Wishlist Spring

Definice dospělosti

Vždycky když provedu něco hloupého, něco absolutně dětinského slýchám od mamky, babičky či jiného mého rodinného příslušníka věty typu ,, Kdy konečně dospěješ?“. Většinou jim na to odpovídám, že v osmnácti. Uklidňuji je tím, že dostanu rozum, chytne se mě pořádná dávka zodpovědnosti a už mě nepustí. Budu také pořádná, ne tak tvrdohlavá a nebudu dělat opak toho co mě řeknou. Budu se každý den pilně učit, nebudu odmlouvat a naučím se vařit.Ale popravdě nic takového v plánu nemám a myslím, že moje drahá maminka to tuší. Líbí se mi můj věk, můžu si pořád dovolit dělat šílené věci, na dětském hřišti se houpat na houpačkách do deseti let a šidit řidiče autobusu s tím, že je mi čtrnáct ( nevěřili byste jak často na to naletíJ). Moje babička v mém věku potkala dědu a Kleopatra začala vládnou Egyptu.Sladkých sedmnáct.

Ale svým způsobem je to takový mezičas. Už nejsem dítě a podle profesorky na dějepis ani dospívající, tak by mě zajímalo, kde mám svoji škatulku. V pondělí se jí musím zeptat, spolužačky mě budou vděčné, že odvádím pozornost od starověkého Říma, profesorka mě na to řekne něco moc pěkného a skončí to tím, že se mám teď raději starat Claudia, ale když já raději Ceasara.Něco na její teorii bude ( tedy pokud vezmeme v úvahu někoho dospělejší, ale v mém věku). Je to věk kdy už nejsme děti, ani teenegři a ještě jsme se nevylouply v dospělého, je to mezičas, brána, čekárna na dospělost.

Mám rozum, hrstku rozumu, vím, že tím co sfouknu osmnáctero svíček na čokoládovo mandlovém dortu se sovičkou  na mě dospělost neskočí. Dospělost nepřichází s legálním pitím alkoholu. Ani s maturitou, svatbou a nebo nějakou jinou v mých očích dospělou věcí. Dospělost je v nás a musí probudit. Nebude to z pátku na sobotu, ale pomalu- pomalinku. U někoho přijde v patnácti k někomu až ve třiceti. A alkohol už je jen test jak moc dospělí jsme.

Ale já mám svoji vlastní definici dospělosti. Dospělá budu až mě začnou bavit nákupy bot, začnu vařit, objeví se mi první vráska,nebudu bydlet u rodičů a budu mít normální sexuální život.  

 V jednom nejmenovaném vědeckém časopise, jsem četla, že mozek dospívá až 27. mami to si ještě užiješ J

Býti trochu muž

Už od útlého dětství jsem si přála, narodit se … no s pindíkem. Viděla jsem v tom spoustu výhod a ne jen čůrání ve stoje. S přibývajícím věkem jsem si přála ještě víc se narodit natuněná testosteronem. Ženství mě přišlo hrozně nespravedlivé plné nevýhod. Všimli jste si, že muži vypadají lépe bez make-upu než my? Také je každý měsíc neotravuje menstruace a ani nemusejí vědět co je to krimaktetium. Pokud si chtějí založit rodinu, zapotí se jen na samém počátku zakládání. Věřím i v to, že ve výprodejích najdou svoji velikost. Nebrečí u komedií ani neřeší jestli mají v kalhotách velký zadek. Mají lehčí život. Ale jak říká moje chytrá babička, je to prostě náš úděl a musíme to tak brát.

Jsem ráda ženou. Má to také svoje výhody, třeba nikdy neplatit za pití, jako muž bych také nemohla nosit šaty nebo na nalakovaných nehtech neschovala tahák. Občas si, ale ze srdce přeji penis a všechno s ním společný. Sice je už rovnoprávnost, můžeme volit a stát se třeba kosmonautkami, ale občas je cítit jistý tlak. Proč muži na stejném pracovním místě mají více peněz, než žena? Některých situacích si vůbec nepřijdu rovnoprávná. Tím, ale nechci napsat abychom se staly z noci na den feministkami a pálily podprsenky.

