Ne, děkuji...

zdroj: http://www.pinterest.com/pin/302867143660380738/

,, Jsem vegetariánka“

,, No a“ řekl a mně se v tu chvíli moc líbil.

Často musím odpovídat na otázku proč (i přesto, že tazatel pak protáčí panenky).

Často mně to někdo vymlouvá.

Často slýchám, že tím nic nezměním, jen si ničím své zdraví (to protáčím panenky já) a také, že zvířata jsou na maso určena.

Ale co když to tak necítím?

Dneska u oběda jsem to slyšela zase, když většina jedla vepřový řízek a já zeleninový salát, že jsem divná, je to nenormální a nepřirozené. A vážně nechci ochutnat pořádné jídlo?

Proč se mám cítit divná? To protože si vážím života a protože soucítím?  Nebo snad protože, nedělím zvířata na jateční a mazlíčky, že mi není lhostejné zacházení s nimi? Už od dětství mám zvířata ráda, vážím si jich, dělají naše životy hezčí a učí nás lásce…

Je to můj životní postoj - životní styl, chcete-li. Věřím ve vegetariánství. Beru to jako jednu z nejlepších věcí co jsem v životě (zatím) udělala.

Tak mě prosím nenuťte jíst maso.

Jedny olivové

Nejsem zastáncem toho, aby se s příchodem podzimu odložily barvy a všechny si oblékly černou uniformu. Nemám černou ráda, ale s olivou (khaki pokud chcete) mě prostě baví.

Lovely skirt

Jsem sukňový typ, který trpí akutním nedostatkem sukní. Sukně miluji, umí ledacos skrýt a ledaco ukázat – ale jen v míře slušnosti. Udělají z ženy dámu. Většinou…

A béžová je nová černá!

Velké prázdno

Uklidila jsem naši společnou fotku, oba se usmíváme, mírně přiopilí pivem a láskou. Jsem tam šťastná. V poledne jsem poprvé uvařila oběd, moc dobrý tedy nebyl. Tu noc jsem sledovala jak spí, poprvé jsme spolu usínali. Zdá se to být tak dávno, jako jiný život…

A teď vidím jen prázdný rámeček, položený přesně na tom samém místě, stejně zaprášený jako by o nic nešlo. Mám plno fotek, obrázku a pohlednic, ale žádná tam být nemá. Proto je prázdný stejně jako já.

Přesně takto se cítím jako prázdný rámeček. Stejně jako do něj se dá vložit fotka, která měla zachytit prchavý pocit štěstí i já snad budu jednou na štěstí připravená.

Už necítím tolik bolesti, nebrečím, abych se jednou mohla usmát, jen ten divný tlak na hrudi mě ještě neopouští. Občas přijde vlna něčeho, co neumím pojmenovat. Takhle se neznám.

Sbírám se ze střepů, lepím a hledám ztracené kousky, ale vím, že už vždycky bude kus chybět. Prý to chce čas, ale ten je k nešťastným pomalejší. Prý se musím najít, dozrát a dělat zase věci, které miluju – malovat, plavat, číst, psát, chodit ven s Cortym… jen mě to ještě tolik nejde, necítím z toho nic jako dřív.

Sbírám zbytek důstojnosti, co mě zbyl a jdu dál, SAMA, bolavá a jiná, ale já se nedám.

PS- Neznáte někdo nějaký způsob jak vymazat paměť?

PSS- Víno nefunguje!

Jestli jste dočetli, až jsem tak se omlouvám za depresivní článek.

Venezia (Benátky)

Snad odjakživa jsem si přála je navštívit, procházet se zapadlými uličkami, obdivovat náměstí sv. Marka, projít snad všechny galerie ve městě a žasnout nad pozoruhodnou historií. Města kde se mimo jiné narodil Marco Polo, Carlo Goldiny, Vivaldi nebo Casanova.

Projít všechny galerie se mi nepovedlo. K mé smůle má rodina na to není a nikdo by na mě nečekal. Ale stejně jako Londýnu, Novajle a Brightonu jsem dala Benátkám slib, že se ještě někdy vrátím a doufám, že ne sama, protože Benátky jsou na procházky  ruku v ruce jako dělané.

