Změna je život, říká se

Tak jsem si zase jednou řekla, že změna je život a že možná nastal čas aby se z káčátka vyklubala krásná labuť. Bez většího přemýšlení jsem zamířila do drogerie pro tmavě hnědou barvu. A tak se čtvrtečního večera z plavovlásky stala bruneta. V prvotním šoku jsem nevěděla co mám dělat dřív jestli brečet nebo mlátit hlavou o zeď. Rozhodla jsem se pro to první, jelikož to druhé je o dost víc bolestivější. Po pár vymytí ( měla jsem pořád dostatek rozumu, abych si koupila vyzývací barvu) mě ta osoba v zrcadle nedovádí k zoufalství, ba naopak, začala se mi líbit její bílá pleť, která je s vlasy v pěkném kontrastu. Mimochodem  labuť se ze mě nevyklubala, spíše kachna.

 Dneska při reorganizaci svého šatníku  jsem byla mírně šokovaná, jelikož 80% skříně tvoří černá a šedá a já tyhle barvy už vůbec nemám ráda. Polovinu odpoledne jsem zahrabaná v oblečení strávila i kvůli J., protože on nemá smysl pro marnivost jako já a při mém  naříkání, že nemám co na sebe se tváří jako kakabus. Ale nakonec to mé skříni prospělo, peněžence asi méně.

Až na dně  pod několika svetry a sukní co jsem v pátek hledala, jsem TO objevila. Moje krátké,sexy sněhově bíle šaty, které působí, že si je u mě zapomněl někdo cizí. Koupeny na ples, kde jsem chtěla působit jako pravá femme fatale, které by muži padali k nohám, kupovali džus s vodkou a rozdrcenými limetkami a předháněli se který nakonec bude mít tu výsadu skládat mě komplimenty. Na ples jsem šla v dlouhých splývavých šatech, žádná femme fatale, ale já a stejně si ten večer připadala krásná.Nikdy jsem si bíle šaty neoblékla a nikdy neobléknu.

Tímto chci říct, že už si nikdy nekoupím nic z čeho bych (alespoň) náznakem neviděla svoji osobnost a že se nemůžu dočkat na mé světlé vlasy. Ona změna je krásná věc, ale je důležitější se smířit se sebou samou. No ne?

Jak (ne) balit

• Máme celý týden na sbalení kufru, ale necháváme to na pátek, času bude dost.
• Ono je jedno, že máte v pátek dost času na balení kufru, najde se přeci i jiná a lepší zábava. Sobota bude stačit, ale pro lepší spánek sepíšeme seznam co zabalit
• I když už je sobota, zůstáváme v klidu, den je dlouhý a máme přeci seznam, že
• Dopoledne trávíme smyslu plnou činností a to čtením horoskopů na další týden, lakování nehtů, které následně odlakováváme a pití kávy
• Pohádáme se, udobříme se a je nám smutno, že druhou polovičku týden neuvidíme, ale nedáváme na sobě nic znát
• Pijeme pivo
• I když už je půl deváté, máme čas, máme seznam, všechno je tedy ok, proto se můžeme dívat na hloupý americký pořad s Britney Spears
• Zjišťujeme, že času moc nemáme, nemáme ani seznam a jsem v pr****
• Pár minut strávíme lamentování nad svojí leností, neschopností a hrozným šatníkem
• Rohlík s netelou na uklidnění, je jistě dobrý nápad a káva už tak dobrý nápad není
• Běháme po bytě jako fretky, pereme a žehlíme
• V systému, který je chaotický, všechno vyskládáme na postel
• Rveme do kufru a nezapneme ho
• ze strašným vztekem, že nemáme větší kufr, všechno vytřídíme
• Týden bude v duchu minimalismu
• Kufr za pomoci vyšší síly (či boha) zapneme, tančíme vítězný taneček

Blahopřejeme vám, jistě jste zapomněli x věcí co jste potřebovali a na místě si budete rvát vlasy.

Kam, že jedu? Hádejte.

