Anděl

Přivezli jsme ji domů jako malé štěňátko. Destruktor byla. Všechno co mohla, zničila nebo snědla. Když přemýšlela, udělalo se jí plno vrásek. Nikdy mě nenechávala samotnou, když jsem byla malá. Chodily jsme na procházky, vždycky mě hrozně táhla. Často mně utíkala a lovila zajíce. Bránila mě.

Vlastně mě celým mým dětstvím provedla a naučila mě lásky ke zvířatům.

Narodilo se jí celkem 32 štěňat. Jedno z nich je i Corty. Byla dobrá matka, učila je lumpárnám, jaké dělala jako štěňátko. Cortymu schovávala jídlo a otvírala mu dveře do zahrady, aby se mohl proběhnout. Nikdo mu je už neotevře…

S věkem zmoudřela. Uměla si poradit se vším, ať to byli dveře od domu, ledničky nebo obal od sladkosti. Jednou snědla kávu. Když něco chtěla, dala na nás packu. Za to jsem jí občas nadávala…

 Bála se vody, nikdy do ní nechtěla, byl to boj jí vykoupat. Vždycky pak nahodila takový mučednický výraz. Za to, když byla šťastná usmívala se. Byla to největší psí osobnost se kterou jsem se setkala. 

Jenže je pryč. Umřela.

Nebe má nového anděla.

Uplynul týden. Byl to týden plný slz, vzpomínek, trápení a také nasněžilo. Myslím, že sníh nikdy neměla ráda…

Přišli jsme o člena rodiny, věrnou přítelkyni a otesánka.

Přišli jsme o Antarku.

Prohrála svůj boj, ale držela se do posledních sil. Nikdy neukázala svoji bolest, vždy jsi ji nechala pro sebe. Byla trpělivá.

S každým se před smrtí rozloučila. Každému tu něco nechala. Lásku.

Štastné a Veselé

Dneska byl docela hezký podzimní den, miluji šustění listí pod nohami, ranní mlhu, jak jde od pusy pára a jak mám pořád chuť na horký čaj a dobrou knihu.

Je dvanáctého listopadu. Do Vánoc zbývá přesně 41 dnů( tj.1 měsíc a 11 dní), proto nedokážu pochopit Vánoční výzdobu Brna a soby v obchodňácích.

Přítomnost se ztratila nebo nic nechápu.

 

To je jako, žít můžeš o víkendu nebo až doděláš školu, na to budeš mít času dost.

 Ale nikoho nezajímá, že chci žít právě teď, že teď chci jít na procházku, ne se učit chemii.

Že nechci čekat, až všechno vyléčí čas, ale brečet chci hned.

Nebaví mě věčné čekání na pátek.

 Je to tím, že už o přítomnost nestojíme? Nebo se jen tak dobře neprodává? Proč nás přítomnost zajímá, až když se to stane naší historií nebo jako zápis v diáři na další rok?

Možná se rádi těšíme a vzpomínáme.

 Ale to není tak důležité jako to co bylo a bude, jako to je co právě teď, co právě prožíváme. Nenechme se strhnout davem a udělejme si pátek, kdy se nám zachce, pečte cukroví klidně v srpnu, pokud chcete a přestaňme život odsouvat na víkend.

Protože čas je vzácný.

Wishlist autumn/winter

Miluji podzim a docela si rozumím i se zimou. S čím si přestávám rozumět je můj šatník, chce to změnu… 

       1. Černé jezdecké kozačky- vlastním celkem 5 párů kozaček, ale všechny hnědé, ale      moje averze proti černé začíná ustupovat a stejně hodí se ke všemu!

2.    Termoska- to je skvělá věc nejenže v zimě zahřeje ruce, dobře vypadá, ale hlavně ukrývá pro mě po ránu tu nejcennější tekutinu- silnou černou kávu.