Caorle (Itálie)

Už dlouho jsem nic nenapsala, ani řádek. Omlouvání se je možná zbytečné. Na rovinu jsem byla příliš líná něco tvořit, nebudeme si přece lhát a také na dovolené v Itálii, na vodě...

Itálie je krásná země, opravdu mě učarovala, ne tak kvůli krajině a pozoruhodné historii (věřte mi, že pro milovníka historie je to pro mě důležitý faktor). Všichni víme, že italská kuchyně je zdaleka nejlepší ( tedy alespoň u mě). Na Itálii kromě kuchyně, jsem se zamilovala do místních obyvatel, mám ráda temperamentní a vášnivé lidi, i když já jim musím připadat jako studený čumák.  Myslím, že jsem potkala lidí dost i různé národnosti a kromě Angličanů mě Italové vážně přirostly k srdci. Na Italech se mi líbí jejich srdečnost, bezprostřednost a ochota komunikovat jakýmkoli jazykem. Obdivuji, jak se jim vlívá horkost slunce do tváře, jak jsou nabití. Ještě v žádné zemi jsem se nesetkala s tak srdečným chováním. A to nemluvíme jen o mužích J.

Běhám. Vážně...

Začala jsem běhat. Jo, už zase.  Každý podvečer na hodinu, když uteče pes tak i na dvě. Dokonce mám běžecké boty už ne conversky a sportovní bundu, ale mp3 v podprsence, přiznávám, že to musím doladit a nejen to.

·         Měla jsem romantickou představu o běhání v dešti, po uběhnutém kilometru mě to přešlo. V botách voda, bunda se dá ždímat, oči štípají od řasenky a pes v někde v p*deli.

·         Kamarád mi volal, co to dělám, jestli to u čeho vypadám, jako mentálně retardovaná je vážně běh.

·         Můj pes si mě plete s lovnou zvěří.

·         Mám úžasnou aplikaci od Nike na cvičení po běhu nejen, že druhý den nemůžu chodit, babička se jde dívat co se tam děje, proč skáče celý barák a proč Corty na mě štěká a snaží se mě znehybnit. Myslí to se mnou dobře. Nejspíš se domnívá, že jsem se zbláznila a že si můžu ublížit.

·         Hrozně se bojím těch běžecký kalhot, kdo je sakra vymyslel tak upnuté.

·         Je mi hrozně trapně když potkám jiného běžce, známého, který mě hlásí, že běžel už 6 km, ale není tak zpocený, udýchaný a červený v obličeji jako já po 2 km.

·         Dvakrát tak dlouho dobu co běžím, musím odpočívat, takže se to pěkně protahuje.

·         Běhám, abych zhubla stehna, ale ty jsou pořád stejné za to mě narostly lýtka, vypadám pak jako oholený fotbalista.

Pseudosex

Po asi hodinovém čtení přiznání holek a kluků na facebooku, jsem došla ke dvěma závěrům:

1. Nikdy už nečíst žádná přiznání.
2. sex je naprosto běžná věc je jedno kde, s kým, proč a jak. To samé platí pro nevěru.
   
   
   Přiznejme si to, mnohým mladým se ztratili hodnoty, jinak nevím jak si to vysvětlit. Ale na druhou stranu, nám na základní škole na servírovali někdy ve třetí třídě, jak to chodí mezi mužem a ženou. V šesté třídě jsme byli zkoušeni z pohlavních orgánů, čím víc odborných názvů tím lépe, praxi jsme se naučili z Bravíček. V sedmé jsme se naučili pohlavní choroby, co nejděsivěji to šlo, a v osmé u tabule natahovali kondom na štafetový kolík. Pamatuji si to jako dneska, jak jsem šla pomalým krokem před tabuli a pokoušela se kondom třepotajícíma rukama natáhnout. Kluci z toho byli celý pryč. A pak jsme se učili ovulaci.

