Hranice Infantilnosti

• 
  Nejsem člověk, co by se chlubil novými věcmi, ale touhle kabelkou musím, nejen že je prostě eňo ňuňo, ale toužím po takové už přes tři roky. A mám ji. Třikrát hurá.

• Jsem asi mírně infantilní. Jsem zjistila. Desky mám s kravičkami, vodu si napouštím do soví láhve, z recese píšu chlupatou propiskou s pejskem.

• Víte, že nosím brýle? A víte, že mě šíleně vytáčí? V jednom kuse je otírám, hledám, odmlžuji a nadávám na ně. Občas nosím čočky, ale z nich mě pálí oči. A mám kamarádku, která nosí brýle jen tak, no pardon má čtvrt dioptrie. To mu říkám alibismus.

• Nejraději píšu do květinkovaných a pejskovaných sešitů. Fyziku, chemii a seminář.
• Přiznávám, že můj diář je trochu nuda, ale zato si do něj při zkoušení (někoho jiného, když mně zrovna vyšla karma) kreslím.
• Na kosmetiku nejsem, nevím, kdy přijde na trh nový CC krém ani, jestli je lepší řasenka od Rimelu nebo Maybelline. Za to vím, kdy vyjde kniha, na kterou se těším a kdy bude výstava, na kterou chci jít. Proto v kabelce natahám zbytečnosti – jen balzám na rty Helle, který vřele doporučuji a antibakteriální gel.
• Nejdokonalejší pouzdro. Na taháky. Tak!
• A peněženka je jen tak do počtu, protože je věčně prázdná. Svačina snězená a klíče už zas nemůžu najít. Počkat, kde mám zase brýle?

Promiňte mi to, ale dneska si to prostě můžu dovolit. Tak tady jedna opička. 

A co nosíte v kabelce vy?

Svetr od Mýdlového prince

Já se na tu zimu vážně těšila, na pravou Ladovskou, měla jsem velké plány. Jak jinak.

Bobování, pít svařené víno, fotit vločky a jednu pravou koulovačku, kdy máte ten sníh úplně všude. Tak asi nic, vzdávám to, kabáty odkládám a nosím nesmrtelné kožené sako, oxfordky (já ty boty prostě miluji) a tlustý svetr.

Dostala jsem ho k narozeninám, můj vysněný vzorovaný svetr, od… no říkejme mu Mýdlový princ a nosím ho častěji než by bylo zdrávo.

Prostě jeleni

,,Upozornění: v tomto článku nehledejte žádnou logiku ani převratnou myšlenku, protože tam prostě není. Tak "

Někdo sbírá poštovní známky, jiný miluje růžovou a ten ke smrti nesnáší hermelín

A víte co já?

Jsem jelonofil (ano, uvědomuji si, že to zní jako šíleně nechutná úchylka) nebo jelenomilovnice? Vím, že ani jedno slovo neexistuje – tímto zdravím Jirku J.

Nevím jak jinak vysvětlit, že můj nejoblíbenější svetr je ten s jelenem, pseudo deník je s jelenem a také jsem majitelka jelení svíčky a jeleny nejraději kreslím. Zajde to ještě dál než by bylo zdrávo, koupila jsem si barvu na textil a šíleně starým tiskátkem ( s jelenem jak jinak!) si potisknu triko, aby bylo pěkně z dálky vidět, že nejsem normální.

Víte co je na tom nejdivnější? Jelena, myšleno živého, jsem nikdy neviděla. Dokonce ani v zoo!

A  ještě mám ráda vlky ,ale ze všech zvířat mám nejraději psy. Samozřejmě. 

A ještě něco, pod postelí mám lebku. Nelekejte se je srnčí, dlouhý příběh.

Smí mít vegetariánka pod postelí lebku?

A Vaše oblíbené zvíře?

Šípková Růženka

Někdy během půl druhé a třetí ráno, po stém otočení na druhý bok, po třetí rozzuřené návštěvě mamky v mém pokoji ať už konečně zhasnu, jsem si uvědomila, že čtrnáct šálků kávy je přeci asi moc. Aneb není nad to dva měsíce odkládat učení do hematologie…

• Dívala jsem se celých 15 minut na Hlas Československa. Chápejte, byl tam Majk Spirit. Skončím v pekle, já vím.
• O půl jedné (v noci) si uvědomím, že už několik let toužím po origami jestřábovy. Co jeden, hejno by se mi hodilo. Ať žije skromnost!  Nechápu, kde se stala chyba, když ani papír nedokážu tak hezky ohnout jako to pětileté japonské dítko. Samozřejmě, že jsem to po desátém pokusu o základní čtverec vzdala.
• Napadlo mě, že by bylo hrozně fajn, kdyby vedle mě někdo ležel (rozumějte tím někým svalnatého milujícího intelektuála), kterého bych vzbudila a vedla s ním politickou debatu o Krymu 
  
• Dala jsem si předsevzetí hodného Sherlocka Holmese - zjistit proč všechny květiny v mém pokoji kolegiálně umírají
• Lakovat nehty potmě se nevyplácí – věřte mi
• Největší štěstí co vás v noci může potkat je mít chuť na ananas, když doma ananas je
• Poslední dobu si zase přijdu jako šílená puberťačka, když mám chuť věšet si na zeď plakáty Jana Koleníka a taky jsem si díky němu zamilovala seriál První republika

Co z toho všeho plyne? Pokud probdíte noc, nebude vám fungovat ani ten nejlepší korektor, tak slaďte kruhy pod očima, třeba se svetrem. Nic jiného se totiž dělat nedá. A taky si ráno dejte kávu.

Přeji všem dobrou noc. 

Shorts

 Kraťasy v létě snad ani nenosím, v zimě by mě to donedávna ani nenapadlo.