3.    Knihy- za ty stejně utrácím nejraději, plánuji, že se moje knihovna rozroste o Infermo od Browna, Prázdné místo od Rowlingové, Muže, kteří nenávidí ženy od Stiega…nakonec za ně utratím peněz nejvíc, ale když podzim a zima je jako stvořená pro čtení.

4.    Úzké jeansy- těch mám nedostatek.

5.    Sukně do A- ráda nosím sukně, zvláště v zimě, ale vyloženě,,zimních“sukní mám málo a když už tak obsáhlé-příliš na tělo a to chce změnu.

6.    Teplý vzorovaný svetr HM – netřeba komentovat J.

7.    Podzimní boty- Když já si s těmi mými kozačkami tak rozuměla, láska na první pohled to byla, ale nic není věčné a nám to začalo skřípat. Jako děvče přelétavé pokukuji po nových šněrovacích, se kterými budu chodit listím.

8.    Zimní hnědý kabát- trvám na tomhle typu zapínání, velkých kapsách a světle hnědé barvě. A vůbec tenhle z Oasis bude můj!

Ne, děkuji...

zdroj: http://www.pinterest.com/pin/302867143660380738/

,, Jsem vegetariánka“

,, No a“ řekl a mně se v tu chvíli moc líbil.

Často musím odpovídat na otázku proč (i přesto, že tazatel pak protáčí panenky).

Často mně to někdo vymlouvá.

Často slýchám, že tím nic nezměním, jen si ničím své zdraví (to protáčím panenky já) a také, že zvířata jsou na maso určena.

Ale co když to tak necítím?

Dneska u oběda jsem to slyšela zase, když většina jedla vepřový řízek a já zeleninový salát, že jsem divná, je to nenormální a nepřirozené. A vážně nechci ochutnat pořádné jídlo?

Proč se mám cítit divná? To protože si vážím života a protože soucítím?  Nebo snad protože, nedělím zvířata na jateční a mazlíčky, že mi není lhostejné zacházení s nimi? Už od dětství mám zvířata ráda, vážím si jich, dělají naše životy hezčí a učí nás lásce…

Je to můj životní postoj - životní styl, chcete-li. Věřím ve vegetariánství. Beru to jako jednu z nejlepších věcí co jsem v životě (zatím) udělala.

Tak mě prosím nenuťte jíst maso.

Jedny olivové

Nejsem zastáncem toho, aby se s příchodem podzimu odložily barvy a všechny si oblékly černou uniformu. Nemám černou ráda, ale s olivou (khaki pokud chcete) mě prostě baví.

Lovely skirt

Jsem sukňový typ, který trpí akutním nedostatkem sukní. Sukně miluji, umí ledacos skrýt a ledaco ukázat – ale jen v míře slušnosti. Udělají z ženy dámu. Většinou…

A béžová je nová černá!

Velké prázdno

Uklidila jsem naši společnou fotku, oba se usmíváme, mírně přiopilí pivem a láskou. Jsem tam šťastná. V poledne jsem poprvé uvařila oběd, moc dobrý tedy nebyl. Tu noc jsem sledovala jak spí, poprvé jsme spolu usínali. Zdá se to být tak dávno, jako jiný život…

A teď vidím jen prázdný rámeček, položený přesně na tom samém místě, stejně zaprášený jako by o nic nešlo. Mám plno fotek, obrázku a pohlednic, ale žádná tam být nemá. Proto je prázdný stejně jako já.

Přesně takto se cítím jako prázdný rámeček. Stejně jako do něj se dá vložit fotka, která měla zachytit prchavý pocit štěstí i já snad budu jednou na štěstí připravená.

Už necítím tolik bolesti, nebrečím, abych se jednou mohla usmát, jen ten divný tlak na hrudi mě ještě neopouští. Občas přijde vlna něčeho, co neumím pojmenovat. Takhle se neznám.

Sbírám se ze střepů, lepím a hledám ztracené kousky, ale vím, že už vždycky bude kus chybět. Prý to chce čas, ale ten je k nešťastným pomalejší. Prý se musím najít, dozrát a dělat zase věci, které miluju – malovat, plavat, číst, psát, chodit ven s Cortym… jen mě to ještě tolik nejde, necítím z toho nic jako dřív.

