Wednesday wishes

Naučit se ,, rybí cop“

 Také  jsou vaše vlasy tak nepoddajné  a mají ve zvyku ráno vypadat šíleně. Vlastně vypadám jako lvíček. A už mě moc nebaví je stahovat do všedních culíků nebo drdolů, chce to změnu. Hrozně se mě líbí tyhle copánky a myslím, že by bylo s mojí hřívou praktické ho umět.

Zajít vrátit knížky do knihovny

Myslím, že mě naše místní knihovnice už proklínají a bojím se toho, že na mě začnou zkoušet voodoo.

Velké změny na blogu

Chtělo by to tu nový kabátek, velkou změnu. Chystám se na to dlouho, ale nikdy nenajdu tolik

Času a odvahy se do tohoto experimentu pustit. Máte nějaké nápady co byste tu uvítali?

Začít se učit

Příští týden bude náročný. Profesoři se asi na nás spikli, tedy kromě tělocvikáře, to je jediný

Najít si brigádu

Líbilo by se mi pracovat k klidné a útulné kavárně, kdy bych jiným těžce pracujícím nosila kávu a zákusky.

Víte ono je tak těžké chodit kolem všech těch krásných věcí, voňavých koblížků a kávy. Asi dospívám. Začali se mi líbit boty. Všechny.

Ale pokud chci utrácet, měli by to být moje peníze. To má pak člověk ze sebe větší radost, když si na něco umí vydělat a ne když mu rodiče strkají kapesné pod nos.

 Užít si páteční  lyžování

Ani netušíte jak já se těším.

Diagnóza

Milá paní doktorko,

Mám velký problém. Snad zdravotní. Mám několik těžkých příznaků, jedné nevyléčitelné nemoci. Za život si ji projdou skoro všichni. Někteří se vyléčí, ale stejně už nezůstanou stejní. A jiný se s ní naučí žít a jsou moc šťastní, slaví podivné svátky a přiblble se usmívají. Někdy se okroužkují a uzavírají sliby, někdy se dokonce i rozmnoží. Je to šílené.  Začínám se bát, že jsem tuhle chorobu také chytla.

Popíšu vám moje příznaky…

Příznak první

Moje srdce mě může vyskočit z hrudníku, když ho vidím. Tak silně mě nebušilo ani po štafetách v osmé třídě a to byl teda běh. Slyším ho až v uších, bubnuje v hrudníku tak jako by mě chtělo utéct k němu  Musím pořád přemýšlet nad tím jestli nemám moc rychlí krevní oběh.

Příznak druhý

Jsem tak trochu pesimista, směji se jen když k tomu mám pořádný důvod.   Tak proč se sakra musím pořád usmívat jako nějaký idiot? A když ho vidím létají mi koutky podivně vysoko a nechtějí dolů. Už si toho musel všimnout.

Příznak třetí

Mám nebezpečný pocit, že mu  bezpečně můžu říct všechno. Kde je to moje ,, čím míň toho o mě lidi ví, tím lépe“. Kde je moje maska ledové královny?

Příznak čtvrtý

Moje sny dřív byli podivné nebo  se mi o kamarádech či o profesorce na biologii. Ale teď?  Je snad v každém mém snu. A hrozně mu to sluší. A když se probudím jsem zklamaná, že to byl jen sen.

Příznak pátý

Eminema, Majka Spirita, 50 centa krutě zanedbávám a místo nich poslouchám ploužáky opěvující lásku nebo krutou bolest z rozchodu.Líbí se mi italsky zpívaná hudba, protože italština je ten nejzamilovanější jazyk na světě a nejvíc se mi líbí píseň od Delirous- majesty, protože mi  ji poslal on.

Příznak šestý

Pokud jsem někdy v životě zírala na nějakou fotku a měla potřebu přiblblého úsměvu, byl na ní vyfocený přinejmenším polonahý nebo to byla fotka naší třídy a já měla zase zavřené oči.  Ale teď jeho fotku zírám podezřele často s ještě podezřelejším úsměvem. A žiju v domění, že pokud se na ni před spaním nepodívám neusnu.

