Archivní víno

Nepovažuji se za bojácnou,nevadí mi tma a na strašidla už také nevěřím. Ale není člověk co by se něčeho nebál, strach je naší součástí. Já se bojím mnoha věcí. Bojím se hranic lidské krutosti, samoty, o své blízké, životu bez cíle, nenaplněných snů, života bez lásky, vyhasnutí a stáří.Myslím, že všechen strach, moje kostlivce ze skříně, můžu ovlivnit. Až na poslední. Staří patří k životu, nejde to jinak i stromům na podzim opadávají listy.

Minulý týden jsem byla na návštěvě u své tety, nejstarší ženě v naší rodině. Letos bude slavit devadesáté narozeniny. Dřív jsem staré lidi vnímala jinak, jako někoho koho se sluší pustit na svoje místo v tramvaji a kteří z tramvaje pomalu vystupují. Jako někoho kdo jde pomalu a zabraňuje mi rychlé chůzi. Jako někoho kdo se baví jen o nemocech, počasí a slevách v Kauflandu. Neviděla jsem je (nebo si to tolik nepřipouštěla) jako lidi plné zkušeností, znalých rodinných rodokmenů a s vlastními velkými životními příběhy. Jsem tak trochu umělecká duše a věřím, že každý člověk může prožít veliký příběh a přitom se nezapsat do dějin. Životní příběhy obyčejných lidí jsou nejkrásnější a někdy i nejsmutnější. A kdo dokáže lépe mluvit o životě než ten kdo je na jeho konci?

Moje teta mi vyprávěla o svojí první a zároveň poslední lásce. Byl to ruský voják a poznali se na začátku 2.světové války, jak končila vyměnili si adresu a on se vrátil se do Ruska. Později se vrátil do Česka jako doktor a bohužel ženatý, ale teta dál čekala. Čekala a doufala. On se oženil ještě dvakrát, nedávno umřel, ale tetě řekl, že stejně miloval jen ji. 

Je smutné jaká je naše generace, neumíme vážit starších lidí. Někdy na ně klademe přehnané nároky a neuvědomujeme si, že oni s námi už nemůžou držet krok a nebo už na mě moc nároky neklademe a nebereme je mezi nás. Chce to mít jen trochu respektu a srdce na dlani.

Leginová epidemie

Mám několik módních zásad, které za každých okolností dodržuji, proto mě nikdy nepotkáte v oranžové, v ponožkách v sandálech, celou v černém, nikdy neodhaluji příliš kůže  a hlavně nikdy mě nepotkáte v legínech. Leginy nosím pouze v zimě, kdy je v případě nouze vydávám za punčochy.

Všimla jsem si, že poslední dobu na nás útočí legínová epidemie, jsou prostě všude. Ještě se mi nestalo, že bych v             MHD na slečnu v leginách nenarazila, že bych nepotkala někoho v nich na školní chodbě nebo ve městě na každém pátém kroku. Přitom málokterá slečna je umí nosit. Ještě vloni jsem se po zastavovala nad slečnou, která přede mnou stála u pokladny , měla na sobě leginy s trikem nad zadek a k tomu jí prosvítaly tanga. To jsem, ale ještě netušila, že to bude za pár měsíců standart, alespoň u nás ve třídě, moje ,,milá a mnou velmi oblíbená“ spolužačka nenosí nic jiného, co na to, že je malá a silná, ono je to přece sexy, že.

Možná, že i tohle je důvod proč se tento model tak často vyskytuje v ulicích. Klukům se to nejspíš líbí, já nejsem testosteronem nabitá tak můžu kritizovat J. Asi je u mě něco špatně, že nevidím na upnutém cosi, co vám ve většině případů zkrátí nohy a na stehnech přidá nějaký ten centimetr navíc, nic sexy. Když si k tomu přimyslíme triko nad zadek, je to hrůza.