Ono roztáhnout nohy, není zas tak složité (máte-li na to povahu), ale co tak otevřít někomu svoje srdce, důvěřovat mu natolik, že mu sdělíte svoje sny a největší noční můry? To už tak snadné není. Položit před někoho sebe sama, ne tělo, abychom si rozuměli, ale vaši podstatu to pravé já. Povídat si třeba do rána, najít v tom druhém svoji spřízněnou duši a jako puzzle lepit jeho dosavadní život z příběhů co si povídáte, pít heřmánkový čaj a věřit, že není nic smyslu plnějšího.

Víte z čeho má váš protějšek strach? Co ho udělá šťastným, jaké jídlo má nejraději, jaké jsou jeho nejtajnější sny? Nebo znáte víc jeho tělo?

Věřím na dva druhy sexu. První je čistě fyzický, živočišný, vášnivý. Druhý je psychický, kdy nejde jen o těla, ale o celý váš svět.

Možná je to všechno jinak.

Ach jo. Přece jen budu ze staré školy.

Holka jedna béžová

 Zjistila jsem, že jsem neobyčejně věrný člověk. Jsem věrná svému psovi (jiné nehladím), v restauracích si dávám stejné jídla (pokaždé), věrná jednomu časopisu a přítele bych nepodvedla. Jen občas co se módy týče, jsem holka přelétavá.

 I když béžová je poslední dobu jako má uniforma. Mám ve zvyku si vždycky oblíbit nějaké oblečení a na ostatní zanevřít, na každé roční období mám nějakého oblíbence. Na jaro je to světlý trenčkot (či co to je) a béžová kabelka.  

Dokonalý mužský? Neexistuje!

Domácí úkoly nemám ráda, popravdě málokdy je dělám opravdu doma a ne o přestávce před hodinou. Tentokrát mě úkol do angličtiny bavil. Posuďte sami – Můj budoucí partner.

Ona už jen ta představa je věc tuze záludná. Než začne běžet moje fantazie (a snad i vaše) na plné obrátky, je důležité vědět jednu věc. Dokonalý muž, stejně jako dokonalá žena, neexistuje.  Život je krutý, já vím J.

A ten můj?

·         Poznáme se v Africe, on tam bude jako veterinář bojovat proti odchylování opic z volné přírody a já tam pojdu s Lékaři bez hranic.

·          Setkání by to bylo osudové, láska jako vystřižená z románu Charlotte Brontë, ne-li větší.

·         Bude milý, slušný, čestný, pravý gentleman. Když by na to přišlo, uměl by mě rozesmát a naopak by věděl, kdy je lepší mlčet.

·         Netrvám na tom, aby si všiml nového účesu, ale aby občas uměl zalichotit.

·         Byl by sečtělý (časopisy nepočítáme) a kultivovaný tak, že bych s ním mohla na italskou operu, aniž by usnul, nebo na výstavu.

·          Nosili bychom si snídani do postele a psali si zamilované vzkazy na lednici.

·          A nemůžu zapomenout - nechodil by sportovně oblečený jinam než na sport, po městě by nepobíhal v botaskách a softshellové bundě. Naopak by se nebál saka a polobotek.

·         Měl by s klidem a láskou snášet moji ,,divokou“ povahu, ba ji na mě milovat.

·         Neměl by mě chtít měnit.

·         Měl by být vášnivý podobně jako Ital, pozorný jako Francouz, povahou jako Angličan nebo Skandinávec

·          A to nejdůležitější nakonec! Miloval by mě, opravdu vroucně, celým srdcem a nebál by se to ukázat, klidně by kvůli mně chodil po žhavém uhlí.

 Poznámka pod okraj:

Byl by cizinec, protože mne se nelíbí čeští muži ani vzhledem ani chováním. Nevím, čím to je. Ale jsou výjimky, třeba můj přítel (který tento článek promine a nebude číst). 

Na vzhledu nezáleží, ale dokonalý muž by vypadal jako Ian Somerhalder nebo Pierce Brosnan. Samozřejmě se mě nejvíc líbí ten můj, ale toho jsem dát nesmím.

  Máte představu o dokonalém mužském? Jakou?