Je všeobecně známo že ženy více používají pravou hemisféru, kde jednoduše řečeno sídlí emoce , zatímco muži levou, která je víceméně centrum logiky. A teď máme na co svádět naše matematické nedovednosti J

Zkusme to, ale trošičku jinak. Zkusme být více muži. Tím opět nenabádám k pálení podprsenek. Myslím si, že v určitých situacích by nám to prospělo. Dám jeden případ za všechny. Já a příprava na rande.

 Nejdříve si pěkně dlouho myji vlasy, nejlépe kokosovým šamponem, kokosový šampón došel, jsem s toho patřičně sklíčená, alespoň mám kokosový  sprchový gel. Lakuji si nehty, několikrát, protože nemůžu dojít k barvě která by se mi líbila.

Jdu se malovat, ano nehty si pokazím. Nadávám nad svojí bílou pletí a krátkými řasy, nad tím, že se neumím namalovat a  že vypadám nenamalovaně. Fénuji si vlasy a rozčiluji se nad svými vlasy. Přestane fungovat  fén. Rychle si přelakovávám nehty. Bože, já nemám co na sebe! Další půl hodinu nadávám nad svým šatníkem, přísahám si, že už si nekoupím žádné bíle, modré nebo šedé tričko ( ale vím, že to hned při první příležitosti poruším).  Sakra, nestíhám. Po cestě si občankou oškrabávám ten hrozný lak. Uklidňuji  se a snažím se pravidelně dýchat. A dávám si slib, že nebudu tolik mluvit, protože když jsem nervózní mluvím a mluvím a také si ho nebudu představovat nahého s omotaným ručníkem kolem pasu.

A kluci? Sprcha, deodorant, vyčistit si zuby a jde se.

Předpokládám, že jste pochopily v čem je náš problém. Nad vším moc přemýšlíme, všechno si moc berem, brečíme zbytečně. Ono ta tom ,, vzmuž se“ něco bude.

A radujte se z maličkostí, třeba z piva :)

Víra hory přenáší

Pátek třináctého, černá kočka, bůh, mimozemšťané, láska. Tyhle slova, stovky slov, jdou vyjádřit jedním pouhým slovem, čtyřmi písmeny a dvěma slabikami. Vírou.

Víra nemusí nutně pojímat jen náboženství a  pověry, že černé kočky ,rozbitá zrcadla a pátky třináctého nosí smůlu.

Černá kočka mě přes cestu přeběhla několikrát, zrcadlo se mi už taky podařilo rozbít a pátek třináctého je pro mě jako pátek patnáctého. Nic se nikdy nedělo. Jak se říká, že každý je strůjcem svého štěstí tak, logicky i smůly a když si od rána budeme namlouvat, že se něco stane, že by bylo lepší zůstat v posteli a pro jistotu se na tyto dny připojistit, tak tomu tak opravdu bude a něco se stane. Ano psychika je mocná čarodějka.

Jsem také toho názoru, že každý člověk potřebuje v něco věřit a to v co věří udává čím je.

Ale také se může stát, že ze svého snu sejde. Někdy nás naše víra dělá naivní, třeba mě.

Upozornění! Pokud jste mě do teď měli za normální a stále mě tak mít  chcete, nečtěte další odstavec J

Upozornění 2 ! berte to s nadhledem J

Vždy jsem věřila v pravou lásku na celý život, díky, které mě bude v břiše létat miliony motýlků. Potkám vysokého hnědookého muže v jeho očích se budu ztrácet ( nevím kde se vzala moje posedlost hnědookými kluky), bude mít hluboký hlas a úsměv pro který bych umřela, bude číst knihy a milovat zvířata (ne na talíři), ale nejvíc ze všeho bude milovat mě. Věrnou a nekonečnou láskou. Jednoho dne mě pak požádá o ruku, v Norsku v chatě u jezera, k tomu bude hrát Canto della tella od Andrea Bocceli, ne bude to osobně jen pro mě Andreo zpívat v záři svíček. Budeme mít malou pohádkovou svatbu. Malý,ale  útulný domeček porostlý břečťanem. Ráno mě bude budit snídaní do postele se skořicovým latté.