Soudnost je v módě hodně důležitá ingredience. I když je krásné, že s vážíme svých těl a nebojíme se je ukázat, měli bychom vědět jak na to. Žena není sexy, když se musí svléknout, aby  ukázala svůj sex-appeal.

Nejsem té povahy, že všechny hodím do jednoho pytle, proto také podotýkám, že se najdou i takové slečny ,které se s leginy přátelí a umí s nimi vykouzlit úžasné kreace. I když já do jejich řad nepatřím.

A co Vy a leginy?

Kletba sudiček

Jsem hlava sklerotická, všechno věčně zapomínám, proto jsem si k Vánocům pořídila veselý proužkový diář a k novému roku plno nesplnitelných předsevzetí, jak jsem na blog, tak do mého tajného deníku, který už stejně podle mě všichni mají přečtený. Pár předsevzetí se mi podařilo splnit, vlastně asi dvě. 

Sportování odkládám na lepší počasí, vyprané tepláky, nové kolo ( však to znáte). Knížek jsem hromadu taky nepřečetla vlastně jen dvanáct ( a to jsem u některých přeskakovala stránky, povinná četba je tu snad jen od toho, aby někdo ty nudné knihy přečetl). Facebook projíždím každý den stejně jako plením ledničku a školní automat na sladkosti. Jsem pořád stejně líná. Učím se stejně málo jako v prosinci a je načase si přiznat, že dieta není sprosté slovo.

Chtěla jsem se opravdu změnit a dospět. Ale šla jsem na to špatně, začala jsem barvením vlasů a pokusem o obnovu šatníku. Ani jedna z těchto povrchních záležitostí mě život na ruby nepřetočila. Malá změna nastala až když jsem se přestala otáčet za minulostí a v ní ztracených známých,kamarádů a ex-přítelů. Proč se taky otáčet? Je přece důvod proč se nedostali do přítomnosti. Naučila jsem se to špatné vymazávat, uznávám, že tahle vlastnost by se nehodila  žádnému historikovi.

Proč se my ženy vlastně tak často chceme měnit? Udělá nás menší konfekční velikost nebo naučená gesta šťastnější,milovanější a úspěšnější? Klíč ke štěstí nebude na dni dietní Coca- Coli, ale někde hluboko v nás, slyšela jsem, že se mu říká sebedůvěra a ta mi na skladě většinou chybí.

Když jsem se narodila, moji rodiče asi zapomněli na fakt pozvat čtyři sudičky, aby rozhodli o mém osudu. A ty naštvané ženské se na mě kvůli tomu dost vyřádily.

První mě předpověděla tvrdohlavost tak velkou, že mě v mnohých věcech brání, ale tak silnou, že s tím nemůžu nic dělat a umíněnost.

Druhá plýtvala krásou u druhé postýlky, ale aby mě to nebylo líto, tak mám alespoň závislost na sladké a jednou budu obézní, ale s čokoládou v krvi pořád veselá. Také mě u mě zařídila sklony k shopaholismu, tím pádem nikdy nebudu bohatá a ani  se nenasoukám do kalhot velikosti 34.

Třetí mě dala do vínku naivitu, víru v dobré konce a lásku silnější než smrt ( a silnější než  závislost na čokoládě). Vidět svět černobíle. Strach z toho, že jsem nemilována. A citlivost, která je spíš na obtíž, často mě rozbrečí maličkosti.

 Za to čtvrtá se na mě vyřádila nejvíc. Jsem línější než lenochod a vzdávám se před cílem.

 Vlastně za mnou změnou existuje jedna cesta, vnitřně se poprat se svým líným já. A když to vezmu kolem a kolem, proč bych se vlastně měla měnit? Ti co mě nemají rádi takovou jaká jsem, se nemusí s mojí maličkostí bavit.

PS
chtěla bych se vám omluvit za svoji nečinnost v poslední době, měla jsem problémy s přihlášením.
A také moc poděkovat Brigit, ze její ocenění, opravdu si toho vážím a moc děkuji.