Prohlížela jsem si fotky s dovolené a objevila tento outfit, úplně jsem zapomněla, že jsem ho vyfotila.
Ode mě byste asi nečekali, nic zvláštního, oblíkám se dost jednoduše až si někdy říkám, že je to už pěkná nuda. Ale co se dá dělat, mám ráda svůj styl a měnit ho nebudu.
Takhle jsem se oblíkla na procházku po městě a obchodech. A i když to tak možná nevypadá tak ty boty jsou moc pohodlné a úžasně prodlužují nohy. Miluji podpatky.
Viděla jsem poslední díl už ,,legendárního“ Harryho Pottra. Musím říct, že to ve mně zanechalo cosi nostalgického. A to cosi mě velkým písmem a červenou fixou napsalo v hlavě : už je konec! Vlastně jsem na něm vyrostla, snila o tom, že se taky jednou budu procházet Bradavicemi, vlastnit kouzelnou hůlku a zažívat dobrodružství nejmíň tak fantastická jako můj vzor Hermiona, ale nic se na nestalo, žádná kouzla a čáry. Musela jsem se navždy smířit s tím,že jsem prostě jen mudl. No jo, realita je někdy krutá.
Ale vraťme se zase k filmu. Nebudu lhát místami jsem se opravdu bála a místami zase zadržovala slzy ( jsem tak trochu nevyrovnaný šílenec), kdyby tam se mnou nebyl Mišpulín a neměla bych se ke komu tulit, no nevím, nevím jak by to se mnou dopadloJ.
Film se mi moc líbil, i když byl o dost akčnější než jeho první část, vrcholí tu boj dobra se zlem. Už to dávno není pohádka pro děti, ve světě čar a kouzel zuří válka, kdybych se na to dívala jako malá, asi by mě to pěkně vyděsilo. Ale není to jen o tom, Ron a Hermiona se políbí, takže je venku to co jsme všichni věděli a bylo jasné, že to tak bude – ti dva se mají rádi (moje sny o Ronovi a mě jako čarodějce se rozplynuly už dávno, ta jsem s nich měla radost)
Četla jsem skoro všechny díly až na tento. Docela mě zajímalo, jak to teda s tím Harrym dopadne. Umře či neumře?
Prozradím vám to, neumře. Ve zlatonce má poslední relikvii smrti ,kámen skříšení nebo jak a ten ho vrátí mezi živé. Dokonce je ve filmu dotočená část po 19 letech, kde má Harry s Ginny syna, který odjíždí do Bradavic, na nádraží je taky Hermiona s Ronem a jejich potomkem.
Tahle scéna na mě tak nějak divně působila, říkala jsem si kde budu já za 19 let? Jak všechno dopadne?
Co k tomu ještě dodat? Asi jen to, aby jste si tento film nenechali ujít, vážně stojí za to ho vidět.
No nejsou roztomilí?
Je už kruté jak ten čas letí. Docela jsi pamatuji kdy jsem někdy o vánocích viděla Harryho poprvé, byla jsem nemocná a možná tak o 8-9 let mladší.
Dlouho jsem nic nenapsala, nevěnovala se blogu ani nenavštívila moje oblíbené blogerky, tímto se jim omlouvám, nebudu slibovat, že to napravím, jelikož zítra večer odjíždím do Chorvatska. Taky nevím jestli stihnu nějaké články přednastavit protože kvůli brigádě mám málo času. Ach jo, já do této hektické doby sklouzla tak brzo.
Včera byl moc zvláštní den, stalo se vám někdy, že jste něčemu tak moc věřili ,přizpůsobili život a pak najednou, může být všechno jinak? Tak tohle se mi stalo, týká se to mého zdravotního stavu. Nebudu to rozebírat asi by vás to ani nebavilo. Je mi s toho tak nějak zvláštně když pět let žijete tak, že si to co máte rádi musíte odepřít a pak vám někdo v bílím plášti řekne, že vám musí udělat vyšetření a že vám může být klidně něco jiného. A teď musíte rozkopat všechny základy jídelníčku, připravit se na prázdniny, které s dost velkou šancí budou bolestivé. Jsem s toho zmatená…
Nejednou mi napadá tolik věcí co bych vám chtěla napsat. Je to zvláštní jak mi psaní chybělo, ne, že bych byla v tom nějak dobrá nebo nadaná, je to prostě moje vášeň. A s toho taky tak nějak pramení rozhodnutí, no zkrátka jsem začala psát knihu. Nejsem vůbec žádná Jane Austenová a taky si nejsem vůbec jistá jestli ji dokončím, ale mám snad dobrý nápad.