 

 

Je to země Primarku, černého čaje, Shakespearea, vévodkyně z Cambridge, červených telefoních budek a v neposlední řadě Harryho Pottera. Už víte?

 

 

Čistě žensky

Mám jednu kamarádku nebo jen známou? Víte já k smrti nenávidím tohle škatulkování, protože přece nemůžu hned každého považovat za svého přítele, ale známý to už taky není. Chtělo by to mezi slovo.

 Ale dneska to o protivném škatulkování a mé hrůze být považovaná za něčí partnerku nebude. Bude to o mé známe (už jsem se rozhodla), protože když ji sleduji pořád mě to nutí přemýšlet, nad rozdíly mezi námi a bytostmi z Marsu. Teď vynechávám pravé a levé hemisféry, schopnosti soucitu nebo logiky. Vezmu to z čistě vizuálně, probírat anatomii nebude, všichni víme co ženám přebývá a mužům chybí a co muži mají jinak. Rozdíly nenajdeme jen v kalhotách a na hrudníku, ale i z pohybu a držení těla. Žena by měla být elegantní co se pohybů týče.
 

 

 To moje známá není, jsem smířená s tím, že si každý může dělat co chce a jak chce, ale proboha, ženy by neměly být maskulinní, to nechme drahým polovičkám. Sedět z nohama roztaženými od sebe opřená o lokty jako frajer ze 6.B a být podobně i oblečená do obrovských tenisek, riflí a volné mikiny, není vůbec přitažlivé ( chcete-li ženské). Ona je emancipace a feminismus krásná věc, ale netahejme ji do módy a když tak s vkusem a grácií, vzpomeňme si na legendární Coco Chanel, ta to sakra uměla. A nebo na výrok divy s platinově blond vlasy a rudými rty :

 

„Nevadí mi žít v mužském světě, pokud v něm mohu být ženou.“

 

Tímto jsem chtěla světu sdělit, že zítra si neudělám culík ani neobleču kalhoty. Zítra mě potkáte v sukni, v nepohodlných botách na podpatku, z rozpuštěnými vlasy a po roku i s nalakovanými nehty, protože zítra budu za ženu, tady alespoň do středy J.

Mějte se fanfárově J



 

Coco Chanel pro její nezapomenutelný šarm, pro to, že nás naučila nosit kalhoty.
Grace Kelly pro to, že je pro mě ztělesněním ženskosti.

Jsem bohém

Nebo ne? Spíš, ne, těžko se škatulkovat. Do které bych vůbec patřila?

Kamarád mě podezíral s toho, že tuhle sukni nosím, proto že si neholím nohy. Proto tak veřejně prohlašuji, pro jeho klid, že nohy si holím J.
Ještě vloni jsem moc nechápala, jak někdo může nosit dlouhé sukně, letos se divím tomu jak je někdo nemůže nosit. Víte, já tuhle sukni prostě miluji.

Jaký bude podzim?

 

V pátek jsem po dlouhé době zase podívala do Brna, potřebovala jsem nové boty. Stálo mě to nervy a pár kilometrů a stejně nové krásky v botníku nemám. Příště si musím přinejmenším loknout něčeho tvrdšího nebo se rovnou obalit antidepresivami.

Ono koupit boty, které jsou bez podpatku, nejlépe hnědé,pohodlné a nevypadají jako tenisky je radlický výkon, protože takové boty ani neexistují. Ne v Brně.I co se módy týče bude podzimní sezóna smutná, bez barev a tím pádem pro nás bledule neslušivá. Alespoň se nebudu řídit módním diktátem, protože naservírované kolekce nejsou zrovna můj šálek kávy. Tak půjdu vlastní módní cestou a na českých ulicích, kde se to jen hemží černou a khaki, budu (snad) zářit.

 

1.Do tohohle trička jsem se zamilovala, byla to láska na první pohled, jen se bojím, že tragická, protože nic podobného neseženu.