Jako bych vás viděla, když si to čtete, pobavením se zvedají koutky a možná se dal někdo i do smíchu. Však on vás smích přejde, až ho potkám J

Chiara Ferragni

Říká se, že každý umělec má svoji múzu. A ať mi nikdo neříká, že módní blázni nejsou umělci. Vždyť oblečení o člověku hodně poví, je to takový němí způsob vyjádření sebe sama, kterým občas přímo křičíme naši náladu. Nebo snad ne?

Já se často oblíkám do bílé, šedé a modré. Není to ani proto, že jsem nerada středem pozornosti, ale proto, že tohle jsou prostě moje osobní barvy. Když jsem smutná volím právě naopak barvy, aby moje nálada nebyla tak patrná.

Umění, ale není jen o barvách, je to souhra pocitů, vyjádření se a ukázání světu co v nás je nebo kdo jsme.

Můžeme být pokaždé někým jiným, v pondělí něžná princezna a v úterý holka ,,nic mě nerozhodí“. Občas se mi tahle hra ,, kdo budu dneska“ líbí, ale pokud chcete vyjádřit sami sebe zůstaňte takovými jakými ve skutečnosti jste a věřte mi, že vaše já nikdy nevyjde s módy.

Jak už jsem zmiňovala na začátku, každý umělec má svoji múzu, nebo chcete-li inspiraci.

A kdo, že je tou mojí?

Chci je vám všechny postupně představit, vždy jednou za týden.

A kým začneme dneska? Je pro mě něco jako chodící módní bohyně ,,dámy a pánové“

Chiara Ferragni

Předsevzetí

Rok 2011 byl pro mě těžkým rokem, dalo by se říct, že takovou zkouškou co všechno ustojím. Ztratila jsem kamarádku, zjistila jsem, že 2 roky žiji ve lži, zvládla napadení, úspěšně udělala  přímačky, chodila jsem na  první brigádu. Poslední měsíce byli obzvlášť těžké. Až na pár škrábanců jsem rok 2011 ustála. A jsem za to na sebe pyšná, protože to nebyl vůbec hezký rok, ale na druhou stranu jsem zase poznala nové lidi a kdo je můj opravdový kamarád.

Jaký byl váš rok? Doufám, že se vám dařilo a splnili se vám všechna vaše předsevzetí , že to byl pro vás šťastný rok. To samé bych vám přála i do magického roku 2012, ať se vám všechno povede a pořádně si ho užijte. Žijeme přece jen jednou!

Každý rok si dávám několik předsevzetí, ale málo kdy je dodržím, proto jsem se rozhodla, že letos to udělám jinak. Dám je sem. To bude pro mě velká motivace je splnit.

Více číst

Moc ráda čtu, líbí se mi, že si všechno dobarvuji sama v hlavě. Musím přečíst za rok 50 knih v tom, ale není takový problém jako si na ně najít čas.

Více se učit

K tomu bych také mohla připojit, že se chci  zbavit svojí šílené lenosti, ale koho občas nepřepadne ? J Přestanu se flákat a odsouvat učení na potom, teda snad J

Omezit notebook

Na rovinu píšu, že se mě tohle předsevzetí bude plnit těžce, ale nemůžu u něj věčně sedět, omezím to na hodinku někdy dvě.

Udělat lidi na kterých mi záleží šťastnými

A konečně začít na plno žít

Všechny problémy a  trápení  nechat ve starém roce a tento si pořádně užít.

Jaké máte předsevzetí Vy?