Dneska jsem byla naposledy na základce. Ač jsem se držela a říkala si že mi za to ty děcka nestojí stejně jsem brečela. Ne kvůli nim, ale kvůli naší paní učitelce třídní, je to obdivuhodná žena, tolik si s námi zkusila.
Bylo to tak divné jet naposledy autobusem na tohle známé místo, jít naposledy po devět let známé cestě do školy, naposledy si ji venku prohlídnout, naposled otevřít dveře a vyjít po schodech. Za ty roky kdy jsem tam před devíti roky vstoupila poprvé se tolik změnilo, vyrostla mi prsa,několikrát změnila sestřih, našla si kamarádky, které jsme dřív neměla, prošla si svým rebelským obdobím. Ale škola se vůbec nezměnila, jsou možná jiné obrázky po stěnách, a udělaná velká tělocvična. Kdo se změnil jsem já. Nechala jsem tam svoje dětství a musím jít dál, musím dospět.
Patří vám velká omluva, poslední dobu jsem blog dost zanedbávala. Znáte to konec školního roku, brigáda a to hezké počasí vás nenechá chvilku doma. Vím, že to slibuju víc než často, ale snad se to změní a budu jsem přidávat častěji.
Desátého mě dojde výplata, nebude to žádný terno, žádná částka s které by mě spadla čelist, ale aspoň něco. Přemýšlela jsem co si za to koupím.
No a tady je pár nápadů:
královsky modré šaty, spořádaně květinové-
asi jste si všimly, jak se většina obchodů proměnila v louku. Nevím jak vy, ale já tomuto vzoru fandím,pořád lepší než loňský ,,gepard“.
Bílé sako-
Označuji se za velkého milovníka sak, i když jsem hrdým vlastníkem jen tří J.Nemám žádné bílé, ale šíleně ho potřebuji, i když budu pořád špinavá jako prase, no přece se znám.
,,studentský“ kardigan – miluji všelijaké svetry, svetříky, kardigany. Mikiny nosím jen s nutnosti. A tento kousek by dostal v mém šatníku čestné místo.
tmavé, rovné jeansy – jelikož nejsem žádné vyžlátko a vím, že tyto rifle by mě alespoň trošku protáhly nohy a tím pádem zeštíhlely, je životně potřebuji. Ale také vím jak je těžké nějaké takové objevit.
gladiátorky- minulé léto mě takové boty přišly strašné, ale když se něco týká módy umím rychle změnit názor.
tak trochu balónková sukně- v létě se všeho nejraději nosím sukně nebo šaty. A proš taky ne? Celý podzim a zimu jsem zachumlaná v kalhotek tak tuto změnu s radostí uvítám. No není ta sukně nádherná?
modro- volánková košile- nemám ráda trička s různými potisky a proto nosím většinou jednobarevné, ale jako člověk náladový mám občas chuť na změnu a to pak nosím košile. A tuto mám v oku už dlouho.
námořnické šaty- to snad nepotřebuje ani komentář J
boty na platformě- jsem docela malá a boty na podpatku mě přidájí pár centimetrů, člověk která je vymyslel by měl dostat Nobelovu cenu. Nejsme mu snad všechy vděčné? Na klasickém podpatku mě po chvíli upadávají nohy, ale zato platforma mě vyhovuje.
kraťase- já je prostě potřebuji a to rychle
plátěné velbloudí kalhoty- myslím, že tento střih ze mě udělá tlustší , ale zato musí být naprosto pohodlné.
Nejspíš na všechny tyto věci peníze nesplaším. Tak pokud se najde nějaká dobrá duše co by mě chtěla přispět, napište. Pošlu vám čísl
Dnes jeli lidi od nás ze třídy do Itálie. Já jet nemohla kvůli jednomu blbečkovi ze třídy co mě ,,šikanoval“. Mamka se o mě prostě bála. Docela mě to mrzí, že jsem si kvůli němu musela nechat ujít Řím, ale kdybych Vám nepsala co všechno mi dělal a jak ubližoval pochopili byste maminčin strach.
Když jsme o toho cestování, mým největším cestovatelským snem je Anglie. Minulý rok jsem tam ze školou byla. Co Vám budu povídat, byla to prostě láska na první pohled. Znáte ten pocit, že jste se narodili špatně? Já ho mám sakra intenzivní, je to jako by moje duše a srdce bilo na Britských ostrovech, a tělo bylo uvězněno v nudném a pro mě nezajímavém místě, totiž v Česku. Možná Vám budu připadat naivní, ale chci tam někdy žít, chci tam vychovat svoje děti, vlastnit dům porostlí břečťanem a žít svůj ,, Anglický sen“. Nejsem jako dvanáctileté holčičky co s ní o tom jaké budou slavné zpěvačky či herečky, jakou budou mít krásnou vilu někde v Hollywoodu, věčně krásné a bohaté. S tím nepočítám ani bych takový život nikdy nechtěla.