Příznak sedmý

Když přijdu domů z rande ( pokud je to rande), tančím vítězný taneček ( pro nerozumící je samé skákání a šílený úsměv na rtech.

Příznak osmý

Jsem hrozně nesoustředěna a to si dovedete ,milá paní doktorko, představit co si pamatuju z hodin, když místo stavby virionu myslím na jeho něžné hnědé oči ,americký úsměv, na jeho vlnité vlasy a tón hlasu…

Příznak devátý

Jsem samotářka, mám ráda samotu. Ale klidně bych vyměnila všechno svoje oblečení za chvilku s ním a to už něco znamená. Nikdy jsem neměla ráda neděle, protože po nich bylo pondělí, ale teď se jich nemůžu dočkat, protože ho uvidím.

Příznak desátý

Asi jsem se někdy na Silvestra zbláznila, zanevřela na životní potřeby jako je hlad a spánek.

Paní doktorko, prosím pomozte. Nemám zatím lékařský titul, ale vím jaká je moje diagnóza.  Zamilovanost. A nebo mě nepomáhejte, protože jsem konečně šťastná.

Wednesday wishes

Nejíst při chůzi a začít jíst zdravěji

na fast foodu je jedna úžasná věc, když máte jen pět minut na autobus,stihnete u toho poobědvat. Takže až potkáte Brnem, utíkat šílence s něčím nezdravím,jsem to já.

Projet se na koni

 A pokusit se nespadnout a nezabít sebe nebo Toma. Vlastně bych chtěla jezdit víc a častěji. A probudit v sobě zase tu radost z koňského hřbetu jako před lety.

Tvořit a kreslit

Mám tolik nápadů. Tolik bych toho chtěla vyrobit. Chybí mi kreslení a vůně olejových berev, chybí mi umazané štětce a špinavá voda. Chybí mi devítiletý stereotyp chození na uměleckou školu.

Najít úkryt pro mé poklady

Přesněji deník, možná se vám zdá divné když si někdo v mém věku píše deník, ale těším se až jednou (snad) budu v důchodu, budu se na verandě houpat v houpacím křesle a číst si je.

Být pořádná

Musí být úžasné najít ráno námořnické tričko, šál, náušnice. Já to napravím, já si uklidím.

Sehnat už konečně kabelku do školy

Měla by být super praktická, krásná a úžasná. Také by měla mít schopnost obsah mých učebnic přenést do mé hlavy. Neměla by postrádat široké ucho aby mě nebolely záda. Já vím mami, batoh je praktičtější, ale znáš mě, mě to nevysvětlíš.

Wishlist Spring

Definice dospělosti

Vždycky když provedu něco hloupého, něco absolutně dětinského slýchám od mamky, babičky či jiného mého rodinného příslušníka věty typu ,, Kdy konečně dospěješ?“. Většinou jim na to odpovídám, že v osmnácti. Uklidňuji je tím, že dostanu rozum, chytne se mě pořádná dávka zodpovědnosti a už mě nepustí. Budu také pořádná, ne tak tvrdohlavá a nebudu dělat opak toho co mě řeknou. Budu se každý den pilně učit, nebudu odmlouvat a naučím se vařit.Ale popravdě nic takového v plánu nemám a myslím, že moje drahá maminka to tuší. Líbí se mi můj věk, můžu si pořád dovolit dělat šílené věci, na dětském hřišti se houpat na houpačkách do deseti let a šidit řidiče autobusu s tím, že je mi čtrnáct ( nevěřili byste jak často na to naletíJ). Moje babička v mém věku potkala dědu a Kleopatra začala vládnou Egyptu.Sladkých sedmnáct.

Ale svým způsobem je to takový mezičas. Už nejsem dítě a podle profesorky na dějepis ani dospívající, tak by mě zajímalo, kde mám svoji škatulku. V pondělí se jí musím zeptat, spolužačky mě budou vděčné, že odvádím pozornost od starověkého Říma, profesorka mě na to řekne něco moc pěkného a skončí to tím, že se mám teď raději starat Claudia, ale když já raději Ceasara.Něco na její teorii bude ( tedy pokud vezmeme v úvahu někoho dospělejší, ale v mém věku). Je to věk kdy už nejsme děti, ani teenegři a ještě jsme se nevylouply v dospělého, je to mezičas, brána, čekárna na dospělost.

