Ach, ten dnešní déšť

 

Sedím si u okna, pozoruji ten déšť a šeď dnešního dne. Miluji tyhle dny, nutí přemýšlet a mají v sobě jedinečné malanchonické kouzlo. Možná na někoho působí smutně. Nenesou většinou dobrou náladu,smích léto jako dny, které jsou zalité sluncem. Ale pokud se podíváte na většinu Hollywoodských slaďáku, hlavní hrdinové si většinou skáčou do náruče za bubnování kapek. Tak proč na mě nikdo nečeká s pořádnou kyticí?   Každý déšť sebou nese zklamaní, nešťastnou lásku, nebo mě ta tak alespoň přijde, ale sebou odnáší smutek s lidských tváří.  

Mám chuť se tam rozběhnout, běhat mezi kapkami a všechno smutné v mém životě zapomenout. Ale neudělám to, jednak proto že bych měla šílenou rýmu, ale taky proto, že zastávám názor, že je dobré pamatovat si chyby, neúspěchy, to nás přece posouvá dál. Nebo snad ne?

I když dneska prší, a za normálních okolností by to bylo to moje počasí, ale dneska ne. Dneska je smutné, uplakané stejně jako já. Dneska jsem prozřela už vím jak bolí zklamaní, které nám ,,nadělí“ milovaná osoba. Už vím jaké je to celé dlouhé hodiny se třást strachy a křečovitě svírat mobil, když někdo není schopný odepsat. A také vím jaká je rána do srdce když pak napíše, něco co by dostalo na kolena každou. Ne, nerozešli jsme se, ale asi oba tušíme, že se k tomu schyluje. Co dělat? Dát si pauzu? Co ta vyřeší, budeme bez sebe pár týdnů, a pak v tom horším případě zjistíme, že se bez sebe máme dobře, v tom lepším se k sobě vrátíme, ale budeme to muset vyřešit stejně. A to jsme tam, kde jsme.

Ještě že už přestalo pršet. Obloha se začíná pomalu vyjasňovat, zpívají ptáci, hned je mi veseleji. Dnešní déšť mi donesl jen slzy, zklamání a nejistotu, ale odnese si ji pryč? Bude všechno zase v pořádku? Myslím, že ne, tento dnešní déšť něco velkého změnil.

Kolik je Vám slečno?

Všechny vás zdravím. Tento týden Vás zanedbávám, tak co se mnou děje jen v bodech.

• Byla jsem na prvním pracovním pohovoru, tak mi držte palce ať mě to vyjde J
• Dodělala skoro všechny absolventské práce  na výstavu
• Totálně zkazila prověrku s matematiky
• Koupila si nové balerínky ( jsou na fotkách)
• Rozhodla se na jakou chci školu
• Mluvila s farářem o sexu ( měli jsme přednášku ve škole, a po ní jsem tam ještě pro něco šla a tak nějak se to semleloJ )
• Mám hrozný strach o svého přítele, ale proč říct nemůžu. Nepřál by si to
• Zítra jedu do Terezína

Přidávám vám sem nějaké fotky, jsou s úterka. Někdy umím být šíleně praštěná a to pak lezu po prolézačkách, houpačkách,jezdím po skluzavce, a všem okolo musím připadat ve svých šestnácti jako naprostý cvok, ale já už jsem taková.

 S kamarádkou Kájou.

Kdybych byla...

Kdybych měla být roční období ,byla bych podzim

Je tajemný,mrazivý ale taky barevný

Podzim miluji se všech období nejvíc miluji jeho mlhavost a deštivost.Žádné čas není tak mlhaví a tak tajemný.Není moc lidí co by ho měli rádi pro jeho chlad ,jeho změnu z léta na zimu. Je to čas ztracených příběhů.Čas přemýšlení.Můj čas.

Kdybych měla být květina,byla bych sedmikráska

Je tak jednoduchá až je krásná

Na sedmikráskách miluji jejich jednoduchost .Kdo vám dal někdy sedmikrásku? Myslím že nikdo.I já jsem ji nikdy nedostala.Růži dokáže koupit každý ,ale kdo vám natrhá kytici sedmikrásek? Ty chci dostat víc.Jsou křehké musíte v dlani dávat pozor aby jste je nerozdrtili ,ale na druhou stranu je jen tak nějaký vychr nezníčí.

Kdybych měla být země,byla bych Norsko

Každý ví kde leží , ale málokoho zajímá

Tahle země málokoho zajímá.Je chladná a drsná.Ale nikomu neškodí.Nikdo o ní nic moc neví.

