Archivní víno

Nepovažuji se za bojácnou,nevadí mi tma a na strašidla už také nevěřím. Ale není člověk co by se něčeho nebál, strach je naší součástí. Já se bojím mnoha věcí. Bojím se hranic lidské krutosti, samoty, o své blízké, životu bez cíle, nenaplněných snů, života bez lásky, vyhasnutí a stáří.Myslím, že všechen strach, moje kostlivce ze skříně, můžu ovlivnit. Až na poslední. Staří patří k životu, nejde to jinak i stromům na podzim opadávají listy.

Minulý týden jsem byla na návštěvě u své tety, nejstarší ženě v naší rodině. Letos bude slavit devadesáté narozeniny. Dřív jsem staré lidi vnímala jinak, jako někoho koho se sluší pustit na svoje místo v tramvaji a kteří z tramvaje pomalu vystupují. Jako někoho kdo jde pomalu a zabraňuje mi rychlé chůzi. Jako někoho kdo se baví jen o nemocech, počasí a slevách v Kauflandu. Neviděla jsem je (nebo si to tolik nepřipouštěla) jako lidi plné zkušeností, znalých rodinných rodokmenů a s vlastními velkými životními příběhy. Jsem tak trochu umělecká duše a věřím, že každý člověk může prožít veliký příběh a přitom se nezapsat do dějin. Životní příběhy obyčejných lidí jsou nejkrásnější a někdy i nejsmutnější. A kdo dokáže lépe mluvit o životě než ten kdo je na jeho konci?

Moje teta mi vyprávěla o svojí první a zároveň poslední lásce. Byl to ruský voják a poznali se na začátku 2.světové války, jak končila vyměnili si adresu a on se vrátil se do Ruska. Později se vrátil do Česka jako doktor a bohužel ženatý, ale teta dál čekala. Čekala a doufala. On se oženil ještě dvakrát, nedávno umřel, ale tetě řekl, že stejně miloval jen ji. 

Je smutné jaká je naše generace, neumíme vážit starších lidí. Někdy na ně klademe přehnané nároky a neuvědomujeme si, že oni s námi už nemůžou držet krok a nebo už na mě moc nároky neklademe a nebereme je mezi nás. Chce to mít jen trochu respektu a srdce na dlani.

Leginová epidemie

Mám několik módních zásad, které za každých okolností dodržuji, proto mě nikdy nepotkáte v oranžové, v ponožkách v sandálech, celou v černém, nikdy neodhaluji příliš kůže  a hlavně nikdy mě nepotkáte v legínech. Leginy nosím pouze v zimě, kdy je v případě nouze vydávám za punčochy.

Všimla jsem si, že poslední dobu na nás útočí legínová epidemie, jsou prostě všude. Ještě se mi nestalo, že bych v             MHD na slečnu v leginách nenarazila, že bych nepotkala někoho v nich na školní chodbě nebo ve městě na každém pátém kroku. Přitom málokterá slečna je umí nosit. Ještě vloni jsem se po zastavovala nad slečnou, která přede mnou stála u pokladny , měla na sobě leginy s trikem nad zadek a k tomu jí prosvítaly tanga. To jsem, ale ještě netušila, že to bude za pár měsíců standart, alespoň u nás ve třídě, moje ,,milá a mnou velmi oblíbená“ spolužačka nenosí nic jiného, co na to, že je malá a silná, ono je to přece sexy, že.

Možná, že i tohle je důvod proč se tento model tak často vyskytuje v ulicích. Klukům se to nejspíš líbí, já nejsem testosteronem nabitá tak můžu kritizovat J. Asi je u mě něco špatně, že nevidím na upnutém cosi, co vám ve většině případů zkrátí nohy a na stehnech přidá nějaký ten centimetr navíc, nic sexy. Když si k tomu přimyslíme triko nad zadek, je to hrůza.

Soudnost je v módě hodně důležitá ingredience. I když je krásné, že s vážíme svých těl a nebojíme se je ukázat, měli bychom vědět jak na to. Žena není sexy, když se musí svléknout, aby  ukázala svůj sex-appeal.

Nejsem té povahy, že všechny hodím do jednoho pytle, proto také podotýkám, že se najdou i takové slečny ,které se s leginy přátelí a umí s nimi vykouzlit úžasné kreace. I když já do jejich řad nepatřím.

A co Vy a leginy?