Mám rozum, hrstku rozumu, vím, že tím co sfouknu osmnáctero svíček na čokoládovo mandlovém dortu se sovičkou  na mě dospělost neskočí. Dospělost nepřichází s legálním pitím alkoholu. Ani s maturitou, svatbou a nebo nějakou jinou v mých očích dospělou věcí. Dospělost je v nás a musí probudit. Nebude to z pátku na sobotu, ale pomalu- pomalinku. U někoho přijde v patnácti k někomu až ve třiceti. A alkohol už je jen test jak moc dospělí jsme.

Ale já mám svoji vlastní definici dospělosti. Dospělá budu až mě začnou bavit nákupy bot, začnu vařit, objeví se mi první vráska,nebudu bydlet u rodičů a budu mít normální sexuální život.  

 V jednom nejmenovaném vědeckém časopise, jsem četla, že mozek dospívá až 27. mami to si ještě užiješ J

Býti trochu muž

Už od útlého dětství jsem si přála, narodit se … no s pindíkem. Viděla jsem v tom spoustu výhod a ne jen čůrání ve stoje. S přibývajícím věkem jsem si přála ještě víc se narodit natuněná testosteronem. Ženství mě přišlo hrozně nespravedlivé plné nevýhod. Všimli jste si, že muži vypadají lépe bez make-upu než my? Také je každý měsíc neotravuje menstruace a ani nemusejí vědět co je to krimaktetium. Pokud si chtějí založit rodinu, zapotí se jen na samém počátku zakládání. Věřím i v to, že ve výprodejích najdou svoji velikost. Nebrečí u komedií ani neřeší jestli mají v kalhotách velký zadek. Mají lehčí život. Ale jak říká moje chytrá babička, je to prostě náš úděl a musíme to tak brát.

Jsem ráda ženou. Má to také svoje výhody, třeba nikdy neplatit za pití, jako muž bych také nemohla nosit šaty nebo na nalakovaných nehtech neschovala tahák. Občas si, ale ze srdce přeji penis a všechno s ním společný. Sice je už rovnoprávnost, můžeme volit a stát se třeba kosmonautkami, ale občas je cítit jistý tlak. Proč muži na stejném pracovním místě mají více peněz, než žena? Některých situacích si vůbec nepřijdu rovnoprávná. Tím, ale nechci napsat abychom se staly z noci na den feministkami a pálily podprsenky.

Je všeobecně známo že ženy více používají pravou hemisféru, kde jednoduše řečeno sídlí emoce , zatímco muži levou, která je víceméně centrum logiky. A teď máme na co svádět naše matematické nedovednosti J

Zkusme to, ale trošičku jinak. Zkusme být více muži. Tím opět nenabádám k pálení podprsenek. Myslím si, že v určitých situacích by nám to prospělo. Dám jeden případ za všechny. Já a příprava na rande.

 Nejdříve si pěkně dlouho myji vlasy, nejlépe kokosovým šamponem, kokosový šampón došel, jsem s toho patřičně sklíčená, alespoň mám kokosový  sprchový gel. Lakuji si nehty, několikrát, protože nemůžu dojít k barvě která by se mi líbila.

Jdu se malovat, ano nehty si pokazím. Nadávám nad svojí bílou pletí a krátkými řasy, nad tím, že se neumím namalovat a  že vypadám nenamalovaně. Fénuji si vlasy a rozčiluji se nad svými vlasy. Přestane fungovat  fén. Rychle si přelakovávám nehty. Bože, já nemám co na sebe! Další půl hodinu nadávám nad svým šatníkem, přísahám si, že už si nekoupím žádné bíle, modré nebo šedé tričko ( ale vím, že to hned při první příležitosti poruším).  Sakra, nestíhám. Po cestě si občankou oškrabávám ten hrozný lak. Uklidňuji  se a snažím se pravidelně dýchat. A dávám si slib, že nebudu tolik mluvit, protože když jsem nervózní mluvím a mluvím a také si ho nebudu představovat nahého s omotaným ručníkem kolem pasu.

