pondělí 5. října 2015

Čas může počkat

Mám problém se spánkem, je to něco jako rodinné dědictví nebo prokletí. Jde jen o úhel pohledu. Sedím na dvoře s cigaretou a pozoruji hvězdy, čtu nebo zírám do zdi, zatímco vedle mě spí on. Tak klidně oddechuje.

 Všechno se změnilo za pouhý rok. Na jednu stranu jsem hrozně šťastná, jako jsem nikdy nebyla, na druhou se trápím, ale nikdo to nevidí. Jsem asi dobrá herečka. Láska lidi mění, poprvé v životě jsem se opravdu zamilovala a změnila se. Nebydlím u rodičů, ale je mi smutno. Nejde se vrátit, už tam nepatřím. Když tam spím sama, něco mi chybí. On.

Naučila jsem se dělat kompromisy, mluvit o svých citech, spolknout věty co druhé bolí, zamilovat si horory a zařadit v autě (ale to se povede jen někdy).

Nejsem tím, kým jsem byla už žádné dítě mejdanů. Mám charakteristické zvyky, které ke mně patří víc než mé otisky prstů.

Stále mám nutkání kreslit ať je to cokoliv, klidně na reklamní letáky nebo po boku sešitů.  Musím psát, asi myšlenkový exhibicionismus, cáry papírů po kabelkách budiž mi svědkem. Stále odkládám věci a utíkám od problémů, víra v to, že se to nějak poddá je nekonečná, že. Pouštím si italskou operu, vážnou hudbu nebo Eru i když většina mého playlistu je hip hop.


Za to vím, že už ze mě nikdy nebude laborantka. Od začátku to byla prohraná bitva. Bojím se budoucnosti. Ve dvaceti nevím, čím mám být a kdo vlastně jsem, ale vím, vedle koho se chci každé ráno probouzet… jen, aby to stačilo. 


2 komentáře:

  1. Jsem ráda, že ses vrátila. Nějak teď nemůžu říct víc...

    OdpovědětSmazat
  2. Krásný článek, jsem ráda že zase píšeš...vždy se u tvých článku doslova zasním :)

    OdpovědětSmazat