Málo pohádek

Když jsem byla malá nepřála jsem si nic jiného než potkat muže svých snů. Vdát se za něj v krásných volánkových šatech. Můj manžel by mě samozřejmě živil a nekonečně miloval. Já bych pečovala o teplo domova, na zahradě pěstovala mrkev, cukety a chovala slepice.  Každý večer bych ho vítala s tou nejlepší večeří z těch nejlepších kuchařských bestselerů.  Měli bychom spolu děti. Tři. Dva kluky a holčičku. Taky smečku psů a poníka. Doma bych nikdy nechodila v teplácích, ale jen v krásných šatech od předních návrhářů a v lodičkách. Na mých představách mě ještě přiživovaly brazilské telenovely a zoufalé manželky. Samozřejmě.

Ale asi mě četli málo pohádek o princeznách, které před chudobou, mizerným životem a staropanenstvím zachránil zdatný muž. Jistě, že to byl urozený a bohatý princ. A pak se někdo diví zlatokopkám, když to máme v pohádkách. Ale já měla stejně raději pohádky o zajících. Tak.

Jak už víte ve třinácti s příchodem lebek a černých nehtů všechno změnilo, konečně i mě, v malé vesnici na Jižní Moravě, potkala emancipace, ale občas mám pocit, že jen mě. Třeba když jsem byla u babičky a poslouchala rozhovor s její kamarádkou o nějaké jiné, která se umí otáčet. Babiččina kamarádka na to řekla, že na ženskou je moc šikovná. Nadzvedlo mě to ze židle. Ženy toho normálně dělají víc než muži. Alespoň ve všech manželství co znám.

Už netoužím po manželství a kariéry domácí puťky. Volánkové šaty bych na sebe nedala ani za zlaté prase, kuchařky jsem nikdy číst nezačala a mrkev taky nepěstuji. Jednou až se stane (pokud se tak stane) a muž mého srdce a života mě požádá o ruku, budu mít jednoduché svatební  šaty, o domácí práce se podělíme a dítě adoptujeme, jelikož nečekám, že mě někdy začnou tikat biologické hodiny. Budeme mít smečku psů a zakrslé prase. Snad se tak stane a pokud ne, tak to nevadí, budu sama se smečkou psů a zakrslým prasátkem.

Ale stejně nepřestanu slýchat tu krásnou větu ,,Hlavně se dobře vdej“.

zdroj obrázků :http://pinterest.com/