A kluci? Sprcha, deodorant, vyčistit si zuby a jde se.

Předpokládám, že jste pochopily v čem je náš problém. Nad vším moc přemýšlíme, všechno si moc berem, brečíme zbytečně. Ono ta tom ,, vzmuž se“ něco bude.

A radujte se z maličkostí, třeba z piva :)

Víra hory přenáší

Pátek třináctého, černá kočka, bůh, mimozemšťané, láska. Tyhle slova, stovky slov, jdou vyjádřit jedním pouhým slovem, čtyřmi písmeny a dvěma slabikami. Vírou.

Víra nemusí nutně pojímat jen náboženství a  pověry, že černé kočky ,rozbitá zrcadla a pátky třináctého nosí smůlu.

Černá kočka mě přes cestu přeběhla několikrát, zrcadlo se mi už taky podařilo rozbít a pátek třináctého je pro mě jako pátek patnáctého. Nic se nikdy nedělo. Jak se říká, že každý je strůjcem svého štěstí tak, logicky i smůly a když si od rána budeme namlouvat, že se něco stane, že by bylo lepší zůstat v posteli a pro jistotu se na tyto dny připojistit, tak tomu tak opravdu bude a něco se stane. Ano psychika je mocná čarodějka.

Jsem také toho názoru, že každý člověk potřebuje v něco věřit a to v co věří udává čím je.

Ale také se může stát, že ze svého snu sejde. Někdy nás naše víra dělá naivní, třeba mě.

Upozornění! Pokud jste mě do teď měli za normální a stále mě tak mít  chcete, nečtěte další odstavec J

Upozornění 2 ! berte to s nadhledem J

Vždy jsem věřila v pravou lásku na celý život, díky, které mě bude v břiše létat miliony motýlků. Potkám vysokého hnědookého muže v jeho očích se budu ztrácet ( nevím kde se vzala moje posedlost hnědookými kluky), bude mít hluboký hlas a úsměv pro který bych umřela, bude číst knihy a milovat zvířata (ne na talíři), ale nejvíc ze všeho bude milovat mě. Věrnou a nekonečnou láskou. Jednoho dne mě pak požádá o ruku, v Norsku v chatě u jezera, k tomu bude hrát Canto della tella od Andrea Bocceli, ne bude to osobně jen pro mě Andreo zpívat v záři svíček. Budeme mít malou pohádkovou svatbu. Malý,ale  útulný domeček porostlý břečťanem. Ráno mě bude budit snídaní do postele se skořicovým latté.

Jako bych vás viděla, když si to čtete, pobavením se zvedají koutky a možná se dal někdo i do smíchu. Však on vás smích přejde, až ho potkám J

Chiara Ferragni

Říká se, že každý umělec má svoji múzu. A ať mi nikdo neříká, že módní blázni nejsou umělci. Vždyť oblečení o člověku hodně poví, je to takový němí způsob vyjádření sebe sama, kterým občas přímo křičíme naši náladu. Nebo snad ne?

Já se často oblíkám do bílé, šedé a modré. Není to ani proto, že jsem nerada středem pozornosti, ale proto, že tohle jsou prostě moje osobní barvy. Když jsem smutná volím právě naopak barvy, aby moje nálada nebyla tak patrná.

Umění, ale není jen o barvách, je to souhra pocitů, vyjádření se a ukázání světu co v nás je nebo kdo jsme.

Můžeme být pokaždé někým jiným, v pondělí něžná princezna a v úterý holka ,,nic mě nerozhodí“. Občas se mi tahle hra ,, kdo budu dneska“ líbí, ale pokud chcete vyjádřit sami sebe zůstaňte takovými jakými ve skutečnosti jste a věřte mi, že vaše já nikdy nevyjde s módy.

Jak už jsem zmiňovala na začátku, každý umělec má svoji múzu, nebo chcete-li inspiraci.

A kdo, že je tou mojí?

Chci je vám všechny postupně představit, vždy jednou za týden.