17. narozeniny

Jako malá jsem se nemohla dočkat svých narozenin, byl to pro mě nejdůležitější den v roce. Odpočítávala jsem si dny a hodiny a když konečně odbylo 15:45, hrozně jsem machrovala, že jsem o rok starší. Dětství je krásné období života, všechno se zdálo tak velké a dospělé, bylo jen na mě abych to všechno objevila. Byl to čas her, panenek a dinosaurů. Pamatuji si jak jsem každý večer chodila za babičkou aby mě četla pohádky. Všechno bylo tak nevinné a svět se zdál málo zkažený.

Teď jsem nejméně o deset let starší a rozumnější, narostly mě pořádné lokty. Vlastně jsem měla včera 17. narozeniny. Připadne mi, že těch sedm let od mých desátých narozenin hrozně rychle uteklo.

Jako malá jsem se nemohla dočkat hodně věcí co se týká ,, dospělosti“ třeba první pusu, první boty na podpatku, první diskotéku, ale i svoje první vydělané peníze. Tohle mám už všechno za sebou. Už nejsem malá, blonďatá holčička, pronikla jsem do světa dospělých. Docela se mi v něm líbí, ale děsí mě, že není cesty zpět.

Proto moc nechápu dnešní dvanáctileté či třináctileté slečny kam tak spěchají. Dětmi jsou jen jednou a na krátkou dobu ,tak proč si zbytečně přidělávat starosti, na co se tolik zabývat kluky? Dnešní třináctileté holky jsou daleko dál, chápu to, doba je rychlá a my se jí musíme přizpůsobit jinak ztratíme krok. Ale proč být tak moc napřed? Znám jednu slečnu, která do svých patnácti toho stihla opravdu hodně. Vystřídat několik kluků, přijít o panenství a následně na to jít na interubci a aby toho nebylo málo strávila několik měsíců v pasťáku.

Možná jsem na svůj věk byla zpomalená, ale opravdu mě nemrzí, že jsem ve třinácti nechodila na diskotéky ani se nikde s nikým neolizovala. Měla jsem krásné dětství. Místo sezení u počítače a hraní videoher jsem běhala po venku. Věřím, že časem všichni zapomenou co vlastně na počítači hrály, ale ne běhání venku jen tak zapomenout nejde.

Vím, že štědrý večer je už za námi, všichni jsme přejedeni bramborového salátu, politovali jsme chudáka kapra a vydívali se na pohádky.  Doufám, že jste ho všichni strávili s rodinou nebo s někým koho máte opravdu rádi. Také doufám, že se vám všechna vánoční přání splnila a pod stromečkem jste našli všechno co jste si přáli.

Chtěla bych vám popřát hezký zbytek svátku a bujarý Silvestr. Ale hlavně šťastný rok 2012.

Tímto vám moc děkuji za vaši přízeň a moc si vážím toho, že si čtete moje ,, bláboly“. Vím, že jsou blogy s mnohem větší návštěvností, ale stejně tak s láskou bych psala i pro jednoho čtenáře, ale nemůžu netvrdit, že mě  váš počet moc těší.

Stydím se, že to píšu až teď, ale omluvte mě prosím, měla jsem nějaké problémy s připojením.

Ztracené přáteství

Někteří lidé mají před Vánoci tendenci urovnávat rozbité vztahy. Ještě před pár měsíci bych patřila mezi ně. Ale něco se změnilo, nejspíše já.

Vždycky jsem se přátelila spíše s kluky, když jsem byla malá, holky mě přišli hrozně upištěné, užalované a takové málo akční. Ale jak už to v životě chodí, přišlo něco čemu se dá říkat puberta a já si začala hledat holčičí kamarádky.¨

Měla jsem kamarádku jmenovala se Jenetta a upřímně doufám, že nečte můj blog. Byla pro mě něco jako sestra, tolik jsme si rozuměli. Znáte ten pocit, že jste k sobě našli někoho kdo, vás ve všem naprosto chápe, pomáhá a je vám nablízku? Rozumí vašemu humoru a pozná ironii ve vašem hlasu? Kvůli ní jsem se těšila do školy, hrozně ráda jsem si s ní povídala, tolik jsem jí toho mohla říct. Ale byla jsem naivní a moc důvěřivá. Když jsem ji opravdu potřebovala, nebyla tu. Vlastně, ano řekla někomu moje největší tajemství a tím mě dost znepříjemnit život. Tohle hořké zklamání bolelo. Často jsem si kladla otázku, jak mohla? Já bych jí něco takového udělat nedokázala, ale každý jsme jiný a máme jiné mínění.

