Nidal.

Umím jezdit na koni a řekla bych, že jezdit umím dobře, ale s Nidalem to bylo jiné. Nepotřebovala jsem ho nijak pobízet, bič jsem ani nepotřebovala, rozuměl mým povelům jako ještě žádný kůň. Pár chyb měl, bál se kluků a byl občas šíleně líný.

Víte jak se říká, že poprvé se nezapomíná? Za svůj život jsem zažila, už hodně poprvé, ale zvlášť první trysk na Nidalovi se mi vryl hluboko do paměti. Ta velká rychlost a ten zvuk kopyt tlumený prvním sněhem co ten rok padal. Ze začátku jsem se hodně bála, ale jako by mě každým jeho dalším nádechem opouštěl, věřila jsem a udělala co se udělat nemá, povolila mu otěže.  Věřím, že od teď nespadne první sníh bez toho abych na mého žárlivého Nidalka nepomyslela. Bude takový můj symbol prvního sněhu.

Doufám, že se bude mít v novém domově dobře, všichni na něj budou hodní a bude mu chutnat  tak jak u nás.

Je zvláštní, že si většinou uvědomíme co máme a jak to máme rádi až to ztratíme. Nikdy mě nepřestane mrzet, že mě nikdo neřekl, že se má prodat a ani kdy. Kdyby mě alespoň zavolali, abych mu mohla pošeptat do ucha něco o tom jak jsem ho měla ráda. Celá moje rodina mě moc zklamala.

Omlouvám se asi vám tento příspěvek přijde takový divný, popřeházený. Potřebovala jsem psát a u toho se vybrečet a znáte to, se slzami v očích a smutkem na duši, se špatně myslí.

Modní diktatura

S porovnáním s jinými státy je Česko docela velká země, s porovnání s jinými státy nezajímavá, nudná a o to zvlášť pokud vyjdete do českých ulic.

Klidně se vám přiznám, že se otočím za holkou co je pěkně oblíknutá, co má styl, ale taky by se hodilo říct, že se to nestává často, ne na mém malém městě. Tady frčí jeansy, mikiny a tričko s nějakým kýčovitým potiskem a abych nezapomněla, všechno je doladěno hroznými teniskami.

Nepovažuji se za nějakého módního znalce, ale myslím si že nějaký ten styl přece jenom mám a když ne styl a tak alespoň estetické cítění. Do balerín ponožky nenosím, neberu si k elegantním šatům sportovní mikinu a nesnažím se sladit reflexní oranžovou s tyrkysovou (!). Nevím čím to je, ale české holky se bojí být něčem zajímavé. Nebo budou mít podobný problém jako já- nejsou rádi středem pozornosti. A nebo je to prostě jejich styl.

A jsme doma! Jak se říká, výjimka potvrzuje pravidlo, mezi Češkami se najdou i slečny co si frontu na styl vystáli několikrát, většinou jsou to blogerky fashion blogů. Ony ví co se nosí a bude nosit, vždy jsou perfektně oblečeny. Docela tyto holky obdivuji, mají svůj styl a nebojí se ho ukázat. Jenže nikdo není dokonalý a i tady to má háček. Sem tam se na nějakým blogu setkám s něčím jako ,,Češky jsou bez stylu“, ,,neumí se hezky obléct“ a ,,jsou moc pohodlné“.

 Nejsem asi tak světaznalá  jako jiné blogerky, ale už jsem kousíček světa ( čti Evropy)  viděla, musím říct že je to většinou všude stejné, všude se najdou slečny co radši tenisky než boty na podpatku. I když v takovém Londýně jsem si malém vykloubila krk, většina tamních žen styl má, ale zase ne každá a ani každá pátá.

Módní svět je zajímavý a taky krutý, zvlášť krutý pokud jde o módní fanatiky. Jejich oko je obzvlášť přísné.

Nežijeme už ve středověku, každý má právo na svobodné rozhodnutí a ano týká se to i toho co si ráno obleče. Co když ta slečna v těch hrozných sportovních  botách k těm krásným něžným šatům, je má jen proto, ž třeba nedávno prodělala operaci kolene a proto nemůže do hezčích bot nebo nemá dost peněz. A nebo, no radši už dost.

Každý máme svůj styl, vybrali jsme si ho sami a je jen náš. Proto bychom neměli soudit ty co ho nemají podle našich představ.

Síla peněz

Přemýšleli jste někdy nad tím co má nad námi skutečnou moc? Nebude to nějaká osoba, vláda nebo tak něco. Podle mě nad námi skutečnou moc mají peníze. A co znamenají peníze? No přece moc. Kolik jsme toho schopny obětovat pro nové šaty a boty? Příkladem můžu jít třeba já, červenec je už dávno pryč a nikdy se nevrátí a jak jsme si ho užila? Pracovně, volných dní jsem měla opravdu jen pár. Vůbec jsem neměla čas na koupaliště, zamilovaný procházky nebo nějaký výlet s přítelem. Prázdniny nemají být tolik pracovní, nemají být o penězích, ale úplně o něčem jiném, přece jsem se na ně těšila celý školných 10 měsíců a pak? Je to smutný.

Nebudu vám lhát mám peníze ráda ( kdo taky ne, že?), ale odtud potud. Miluji nakupování a jen díky penězům si můžu něco koupit ( logické, že- ne nejsem blondýna). Taky si chci jednou postavit dům, koupit auto a každá prázdniny odletět do teplých krajin.

Láska k penězům je vášnivá a na celý život.

Jak moc nás to ovlivní? Dnešní doba je už asi taková, klade důraz na moc a bohatství, ale jakou to má opravdu cenu? Společnost se čím dál víc rozděluje na dva tábory- ti co peníze mají a ti co ne a samozřejmě všichni chceme patřit k první možnosti. A děláme všechno aby tomu tak bylo. Některé slečny to řeší starším zaopatřeným přítelem, vždyť český ,,šoubiznis“ je takových zlatokopek ( pardon) plný. Někteří zacházejí do jiných extrémů, který český politik něco neukradl, který není zkorumpovaný? A kdo ukradl v Argentině to pero? Ano, byl to český prezident.

Teď asi před vámi vypadám jako velký odpůrce bohatství, tak to není, ale bohatství by se mělo zasloužit ne ukrást. Peníze mají svojí sílu a všichni je chceme, není na tom nic špatného.

Začínám se v tomto článku motat J , no nic pro dnešek toho necháme. Musím totiž do práce.

green and blue

Často od mamky slyším, že chodím oblíkaná jako šedá myš, tak dneska jsem šla do práce pro změnu jako rákosníček.

taková ta jednoduchost

Prohlížela jsem si fotky s dovolené a objevila tento outfit, úplně jsem zapomněla, že jsem ho vyfotila.

Ode mě byste asi nečekali, nic zvláštního, oblíkám se dost jednoduše až si někdy říkám, že je to už pěkná nuda. Ale co se dá dělat, mám ráda svůj styl a měnit ho nebudu.

Takhle jsem se oblíkla na procházku po městě a obchodech. A i když to tak možná nevypadá tak ty boty jsou moc pohodlné a úžasně prodlužují nohy. Miluji podpatky.