A teď zpátky k mému vytouženému cestování. K svým osmnáctým narozeninám si chci nadělit dovolenou ( bude mě to stát plno tvrdé dřiny na brigádách), asi tušíte kde J, jet tam s přítelem nebo s kamarádkou ( protože ho asi k tomu nedokopu), nějak se tam dopravit a pak mýt takovou dovolenou na vlastní pěst a vlakem projet celé království. Navštívit zase Londýn, ale i jiná města třeba York, procházet se po plážích, jíst rybu s octem, konverzovat v angličtině, občas zmoknout jak to tu zvykem projít pár muzeí, výstav a podívat se na nějakou divadelní hru od Shakespeara.
Asi vám to přijde trochu divné, že nechci ležet na pláži, ale chodit po památkách, muzeí a divadlech. Netoužím na dovolené po drahých hotelech s bazény a luxusních restauracích.
Nevědět kde budu spát a po mém milovaném ostrově cestovat vlakem, to je pro mě to správné dobrodružství.
Jsem dneska v té mojí anglické náladě, tak vám jsem přidám nějaké ty fotky co jsem nafotila před rokem.
Sedím si u okna, pozoruji ten déšť a šeď dnešního dne. Miluji tyhle dny, nutí přemýšlet a mají v sobě jedinečné malanchonické kouzlo. Možná na někoho působí smutně. Nenesou většinou dobrou náladu,smích léto jako dny, které jsou zalité sluncem. Ale pokud se podíváte na většinu Hollywoodských slaďáku, hlavní hrdinové si většinou skáčou do náruče za bubnování kapek. Tak proč na mě nikdo nečeká s pořádnou kyticí? Každý déšť sebou nese zklamaní, nešťastnou lásku, nebo mě ta tak alespoň přijde, ale sebou odnáší smutek s lidských tváří.
Mám chuť se tam rozběhnout, běhat mezi kapkami a všechno smutné v mém životě zapomenout. Ale neudělám to, jednak proto že bych měla šílenou rýmu, ale taky proto, že zastávám názor, že je dobré pamatovat si chyby, neúspěchy, to nás přece posouvá dál. Nebo snad ne?
I když dneska prší, a za normálních okolností by to bylo to moje počasí, ale dneska ne. Dneska je smutné, uplakané stejně jako já. Dneska jsem prozřela už vím jak bolí zklamaní, které nám ,,nadělí“ milovaná osoba. Už vím jaké je to celé dlouhé hodiny se třást strachy a křečovitě svírat mobil, když někdo není schopný odepsat. A také vím jaká je rána do srdce když pak napíše, něco co by dostalo na kolena každou. Ne, nerozešli jsme se, ale asi oba tušíme, že se k tomu schyluje. Co dělat? Dát si pauzu? Co ta vyřeší, budeme bez sebe pár týdnů, a pak v tom horším případě zjistíme, že se bez sebe máme dobře, v tom lepším se k sobě vrátíme, ale budeme to muset vyřešit stejně. A to jsme tam, kde jsme.
Ještě že už přestalo pršet. Obloha se začíná pomalu vyjasňovat, zpívají ptáci, hned je mi veseleji. Dnešní déšť mi donesl jen slzy, zklamání a nejistotu, ale odnese si ji pryč? Bude všechno zase v pořádku? Myslím, že ne, tento dnešní déšť něco velkého změnil.
Všechny vás zdravím. Tento týden Vás zanedbávám, tak co se mnou děje jen v bodech.
Byla jsem na prvním pracovním pohovoru, tak mi držte palce ať mě to vyjde J
Dodělala skoro všechny absolventské prácena výstavu
Totálně zkazila prověrku s matematiky
Koupila si nové balerínky ( jsou na fotkách)
Rozhodla se na jakou chci školu
Mluvila s farářem o sexu ( měli jsme přednášku ve škole, a po ní jsem tam ještě pro něco šla a tak nějak se to semleloJ )
Mám hrozný strach o svého přítele, ale proč říct nemůžu. Nepřál by si to
Zítra jedu do Terezína
Přidávám vám sem nějaké fotky, jsou s úterka. Někdy umím být šíleně praštěná a to pak lezu po prolézačkách, houpačkách,jezdím po skluzavce, a všem okolo musím připadat ve svých šestnácti jako naprostý cvok, ale já už jsem taková.