 Ale přesto nechápu, proč mě ani nepozdraví. Já ji přece nic neudělala.

Některé rozbité vztahy, se rozbily, protože prostě musely. Nevěřím na osud nebo v něco podobného, jsem v tomhle docela realistická, nevěřím v nic co není vědecky podložené.

Kdyby se vám rozbil váš oblíbený hrníček co by jste udělali? Slepili byste ho nebo koupili nový? Než si odpovíte, pořádně na tom popřemýšlejte. Ten slepený by mohl téct, nikdy tolik netěsnit a zase se rozbít. Ale nový by neměl v tomhle chybu. Možná to zní krutě, ale vybrala bych si ten nový. Nejspíš je tohle hloupé přirovnání k přátelství.

 A ať to bolí sebevíc, je to k našemu dobru. Už někdy hodně dávno někdo řekl ,, co tě nezabije to tě posílí“ a myslím, že to v této sféře platí dvojnásob. Ale také tím zjistíte, kdo je opravdový přítel, kdo je s vámi i když vám není do smíchu. Kdo vás opravdu podrží. Až potom poznáte, kdo tím opravdovým přítelem je.

Krásná neznámá

Také tak neradi cestujete městskou dopravou? S počátku mě hrozně bavilo jezdit šalinou, ale to už mě také přešlo. Včera jsem takhle jela do Ikei, potřebovala jsem si koupit rámečky a nějakou dekoraci do mého nového pokoje, ale o tom později. Asi znáte jak to chodí, když na přeplněnou zastávku přijede autobus. To se pak všichni tlačí, aby se tam vlezli, předbíhají  a je jim úplně jedno co ti druzí. I přes to, že jsem tam stála mezi prvními, jsem si nesedla a byla jsem ráda, že se mám alespoň čeho držet. Přiznávám se, že většinu cesty ( pokud se tedy neučím) trávím pokukováním po ostatních cestujících, ale kdo ne?

Stála jsem u jedné ženy. Možná kdybych nestála vedle ní, tak bych si jí ani nevšimla. Byla takový ten typ šedé myšky, oblečená do tmavých barev nijak zvlášť krásná a ani ničím výmečná, tedy zatím. Zdála se mi trochu nervózní, pořád kontrolovala mobil.

Jak autobus zastavil na jedné zastávce, aby do už tak plného vozidla ještě někoho přibral, začala naše neznámá někoho vyhlížet. Jen jak ho uviděla, začali jí oči přímo zářit štěstím a  na tváři se jí vytvořil krásný úsměv. Celá jako by se změnila, v autobuse mezi  všemi těmi lidmi, byla najednou nejkrásnější . Přímo s ní sálala pozitivní energie, jako by skrze deštivé mraky vysvitlo sluníčko. Ten muž vypadal podobně šťastně jako ona.

Po vystoupení z autobusu, šli ruku v ruce mým směrem a myslím, že byli opravdu šťastní.

Závist není hezká vlastnost, ale jí jsem záviděla.

Nejspíš jsem ještě nebyla tak zamilovaná. Ty tolik v bravu opěvované motýlky v břichu, jsem poprvé ucítila letos v listopadu. Ale to si chci nechat pro sebe J.

Můžu si jen přát , že někdy proměním jako ona, a že tu bude někdo kdo také kvůli mojí maličkosti tolik zněžní. A Vám, pokud už někoho takového nemáte, přeji to samé.