Kletba sudiček

Jsem hlava sklerotická, všechno věčně zapomínám, proto jsem si k Vánocům pořídila veselý proužkový diář a k novému roku plno nesplnitelných předsevzetí, jak jsem na blog, tak do mého tajného deníku, který už stejně podle mě všichni mají přečtený. Pár předsevzetí se mi podařilo splnit, vlastně asi dvě. 

Sportování odkládám na lepší počasí, vyprané tepláky, nové kolo ( však to znáte). Knížek jsem hromadu taky nepřečetla vlastně jen dvanáct ( a to jsem u některých přeskakovala stránky, povinná četba je tu snad jen od toho, aby někdo ty nudné knihy přečetl). Facebook projíždím každý den stejně jako plením ledničku a školní automat na sladkosti. Jsem pořád stejně líná. Učím se stejně málo jako v prosinci a je načase si přiznat, že dieta není sprosté slovo.

Chtěla jsem se opravdu změnit a dospět. Ale šla jsem na to špatně, začala jsem barvením vlasů a pokusem o obnovu šatníku. Ani jedna z těchto povrchních záležitostí mě život na ruby nepřetočila. Malá změna nastala až když jsem se přestala otáčet za minulostí a v ní ztracených známých,kamarádů a ex-přítelů. Proč se taky otáčet? Je přece důvod proč se nedostali do přítomnosti. Naučila jsem se to špatné vymazávat, uznávám, že tahle vlastnost by se nehodila  žádnému historikovi.

Proč se my ženy vlastně tak často chceme měnit? Udělá nás menší konfekční velikost nebo naučená gesta šťastnější,milovanější a úspěšnější? Klíč ke štěstí nebude na dni dietní Coca- Coli, ale někde hluboko v nás, slyšela jsem, že se mu říká sebedůvěra a ta mi na skladě většinou chybí.

Když jsem se narodila, moji rodiče asi zapomněli na fakt pozvat čtyři sudičky, aby rozhodli o mém osudu. A ty naštvané ženské se na mě kvůli tomu dost vyřádily.

První mě předpověděla tvrdohlavost tak velkou, že mě v mnohých věcech brání, ale tak silnou, že s tím nemůžu nic dělat a umíněnost.

Druhá plýtvala krásou u druhé postýlky, ale aby mě to nebylo líto, tak mám alespoň závislost na sladké a jednou budu obézní, ale s čokoládou v krvi pořád veselá. Také mě u mě zařídila sklony k shopaholismu, tím pádem nikdy nebudu bohatá a ani  se nenasoukám do kalhot velikosti 34.

Třetí mě dala do vínku naivitu, víru v dobré konce a lásku silnější než smrt ( a silnější než  závislost na čokoládě). Vidět svět černobíle. Strach z toho, že jsem nemilována. A citlivost, která je spíš na obtíž, často mě rozbrečí maličkosti.

 Za to čtvrtá se na mě vyřádila nejvíc. Jsem línější než lenochod a vzdávám se před cílem.

 Vlastně za mnou změnou existuje jedna cesta, vnitřně se poprat se svým líným já. A když to vezmu kolem a kolem, proč bych se vlastně měla měnit? Ti co mě nemají rádi takovou jaká jsem, se nemusí s mojí maličkostí bavit.

PS
chtěla bych se vám omluvit za svoji nečinnost v poslední době, měla jsem problémy s přihlášením.
A také moc poděkovat Brigit, ze její ocenění, opravdu si toho vážím a moc děkuji.

S kotvou na břiše

Stímto blogem jsem měla velké plány. Velké fashion plány, ale nakonec se to zvrhlo tímto směrem a nemyslím si, že je to zase tak zlé. Fashion blogů je jako hub po dešti, ale to neznamená, že mezi nimi nejsou perly, jsou a překvapivě to není Lucy z ,,A Cup of style“, která je velmi oblíbená, alespoň  z mého pohledu.

Ostatně by měl být vědní obor, který by se zabýval tím, který blog do této kategorie spadá a který už ne. Musím být snad vyfocena s kávou ze Starbucksu s Elle v ruce, nejlépe v saku od Marni a kabelkou z HMka, doplněné o boty z Assosu? Na některých blogech je to jak přes kopírák. Já hledám něco jiného osobnost, příběhy ze života a styl, co je v něčem jiný než 50 dalších blogů.