2. Jiná podoba námořnického trika, která se mi moc líbí.

3. růžové triko se tříčtvrtečním rukávem sháním dlouho( = je nesehnatelné), bude úžasné zakasané ve volných kalhotách

4. šaty jsou vůbec  nejjednodušší outflit. A bůh ví, že už několikátý podzim toužím po šatech  se tříčtvrtečním rukávem a že je už několikátý podzim ve skříni nemám. Líbí se mi i jejich krémová barva, která je jistě díky jiným doplňkům tvárná. Ach, bez nich nemůžu už žít.

5.  jo, uznávám, že jeansy

6. jako malá jsem něco podobného měla a vůbec se mi to nelíbilo,ale  člověk roste mění názory a styl.

 7. Ach! Ani nevíte jak já po nich toužím, zašla jsem v tom už tak daleko, že jsem se dívala na internet, jestli v mém okolí nesídlí švec. Nesídlí. Letošní podzim bez nich nemůže být. Už se vidím jak je mám na noze a skáču v nich do hromad shrabaného listí. Však já si ty moje najdu.

8. Většina žen v mém okolí ( i já) s příchodem ranních mrazíků sahají do kalhotách. A to je věčná škoda. Možná i proto v mé skříni nebydlí moc na podzim/zimu nositelných sukní.

9. A aby bylo veselo, barevný šátek.

 A po čem prahne vaše srdce ( či šatník) a peněženka zapláče?

Muž s velkým M

Už to bude skoro rok, co jedním hovorem( kterému předcházelo 95615543577 hádek,215452124 nadávek a 1 krize) skončil  skoro dvouletý vztah. Díky bože za to. A tak cítím, že konečně přišla ta  chvíle to říct světu.Bylo to jako chodit se ženou s penisem. Samé nešahej mi na vlasy mám je vyžehlené, jedu nakupovat a nejradši bych si oholil nohy.Jen si na to vzpomenu mám husí kůži a tiká mi oko.

Byla jsem jako snad každá průměrná holčička krmena pohádkami, kde se to mužnými,svalnatými a všeho schopnými muži jen hemžilo. Dokázali skolit sedmihlavou saň, vyšplhat do věže a projít sedmero hor. Později mě brala červená knihovna, kde každý hlavní hrdina měl chraplavý hlas, tělo jako Channig Tatum, byl silný a vášnivý s pohádkovým šarmem.  Bil se za čest své milované, posílal básně a hrál pod oknem milostné písně. Nakonec mě dorazila Stephanie Meyerová se svým Edwardem.

Proto jsem logicky doufala, že to takový má být chlap, kterému se vrhnu do náruče. Bohužel realita je jiná. Dnešní muži to mají s námi jednoduší, nemusí nám lovit mamuty nebo o nás bojovat na kolbišti ( ano nebo být bohatý a mít patřičné tituly a jednoduše požádat o naši ruku otce, ale to se nám do romantických představ nehodí).

Mění se naše role, už nejsme křehotinky, bez vlastního názoru, umíme si samy vyměnit žárovku  i zabít pavouka, stejně jako muži zapnout pračku nebo si uvařit večeři. Umíme se o sebe postarat a kdyby došlo na věž a hlídajícího draka, nejspíš bychom se z vězení dostaly samy. Možná proto muži přestávají být tolik muži a ženy tolik ženami.

Nezbývá nám milé ženy a slečny, než jen doufat, že ten náš muž bude zrovna ten s velkým M, s vášní a silou hodného pohádkové prince, se kterým se budeme cítit milované a nebo se smířit s tím, že občas půjčíme svoji žehličku na vlasy i svému panu báječnému.

Líbání žab nám to jistí J.

Být ženou

Nedávno se mi jedna moje kamarádka ptala na to co si myslím o homosexuálních vztazích. Jsem velmi tolerantní člověk a nic proti nim nemám, klidně bych jim dovolila adopce a svatby, jsou to přece také lidi i když se jim líbí stejné pohlaví.

Asi ji to překvapilo a řekla mi, že se svých známých si stejně nejvíc dokáže představit mě jak kopu za druhý tým ( rozumíme si, co tím myslím? Že?). To zas překvapilo mě.