Sbírám zbytek důstojnosti, co mě zbyl a jdu dál, SAMA, bolavá a jiná, ale já se nedám.

PS- Neznáte někdo nějaký způsob jak vymazat paměť?

PSS- Víno nefunguje!

Jestli jste dočetli, až jsem tak se omlouvám za depresivní článek.

Venezia (Benátky)

Snad odjakživa jsem si přála je navštívit, procházet se zapadlými uličkami, obdivovat náměstí sv. Marka, projít snad všechny galerie ve městě a žasnout nad pozoruhodnou historií. Města kde se mimo jiné narodil Marco Polo, Carlo Goldiny, Vivaldi nebo Casanova.

Projít všechny galerie se mi nepovedlo. K mé smůle má rodina na to není a nikdo by na mě nečekal. Ale stejně jako Londýnu, Novajle a Brightonu jsem dala Benátkám slib, že se ještě někdy vrátím a doufám, že ne sama, protože Benátky jsou na procházky  ruku v ruce jako dělané.

Caorle (Itálie)

Už dlouho jsem nic nenapsala, ani řádek. Omlouvání se je možná zbytečné. Na rovinu jsem byla příliš líná něco tvořit, nebudeme si přece lhát a také na dovolené v Itálii, na vodě...

Itálie je krásná země, opravdu mě učarovala, ne tak kvůli krajině a pozoruhodné historii (věřte mi, že pro milovníka historie je to pro mě důležitý faktor). Všichni víme, že italská kuchyně je zdaleka nejlepší ( tedy alespoň u mě). Na Itálii kromě kuchyně, jsem se zamilovala do místních obyvatel, mám ráda temperamentní a vášnivé lidi, i když já jim musím připadat jako studený čumák.  Myslím, že jsem potkala lidí dost i různé národnosti a kromě Angličanů mě Italové vážně přirostly k srdci. Na Italech se mi líbí jejich srdečnost, bezprostřednost a ochota komunikovat jakýmkoli jazykem. Obdivuji, jak se jim vlívá horkost slunce do tváře, jak jsou nabití. Ještě v žádné zemi jsem se nesetkala s tak srdečným chováním. A to nemluvíme jen o mužích J.

Běhám. Vážně...

Začala jsem běhat. Jo, už zase.  Každý podvečer na hodinu, když uteče pes tak i na dvě. Dokonce mám běžecké boty už ne conversky a sportovní bundu, ale mp3 v podprsence, přiznávám, že to musím doladit a nejen to.

·         Měla jsem romantickou představu o běhání v dešti, po uběhnutém kilometru mě to přešlo. V botách voda, bunda se dá ždímat, oči štípají od řasenky a pes v někde v p*deli.

·         Kamarád mi volal, co to dělám, jestli to u čeho vypadám, jako mentálně retardovaná je vážně běh.

·         Můj pes si mě plete s lovnou zvěří.

·         Mám úžasnou aplikaci od Nike na cvičení po běhu nejen, že druhý den nemůžu chodit, babička se jde dívat co se tam děje, proč skáče celý barák a proč Corty na mě štěká a snaží se mě znehybnit. Myslí to se mnou dobře. Nejspíš se domnívá, že jsem se zbláznila a že si můžu ublížit.

·         Hrozně se bojím těch běžecký kalhot, kdo je sakra vymyslel tak upnuté.

·         Je mi hrozně trapně když potkám jiného běžce, známého, který mě hlásí, že běžel už 6 km, ale není tak zpocený, udýchaný a červený v obličeji jako já po 2 km.

·         Dvakrát tak dlouho dobu co běžím, musím odpočívat, takže se to pěkně protahuje.

·         Běhám, abych zhubla stehna, ale ty jsou pořád stejné za to mě narostly lýtka, vypadám pak jako oholený fotbalista.