PS- berte můj obličej s rezervou :)

I'm proud Czech, but with all my heart I love England

Taky máte občas pocit , že jste se tady vůbec neměli narodit a táhne vás to jako magnet jinam? Já mám tenhle problém a začíná to být silnější než já , kdyby mě tu nedržel M. a rodina právě bych seděla v letadle směr Anglie. Nejsem hrdá Češka , stydím se za svoji zemi ,která je udělaná pro zloděje , stydím se na vládu která je směšná a která tak ráda leze USA do zadku (promiňte mi ten výraz). Cítím se jako Angličanka. A čím víc na tom přemýšlím ,myslím si že se stala někde chyba já jsem se měla narodit tam. Možná to zní šíleně , ale mám některé ,,anglické" vlastnosti např. mám smysl pro tradice (kromě Velikonoc) , dalo by se říct že jsem studený čumák ( ale to je málo angličanů), moje nejoblíbenější počasí je mlhavo a déšť ,taky nemám typicky slovanský rysy jako jsou tmavší vlasy - moje jsou plavé a občas zrzavý proužek a mám hodně světlou kůži a taky v naší rodině nejsem nikomu povahově ani moc vizuálně podobná ( ale vím , že jsem jejich).

Anglie se mi vždycky líbila, ale zlomilo se to ve mně až když jsme tam jeli, uchvátila mě její atmosféra a styl života. A Londýn? Pro mě král měst, miluji ho i přesto že je to velkoměsto na každém rohu je nějaký park a ty obchody♥.

Vím, že tam budu jednou bydlet a pokusím se získat i anglické občanství. Budu mít menší útulný cihlový domeček porostlí břečťanem, budu doktorka a hlavně tam budu žít sním. A věřte mi , že pro svůj sen udělám cokoliv.

PS- pár mých fotech s Anglie, zítra nebo v týdnu jich sem dám víc

PS 2 - Co říkáte na nový design? Mě osobně se moc líbí

 

 

Kluci nepláčou

Asi jsme si všichni všimli jací kluci chtějí být drsňáci. Někteří do této svojí dokonalé image dávají všechno a tváří se že jim celí svět patří. Jiní si zase myslí , že čím víc holek tím je větší borec ( ale kdyby to tak měla holka je to u každého jen děvka ) ale pro mě je takovej kluk ubožák a ještě jak to dojde do třídy a klukům popisuje co dělali. A věřte mi , že takových znám hodně. A pak jsou ještě ti co svůj volný čas tráví nejraději nad flaškou piva s cigaretou v puse. Ale ze všech nejvíc
,,miluji" vytlemený blbečky co ani neví, kde je Afrika ale hlavně že bude velká úroda s jejich záhonu konopí. Ale všechny testosterem vytuněný bytosti neházím do jednoho pytle. Najdou se mezi nimi úžasní kluci, nenapravitelní romantici a nejlepší přátelé. Ale víte co mají všichni zmiňovaní společné? Nikdy nepláčou. Teda to tvrdí ,ale mi jim to stejně nevěříme, že? Čím to
, že muži všeobecně nechtějí projevovat emoce? Asi by se považovali za slabochy, kdyby se rozbrečeli nad srdceryvným zamilovaným příběhem jako já. Ale opravdu chceme chodící skálu? Chci kluka , který projeví city, strach nebo úzkost , který se nebojí při titaniku rozbrečet, pomůže mi do kabátu a podrží dveře , ale i přesto toto všechno by si měl udržet svoji mužnost. Nechci aby si na nic hrál, chci znát jeho pravé já. Je emancipovaná doba ženy začínají být více muži tak proč by oni nemohli být v některých situacích víc ženy. To se pak bude lépe brečet na rameni, když pochopí že zrovna se mám zroutil svět protože
nás zrovna zradila kamarádka. No nemám pravdu? 

I do

Ač jsem se nikdy nepovažovala za velkého romantika královskou svatbu jsem vidět prostě musela. Nevím co mě na tomto příběhu tak fascinuje, ale asi to jak se princ zamiloval do obyčejné holky, připomíná mi to tak trochu Popelku. Asi každá jsme někdy, v pěti letech, toužily stát princeznami a královnami, ale jediné Kate Middleton se to povedlo. A teď bude žít sen všech pětiletých holčiček. I když věřím, že ne vždy to byla procházka růžovým sadem a muselo to být pro oba dost náročné.