Muži se mi líbí, nikdy by mě ani nenapadlo, že by se mi líbit neměli. Plánuji si jednoho vzít a strávit s ním zbytek života, no a když to s jedním nevyjde, mužů je snad dostatek, tak se vdám po druhé.

Vždycky jsem si s nimi rozuměla víc než s holkami, ty se mi vždycky zdáli příliš složité a já je moc nechápala. Zlomilo se to až v pubertě, které podle mých známých a rodiny stále ještě trvá (a bude ještě dlouho trvat), kdy mě začalo bavit dlouhé klábosení, oblečení, nakupování, časopisy typu Cosmopolitan a v klucích jsem začala vidět i něco jiného než jen parťáky na kuličkové války. A to se pak rozumí, že jsem začala vyhledávat čistě ženskou společnost. Kde mě nikdo nebral za malichernou a nechtěl popisovat průběh menstruace nebo mi sahat na prsa, taky jsem mohla rozebírat vztahy nebo jen tak mluvit a nikdo mi nenabízel zaručená řešení na moje problémy, holky prostě jen poslouchají a to někdy pomůže víc.

A tak už čtrnáct dní před spaním přemýšlím nad tím, že muži to s námi tak jednoduché zas nemají. Mají jednoduší život, nepodléhají hormonálním změnám a netrpí premenstruačním, menstruačním a postmenstruačním syndromem, nikdy nezažijí bolestný porod a nemusí si depilovat nohy.  Na rovinu říkám, že bych ze ženou žít nechtěla, že bych nedokázala být s někým kdo je jako já.

S někým náladovým, kdo neví co chce, ale chce to hned. Kdo dokáže hodinu stát před skříní, která je plná oblečení, ale stejně nemá co na sebe. S někým kdo by mě nutil dívat se na romantické komedie a v kabelce měl vždycky náhradní boty. Kdo při prohlášení, že jsem tlustá, chce slyšet pravý opak. S někým komu leze osmnáctka na paty, ale stále má plyšáka ( Pana Londýna) stále v posteli a před spaním ho tiskne.  S někým kdo se dlouze nechává přemlouvat i když ví,že stejně kývne. A dost!

Snad jste poznali, že popisuji sebe a nesypu popel na hlavu všem ženám. I když ruku na srdce nejsme si všechny nějak podobné?

  

Nickyho rodina

Dokument Nickyho rodina jsem dneska viděla po několikáté a pořád mám u něj stejný vztek a hlavu plnou otázek.

Dostavila se Vám někdy ta myšlenka, pocit, že historie nebyla psaná správně,správnými  lidmi, kteří ji psali, co ji vytvořili. Největší krach v historii lidstva jsou války hlavně ty dvě nejkrutější, při kterých bylo prolito nejvíce potu a krve nevinných  lidí. Hlavně druhá světová se zapsala svou neobyčejnou krutostí, která málokoho nechává chladným a koho ano,  není to pro mě člověk. Tolik životů, tolik rodin, snu a příběhů. Tolik.

Ale i v krutém válečném světe jeden muž rozsvítil plamínek naděje, jen díky drobnosti, že nejel lyžovat, ale místo toho se zastavil do předválečné Prahy. Díky tomu, že měl otevřené srdce i když se ho to vůbec netýkalo, díky tomu přežilo kolem 700 dětí, které zachránil před smrtí. Věřím, že jste o tomto hrdinovi už slyšeli, ale přesto jeho jméno napíši, protože tak významná jména by se psát měli, je to Nicholas Winton.

Možná, že už jste viděli dokument Nickyho rodina a jestli ne, tak vám doporučuji se na něj určitě podívat, ale připravte si kapesníky. Příběh co napsal život, s krutým začátkem a krásným koncem.  Možná, že mám v těle moc estrogenu ( nebo nějakého  jiného ,,citlivého“ hormonu). Bylo to tak dojemné, že moje ranní půlhodinová práce u zrcadla, přišla úplně nazmar, ale bylo mi to jedno, takové banální problémy se skoro ani nehodí zmiňovat.  

Po dohrání poslední titulky mě hlavou běžely samé otázky. Jak někdo může být tak zlý, necitelný, lhostejný, nelidský? Mají tihle lidé svědomí nebo něco jako soucit? Jak mohli?