Podzim miluji se všech období nejvíc miluji jeho mlhavost a deštivost.Žádné čas není tak mlhaví a tak tajemný.Není moc lidí co by ho měli rádi pro jeho chlad ,jeho změnu z léta na zimu. Je to čas ztracených příběhů.Čas přemýšlení.Můj čas.
Kdybych měla být květina,byla bych sedmikráska
Je tak jednoduchá až je krásná
Na sedmikráskách miluji jejich jednoduchost .Kdo vám dal někdy sedmikrásku? Myslím že nikdo.I já jsem ji nikdy nedostala.Růži dokáže koupit každý ,ale kdo vám natrhá kytici sedmikrásek? Ty chci dostat víc.Jsou křehké musíte v dlani dávat pozor aby jste je nerozdrtili ,ale na druhou stranu je jen tak nějaký vychr nezníčí.
Kdybych měla být země,byla bych Norsko
Každý ví kde leží , ale málokoho zajímá
Tahle země málokoho zajímá.Je chladná a drsná.Ale nikomu neškodí.Nikdo o ní nic moc neví.
Taky máte občas pocit , že jste se tady vůbec neměli narodit a táhne vás to jako magnet jinam? Já mám tenhle problém a začíná to být silnější než já , kdyby mě tu nedržel M. a rodina právě bych seděla v letadle směr Anglie. Nejsem hrdá Češka , stydím se za svoji zemi ,která je udělaná pro zloděje , stydím se na vládu která je směšná a která tak ráda leze USA do zadku (promiňte mi ten výraz). Cítím se jako Angličanka. A čím víc na tom přemýšlím ,myslím si že se stala někde chyba já jsem se měla narodit tam. Možná to zní šíleně , ale mám některé ,,anglické" vlastnosti např. mám smysl pro tradice (kromě Velikonoc) , dalo by se říct že jsem studený čumák ( ale to je málo angličanů), moje nejoblíbenější počasí je mlhavo a déšť ,taky nemám typicky slovanský rysy jako jsou tmavší vlasy - moje jsou plavé a občas zrzavý proužek a mám hodně světlou kůži a taky v naší rodině nejsem nikomu povahově ani moc vizuálně podobná ( ale vím , že jsem jejich).
Anglie se mi vždycky líbila, ale zlomilo se to ve mně až když jsme tam jeli, uchvátila mě její atmosféra a styl života. A Londýn? Pro mě král měst, miluji ho i přesto že je to velkoměsto na každém rohu je nějaký park a ty obchody♥.
Vím, že tam budu jednou bydlet a pokusím se získat i anglické občanství. Budu mít menší útulný cihlový domeček porostlí břečťanem, budu doktorka a hlavně tam budu žít sním. A věřte mi , že pro svůj sen udělám cokoliv.
PS- pár mých fotech s Anglie, zítra nebo v týdnu jich sem dám víc
PS 2 - Co říkáte na nový design? Mě osobně se moc líbí
Asi jsme si všichni všimli jací kluci chtějí být drsňáci. Někteří do této svojí dokonalé image dávají všechno a tváří se že jim celí svět patří. Jiní si zase myslí , že čím víc holek tím je větší borec ( ale kdyby to tak měla holka je to u každého jen děvka ) ale pro mě je takovej kluk ubožák a ještě jak to dojde do třídy a klukům popisuje co dělali. A věřte mi , že takových znám hodně. A pak jsou ještě ti co svůj volný čas tráví nejraději nad flaškou piva s cigaretou v puse. Ale ze všech nejvíc
,,miluji" vytlemený blbečky co ani neví, kde je Afrika ale hlavně že bude velká úroda s jejich záhonu konopí. Ale všechny testosterem vytuněný bytosti neházím do jednoho pytle. Najdou se mezi nimi úžasní kluci, nenapravitelní romantici a nejlepší přátelé. Ale víte co mají všichni zmiňovaní společné? Nikdy nepláčou. Teda to tvrdí ,ale mi jim to stejně nevěříme, že? Čím to
, že muži všeobecně nechtějí projevovat emoce? Asi by se považovali za slabochy, kdyby se rozbrečeli nad srdceryvným zamilovaným příběhem jako já. Ale opravdu chceme chodící skálu? Chci kluka , který projeví city, strach nebo úzkost , který se nebojí při titaniku rozbrečet, pomůže mi do kabátu a podrží dveře , ale i přesto toto všechno by si měl udržet svoji mužnost. Nechci aby si na nic hrál, chci znát jeho pravé já. Je emancipovaná doba ženy začínají být více muži tak proč by oni nemohli být v některých situacích víc ženy. To se pak bude lépe brečet na rameni, když pochopí že zrovna se mám zroutil svět protože
nás zrovna zradila kamarádka. No nemám pravdu?