Ale to bych zase jednou neměla uklízet skříň a na samém dnu neobjevit manšestrové kalhoty někdy z šesté třídy. Chápejte, že mě bylo líto takového pokladu a tak přesvědčení, že kraťasy a zima k sobě nepatří, muselo jít stranou. 

Klišé

 C8H11N – nechci nikomu kazit jeho romantické iluze, ale tohle je pravá láska. Všechny city, slzy, vyznání polibky a vážně v jednom vzorci.

Tak je to.

Dříve něco ve mně lásce příčilo, jsou přece důležitější věci, třeba světový mír nebo globální oteplování. Pravdou je, že jsem se bála. Šíleně. Bolesti, co znají zamilovaní, touhy být jen s ním a ztráty vlastní identity. Bála jsem se, že vy bylo jen my. Ne já. Ne Nikola.

 Lide se mění nebo se to alespoň říká. Lidé spíše dospívají, ztrácí údiv, touhu poznávat a hrát. 

Možná i já chci žít klišé.

Možná i já chci tancovat v dešti na hudbu ze sluchátek. Možná chci vidět namalované srdce na zamlženém okně v autobusu. Společně usínat a probouzet se. Chci si společně číst, nemluvit a pít čaj. Chci mít někoho  před kým můžu brečet a nestydět se za to. Chci noční piknik, nevšímat si rosy a dívat se na hvězdy… ach jo! 

Jenže všechno je jinak. Co když už není v dnešní době prostor pro klišé? Není čas šeptat si vyznání a psát básně. Ta doba je už možná pryč. A možná po tom už lidé tolik netouží?

    Co Vy? Chcete žít klišé?

Bordó&Gold

 Jednou jsem se zase překonala a oblékla jsi něco slavnostnějšího než kalhoty, ono když se oteplí, nosím ráda sukně.

(Fotky mohou posloužit jako důkaz, že potřebuji nový foťák)

Niki jako dospělá ...

Je tomu přesně rok, měsíc a 12 dní co jsem podle občanky dospělá, nemusím snad ani zmiňovat, že se dospěle vůbec necítím, možná jsem ještě víc dítě než v 17 a možná jsem Petr pan…

• Přestalo mě bavit kupovat alkohol a pít ho ( protože zakázané ovoce chutná nejvíc)

• Prohrála jsem svoji osobní válku s podpatky, smíření se nekonalo, ale na plese je teda nosím (s bolavými patami, otlačenými prsty a výrazem patřičného k mému utrpení)

• Začala jsem úspěšně běhat a úspěšně jsem běhat přestala 

• Konečně si přiznala závislost na kávě (protože 8 šálků denně je prý moc) a naučila se krotit

•  Poprvé jsem byla na vodě, spala ve stanu a naposledy se sprchovala před cizími lidmi

• Měla jsem v plánu šetřit, ale dopadlo to, úplně jinak koupila jsem si 9 páru bot, 4 sukně, troje šaty, 10 triček, 3 hnědé kabelky a jednu béžovou, 5 košil, patero kalhot, 2 bundy, 6 svetrů …

• Ve Vídni jsem zažila nákupní horečku (to vysvětluje předešlý bod) a jedla tam nejhorší a nejdražší pizzu v životě 
  
  
  
  

• Poprvé navštívila Benátky a ne naposledy

• Na brigádě (kde jsem dělala hostesku) jsem posbírala 17 čísel na různé typy mužů, od poláků po araby, od fotbalistů po vojáky, od managerů po dělníky, ale ani jednomu jsem se neozvala
• U čísel zůstaneme- přečetla  jsem 57 knih
• Zažila jsem něco, co si dovoluji nazvat osudové setkání, následné rande do 4 hodin do rána a pocit, že mu můžu věřit a známe se celou věčnost
• Začala jsem znovu kreslit 
  

• Přestala jsem jíst maso (prasátka už jen na dortě !!!)

• A občas nosím klobouky a můj pes svetry 

A co Vaše dospělost nebo také jste ,,věčné" dítě?

Pudr

 

Nelíbí se mi, že zima v Brně (a jistě i jiných městech) je taková černo-šedá.

 Nikdo jako by neznal barvy.  A pak se divte, že je všechno tak depresivní.

Tak jsem se taky jednou překonala a oblékla si místo kalhot a svetru pudrové šaty.  

Masochismus

Měla jsem to tušení už před nějakou dobou. Někdy v září při povídání do noci, při pocitu, že ho znám věky, jsem úplně ztratila hlavu. 

 Bylo to rychlé, jako na horské dráze. Točila se mi hlava a zatraceně se mi to líbilo. Svět se zastavil a přitom tak rychle běžel.

Bylo to mé vlastní baroko.

Od štěstí k bolesti. Od pláče k smíchu. Doufala jsem jen v jedno, občas bývám tak sladce naivní. Já pro něj nebyla nic kouzelného, holka skoro od vedle, šedá myš, kterou si někdo sotva pamatuje, ale hlavně se nezamiloval.

Možná mě to bavilo, připadala jsem si jako hrdinka z Větrné hůrky od Bronteové . Možná jsem ve své bolesti a zklamání našla uspokojení.

Vážení, jsem masochistka!

Nemusíte být hrdinka z 50 Odstínů šedi, abyste v tom jely se mnou, my ženy jako bychom měly masochismus hluboko zakódovaný. Nejde jen o lásku. Nazouváme si šílené jehly, ze kterých jen bolí nohy a dělají se puchýře, chodíme na botox, soukáme se do nepohodlného krajkového prádla… Viděly jste už někdy muže, jak se depiluje voskem? 

Nerada se vzdávám, nikdy to nedělám, ale je potřeba poznat konec hry, kdy se ztratí všechno romantické a zůstává bolest.