Propast mezi dobrem a zlem je příliš tenká ,vždycky byla. Tím nechci říct, že je všechno černé nebo bílé. Musíme znát hranice. Můj děda říká, že peníze kazí charakter, ale co ho opravdu kazí je moc. Nejhorší je když se k moci dostane šílenec, nelidská bestie, co pro ni lidský život nic neznamená. Ale život má obrovskou cenu, tu největší. Lidé vděčící za svůj život Nickymu, vědí jakou. Jako by je něco hnalo, asi druhá šance žít, stát se nějak užitečným, dosáhnout dobrého vzdělání, měla jsem z nich pocit jako by tímto chtěli říct životu své díky.

.

Modrá je dobrá, s motýlky lepší

Říká se, že modrá je barvou introvertů. Barvou klidu a souladu. Prý jí mají rádi lidé citlivých povah, lidé s fantazii a romantici. Má symbolizovat  oddanost, důvěru a věrnost.

Nevím přesně kdy jsem se přeorientovala s něžné růžové na modrou, ale od té doby mám modrou všude. Můj pokoj je modro bílý, propisky mám výhradně modré a velká část šatníku mám také modrou. Může se to zdát jako nuda, ale mě modrá prostě baví J

Jaký pán takový pes. Oba dva nemáme rádi brambory, máme stejnou barvu ,,srsti“ a nikdy nevyfotíme normální fotku J

summer wishlist

     

Nikdy jsem neměla moc ráda léto je na mě moc horko, nikdy se neopálím a za chvíli nemám co dělat,ale na tyhle prázdniny se těším a nenechám si je ničím zkazit.
V každém ročním období si sestavuji seznam, toho co si na následující sezonu musím koupit, ale ta věc se opotřebuje nebo vyjde z módy. A mě nic nezůstane a proto jsem se rozhodla, že letos to udělám jinak. Nebudu si sepisovat seznamy pastelových vílích šatů, ale toho co chci za tyto prázdniny zažít.

A co to bude:

                      Přání první

                Tanec v dešti

O tohle sním už od dětství, kdy jsem to viděla v nějaké kreslené pohádce. Jen si to představte:

Je teplá letní noc a Vy jdete na procházku s někým koho máte rády, na cestu vám svítí měsíc nejlépe v úplňku ( doufejte, že váš milý není vlkodlak). Je vám krásně, že se chcete skoro vznášet a v tom začne lehce pršet. K tanci vám nebude hrát, žádný kýčovitý ploužák, ale cvrčci. Jsme ženy praktické, tak se předtím našplícháme repelentem J

                        Přání druhé

                        Užít si rána

Nesnáším všední rána ( ze všeho nejvíc pondělní), všechno je tak uspěchané, piji litry kávy a běhám po bytě sem a tam.

Tyto prázdniny si rána udělám hezká, už nebudu vstávat v poledne jako loni.  Nebude mě budit nepříjemný zvuk bodíku, ale ptáci co hnízdí na stromě co roste vedle mého okna a bzučení včel. Přivstanu si a budu se bosá procházet v ranní rose a jíst maliny. Vychutnám si tak každý nový den.

                                  Přání třetí

                   Budu chodit na koupaliště

Vykašlu se na to, že v plavkách vypadám jako vorvaň a že tam budu potkávat známé, které potkávat nechci, vykašlu se na to, že jsem přibrala ( ve vodě to nikdo stejně nepozná). A konečně se naučím skákat šipku.

                        Přání čtvrté

                        Pojedu do zoo

Mám hrozně ráda zoo, nejvíc mě baví zvířata s latinské Ameriky,surikaty a rybičky. Budu tam celý den a projdu si ji víckrát, na oběd si dám hranolky a koním vezmu jablka.

Přání páté

Jezdit na koni

A žádné výmluvy, že je moc horko nebo že se mi nechce. Miluji ježdění na koni. Z koňského sedla, že úplně jiný pohled na svět, hezčí nebo je to tím, že si na ježdění neberu brýle