Je to přesně týden a tři hodiny co jsem zaspala, zmateně
běhala po bytě, nestihla ranní kávu a ujel mi autobus. Na fyziku jsem přiběhla
pozdě a politá od kafe. Na moji výmluvu profesor řekl, že jsem divná holka.
A bylo to tu zas, už od dětství jsem to na moji maličkost slýchala,
říkali mi to ve školce a pak i ve škole, někdy doma. Často jsem si tak připadala,
třeba na hodinách tělocviku, na školních výletech nebo při kreslení. Kreslení
miluji ( a že tohle slovo má pro mě velký význam), objevuji při něm jak bohatá
umí fantazie být. Jako malá jsem si vysnila fiktivní město, kde žijí jen samá
zvířátka. Nakreslila jsem každou
uličku,každý domek a každého obyvatele. Vždy jsem měla při kreslení příběh a to
mě zůstalo do teď pokaždé když něco kreslím. Nevím jestli je to vyloženě divné, ale asi
normální to také úplně nebude.
Ale co je vlastně
normální? Normálnost sklouzává ke všednímu a všední k nezajímavému, ovšem
podotýkám, že ne vždy to tak je.
Vlastně to byl od
pana profesora kompliment, mě moje divnost těší, mám ji na sobě ráda a
pěstuji si ji.