Sledovaly jste ,,svatbu století“ jak ji nazývají média ( což není pravda protože svatba století, bude moje J)? Já ze zatajeným dechem sledovala tu velkolepost, plnou katedrálu a tisíce lidí v ulicích. A to už Kate šla uličkou v katedrále v šatech co mě přišli tak trochu nudné a bez nápadu, ale zase beru v potaz že vévodkyně s Cambridge, kterou se tento den stala, nemůže dovolit nějakou divočinu. Ale i přes to ji slušely vypadala tak elegantně jako pravá dáma. A jen chvíly na to vyslovili oba svoje I do a byli svoji. Na mě té romantiky bylo už dost tak jsem břečela dojetím. uznávám je šílené brečet u svatby někoho koho ani naznáte, nikdy napotkáte a díváte se na ni v televizi, asi jsem šílená :)

Na to, že já nejsem ráda středem pozornosti bych si takovou svatbu nechala líbit, moc ráda plánuji svoji budoucnost a plány na moji svatbu mě baví asi nejvíc.

Ženich a nevěsta. Na to že je nevěsta o rok starší mě přijde jako by byl starší on podle mě vypadá tak na čtyřicet. Ale nebudu povrchní láska není o vzhledu přece. A co říkáte na šaty?

A perlička na závěr. No oblekly byste si to na něco takového na královskou svatbu? Já bych v tom šla možná tak na maškarní.

Kostýmek by byl sám o sobě krásný, ale co ten pugét ve vlasech?

Zelené triko-šaty v akci

Jsem s posledních dnů tak vyčerpaná. Žaludek se mi svírá strachy, mám tiky v levém oku a jsem neustále vystresovaná. Od soboty tři dny a nejtěžší zkoušku vím dosavadním životě mám za sebou.

Včera jsem si dala od všech papírů, učebnic, výpisků co se v mém pokoji povalují prakticky všude pauzu. Udělaly jsme si s kamarádkou menší výlet do Brna. Kája mě ukázala Brno takové jaké jsem ho nikdy neviděla.

 -Znám jen něco málo a to jsou nákupní centra a nemocnice, měla bych se stydět že neznám město co je takovej kousek ode mě-.

Vzala mě na náměstí, prošli jsme pár ulicemi ( které mě silně připomínaly Brusel J) , ale taky jsem musela do Vaňkovky a Olympie ( já toho nakupovacího maniaka v sobě nezapřu, a s toho moje peněženka pláče).

A našla jsem využití pro triko-šaty.

Mám na sobě: triko- šaty- Jeans Club, baleríny- Humanic, sako- po mamce, kabelka- po prababičce, pásek F&F

Jen tak

Dneska jsem zase zažila zklamání od mého přítele, vlastně ani nevím proč se mnou je. Možná mě dřív miloval, ale jestli teď? O tom by si dalo dost polemizovat.

Ušetřím vás detailů a širšího rozepisování. Ono to pak vypadá, že se všechno na mém blogu točí kolem jeho a když on se nechce točit kolem mě ( nebo mě navštívit když jsem nemocná, a ne se mi jen posmívat v telefonu) tak co bych se já namáhala. Dobře zase jsem psala o něm, praštila jsem se za to přes pracky J.

Jaký jste měli dneska den? Já jsem už oficiálně uzdravená( moje maminka si to, ale nemyslí), dneska jsem neměla ani jednu zvýšenou teplotu. Zato s mého mozku by mohli jít páry. Už mě ty soustavy nelezou do hlavy. Nemůžu se dočkat až to bude všechno za mnou a já zas budu moct chvíli normálně žít, bez stresu, bez trombocytů, bez slovesného vidu. A kvapem se mi to blíží.

PS- můj obličej berte opět s rezervou J

Jeans- C&A, triko- halens, sako- New Yorker, prsten- takko, kabelka- mamky ( avon), boty- CCC

Omylem na patologii

Nemám vůbec ráda rána, třeba dneska byla moje maličkost probuzena lomcování a taháním s postele. Hned po tom co jsem líně otevřela oči, se mě mamka zeptala jestli s ní nechci jet místo školy do Brna, že musí na nějaké vyšetření do nemocnice a pak, že se podíváme po obchodech. A proč se jednou za čas neulít ze školy? Stejně nic moc neděláme, a jen myšlenka na ty idioty a ježí se mi vlasy na hlavě.

 Líbilo se mi ráno neběhat po domě jak šílená, v klidu se nasnídat a ještě si u toho číst

 ( takový luxus si jindy dopřát nemůžu).

S mamkou na vyšetření jela i babička, a mě s mojí sestrou poslali do bufetu, který má být údajně ve třetím patře. Nejenže jsme v té budově, vzbuzovaly tázavé  pohledy, ale taky jsme zabloudily v  budově, která by se klidně mohla nazvat bludiště. Když jsme  konečně našly třetí patro, žádný bufet se tu nekonal. Ale místo toho bylo na dveřích velkým písmem napsáno ,, patologie“, no výborně chuť na jídlo mě přešla. Ale přesto nás moje orientační schopnosti po hodině zachránily ( zjistila jsem, že jsme ve špatné budově), a dovlekly jsme se do cíle.