A kým začneme dneska? Je pro mě něco jako chodící módní bohyně ,,dámy a pánové“

Chiara Ferragni

Předsevzetí

Rok 2011 byl pro mě těžkým rokem, dalo by se říct, že takovou zkouškou co všechno ustojím. Ztratila jsem kamarádku, zjistila jsem, že 2 roky žiji ve lži, zvládla napadení, úspěšně udělala  přímačky, chodila jsem na  první brigádu. Poslední měsíce byli obzvlášť těžké. Až na pár škrábanců jsem rok 2011 ustála. A jsem za to na sebe pyšná, protože to nebyl vůbec hezký rok, ale na druhou stranu jsem zase poznala nové lidi a kdo je můj opravdový kamarád.

Jaký byl váš rok? Doufám, že se vám dařilo a splnili se vám všechna vaše předsevzetí , že to byl pro vás šťastný rok. To samé bych vám přála i do magického roku 2012, ať se vám všechno povede a pořádně si ho užijte. Žijeme přece jen jednou!

Každý rok si dávám několik předsevzetí, ale málo kdy je dodržím, proto jsem se rozhodla, že letos to udělám jinak. Dám je sem. To bude pro mě velká motivace je splnit.

Více číst

Moc ráda čtu, líbí se mi, že si všechno dobarvuji sama v hlavě. Musím přečíst za rok 50 knih v tom, ale není takový problém jako si na ně najít čas.

Více se učit

K tomu bych také mohla připojit, že se chci  zbavit svojí šílené lenosti, ale koho občas nepřepadne ? J Přestanu se flákat a odsouvat učení na potom, teda snad J

Omezit notebook

Na rovinu píšu, že se mě tohle předsevzetí bude plnit těžce, ale nemůžu u něj věčně sedět, omezím to na hodinku někdy dvě.

Udělat lidi na kterých mi záleží šťastnými

A konečně začít na plno žít

Všechny problémy a  trápení  nechat ve starém roce a tento si pořádně užít.

Jaké máte předsevzetí Vy?

17. narozeniny

Jako malá jsem se nemohla dočkat svých narozenin, byl to pro mě nejdůležitější den v roce. Odpočítávala jsem si dny a hodiny a když konečně odbylo 15:45, hrozně jsem machrovala, že jsem o rok starší. Dětství je krásné období života, všechno se zdálo tak velké a dospělé, bylo jen na mě abych to všechno objevila. Byl to čas her, panenek a dinosaurů. Pamatuji si jak jsem každý večer chodila za babičkou aby mě četla pohádky. Všechno bylo tak nevinné a svět se zdál málo zkažený.

Teď jsem nejméně o deset let starší a rozumnější, narostly mě pořádné lokty. Vlastně jsem měla včera 17. narozeniny. Připadne mi, že těch sedm let od mých desátých narozenin hrozně rychle uteklo.

Jako malá jsem se nemohla dočkat hodně věcí co se týká ,, dospělosti“ třeba první pusu, první boty na podpatku, první diskotéku, ale i svoje první vydělané peníze. Tohle mám už všechno za sebou. Už nejsem malá, blonďatá holčička, pronikla jsem do světa dospělých. Docela se mi v něm líbí, ale děsí mě, že není cesty zpět.

Proto moc nechápu dnešní dvanáctileté či třináctileté slečny kam tak spěchají. Dětmi jsou jen jednou a na krátkou dobu ,tak proč si zbytečně přidělávat starosti, na co se tolik zabývat kluky? Dnešní třináctileté holky jsou daleko dál, chápu to, doba je rychlá a my se jí musíme přizpůsobit jinak ztratíme krok. Ale proč být tak moc napřed? Znám jednu slečnu, která do svých patnácti toho stihla opravdu hodně. Vystřídat několik kluků, přijít o panenství a následně na to jít na interubci a aby toho nebylo málo strávila několik měsíců v pasťáku.

Možná jsem na svůj věk byla zpomalená, ale opravdu mě nemrzí, že jsem ve třinácti nechodila na diskotéky ani se nikde s nikým neolizovala. Měla jsem krásné dětství. Místo sezení u počítače a hraní videoher jsem běhala po venku. Věřím, že časem všichni zapomenou co vlastně na počítači hrály, ale ne běhání venku jen tak zapomenout nejde.