  Zatím co jsem čekala na moji milovanou maminku, jsem se přistihla jak kdykoli prošel někdo s bílým pláštěm, přestala pro mě učebnice biologie a kelímek horké čokolády existovat, byla jsem úplně hypnotizovaná. Budu taky někdy navlečená do bílého pláště a budu si to s takovou důležitostí v kroku někdy razit k automatu na kafe? Budu mít někdy na krku místo mých oblíbených řetízků pověšený stetoskop?

Tak moc bych to chtěla, najednou po dnešním dni se už nemusím rozhodovat a přemýšlet  nad novinařinou. Tohle je to co mám dělat, s trochu nadsázky můžu říct, že je to moje poslání. Vím to, cítím to tak. Konečně jsem se našla.

Ani nevíte jak mi to odteď všechno to učení  leze do hlavy. Něco takového jsem dlouho potřebovala.

Po mém sebe nalezení, jsme jeli nakupovat. Nechtěla jsem moc utrácet, přece jenom za mýma vydělanými penězi je moc dřiny a prolitého potu. Do karet mě taky nahrály slevy co byly v Jeans Clubu, nebudete mi to věřit , ale všechno vylo zlevněno o 50% a to i věcí co byli zlevněné předtím.

Facka osudu?

Zeptejte se mi někdo jak probíhá ,,vztahová“ krize a já vám to popíšu. Vlastně až do teď jsem svalovala vinu na svoji drahou polovičku. Ale po tom co mi včera volal, měl v telefonu šíleně smutný hlas, a říkal, že bych se nad sebou měla zamyslet. Já si to vzala k srdci, celou noc jsem nad tím přemýšlela. Vlastně kdyby se mi nezdál ten divný sen, nebyla bych si vůbec jistá, jestli jsem zamhouřila oči. Chcete vědět co to bylo za sen? No to je jedno stejně to napíšu.

Dívala jsem se v tom snu na sebe samotnou jak vystupuji s luxusního volva, přesně takového jaké jednou chci, byla jsem dokonale upravená ,stylově oblečená a šla jsem ke krásnému domu. Prostě ze mě vyjadřovala taková ta aura úspěchu. Ale v tom krásném velkém domě na mě nikdo nečekal, nikdo mě nevítal. Ani pes nebo kočka. Byla jsem úplně opuštěná. Sice jsem si splnila svůj sen o úspěšné a emancipované ženě, která je si svým pánem, ale k čemu mě to bylo?  Neměla jsem nikoho kdo by se o to se mnou dělil o svoje sny, komu bych se mohla vybrečet na rameni. Nikoho komu bych mohla šeptal ty dvě kouzelné slova: Miluji tě.

I přes to jak jsem byla úspěšná jsem šťastná nebyla.

Pak se to najednou celé přeplo  a  já se na sebe dívala znovu, ale viděla jsem jinou Nikolu než tu co jsem mohla „šmírovat“ předtím. Nebyla tak úspěšná ani neměla tak dokonalé vlasy jako ta předtím. Scéna byla dost podobná taky jsem přijela domů, sice jiným autem k jinému menšímu domu, ale vypadal útulně. Na verandě toho domečku stál M. a vítal mě polibky.  Pak si toho dost nepamatuji,jen to, že jsme leželi v trávě drželi se za ruce a něžně jsme si koukali do očí, a stejně to bylo jako bychom si řekli tisíc slov. Bylo mezi námi tak pevné pouto, že diamant je podle toho měkký nerost. Byla mezi námi hluboká, bezmezná láska. Vím to vyčetla jsem to s našich očích. Byla jsem opravdu šťastná. Byli to spíš takové malé záblesky. Střepy štěstí.  Ale jednou musel zazvonit budík. A mě nepřišlo nic vhodnějšího než se rozbrečet.

Někdy kolem půl sedmé jsem dostala šílenou ránu přímo do srdce. Volal mě M., jel do nemocnice ( chci respektovat jeho soukromý bude stačit, že má něco se zády). Dostala jsem šílený strach, hrozně se o něj bojím.

Myslím si, že bychom si měli prohodit místa. Já si to zasloužím víc. Byla jsem zlá na člověka, kterého tak miluji. To co se mu stalo mě vrazilo velkou fackou, dalo by se říct že otevřelo oči. Pomalu se za to všechno začínám nenávidět…

Už je po deváté, slíbila jsem, že mu zavolám. Tak pro dnešek končím.

PS- Držte mu všichni palce, on si to zaslouží.