Zas jsem odbočila, od toho co jsem měla v plánu. Asi už víte, že i já patřím mezi módní fanatiky i když teď zažívám menší krizi a módní policie by mě pro jistotu zastřelila. Po dlouhém rozhodování, doplněné třemi kávami ( říkala jsem už, že jsem závislá na kávě?), jsem se rozhodla zveřejnit fotky s mým mírně přiblblým výrazem ( upřímně doufám, že se tak tvářím jen na fotkách), otřesnou kvalitou a kotvou na břiše, protože s kotvou na břiše je vám hej J

  

Wednesday wishes (5)

Přání první

Začínám mít spánkový deficit, usnout umím snad i ve stoje v autobuse. Když se v noci neučím , tak nemůžu usnout a mám tolik energie. Zato ráno postel tak nerada opouštím, zůstala bych v ní tak o 4 hodiny déle. Nebo celý denJ

Přání druhé

Koupit si knihu Se šarmem Pařížanky. Mám pocit, že bez ní nemůžu existovat a nutně ji potřebuji. Můj šatník a styl není co býval.

Přání třetí

Tak moc bych si přála nosit prudce elegantní boty na vysokém podpatku. Místo těch hrozných tenisek, které teď kvůli nemocnému palci nosím. Kdyby mě dneska viděla módní policie rovnou mě zastřelí, ono když vás všechno bolí a vlezete se jen do jedněch bot, tak je vám pak jedno co to vlastně na sobě máte. Ale pro vlastní bezpečí jsem se celý den vyhýbala zrcadlům.

V sobotu mě čeká menší chirurgický zákrok, tak mě držte palce J. A pak hurá do balerín.

Přání čtvrté

Za chirurgický zákrok si koupím levanduli. Je to tak krásná rostlinka na mém parapetu vedle orchideje, jí to bude moc slušet. Provoní mi pokoj a já se myšlenkami přenesu do francouzské Provence.

Přání páté

Najít si s babičkou čas a ušít přesně takovou sukni. Líbí se mě dlouhé sukně až na zem, je v nich cosi princeznovského. A alespoň strávím s babičkou odpoledne J

Přeji vám krásný zbytek týdne a taky si něco přejte.

Když začnou být slova zbytečná...

Jsem člověk co nic neušetří, peníze hned utratím a sešity nikdy nedopíšu dokonce, v šálku od kávy vždycky nechám na dně a balzám na rty mě přestane bavit. Babička říká, že je to plýtvání, uznávám, že má pravdu. Šetřím něco jiného, snad cennějšího. Šetřím slova.

Náš jazyk je velmi bohatý na slovíčka, umí si s nimi hrát, má hezké zdrobněliny( ačkoliv nesnáším když tak někdo mluví). Ale taky v češtině nejdeme podle mě taková ,,nad slova“.

Jsem velmi romantická duše, sním o polibcích v dešti ,milostných dopisech, náručích plných kopretin a o lásce na celý život. Možná proto je pro nejkrásnějším českým slovem právě miluji tě. Je v něm tolik citu, lásky, pochopení. Zní daleko lépe než anglické I love you  nebo francouzské Je´taime. I když musím uznat, že Je´taime má svůj půvab, tak hezky klouže po jazyku, je jako dělané na šeptání., ale stejně pořád nemá na něžné české slova lásky.

Ale občas si ho nevážíme, jeden příklad za všechny, miluji pizzu,modrou, knihy,šaty a dlouhé rozhovory o politice.

 Nemůžeme přece milovat nějaké jídlo víc než osobu, která je nám na blízku, pomáhá nám a přejeme si s ní trávit všechen svůj čas. Nebo když už nemilujeme jídlo nebo facebook, milujeme nesprávné, píšeme to do každé zprávy říkáme skoro za každou větou.

Taky jsem taková byla, uklidňovala tím hádky a psala na konec každé smsky, aniž bych nad tím vůbec přemýšlela, bylo to automatické a ještě špatnému člověku, ale co, chybami se člověk učí. Nebo ne?

Myslím, že jsem se změnila, pořád mám stejné zlozvyky, ale dokážu si víc vážit, jiných věcí co bych dřív ocenit tolik nedokázala. Třeba slov, ranní rosy nebo krásy měsíce. Také jsem pochopila, že láska není o slovech, říct, že někoho máš rád umí každý, ale dokázat to je už větší oříšek. A vůbec to nemusí být posprejované zdi na zastávkách nebo tetování, nejlépe s podobiznou milované. Láska je o malých gestech, která jí dělají velkou. Myslím, že bod úspěchu je najít člověka co o tom mluvit nemusí, pomůže vám s matikou, půjčí karimatku ( protože jsme bordeláři a nevíme kde ta naše je J) nebo vám sežene hrocha. To jsou pak velká slova zbytečná.

My style icon Vanessa Hudgens

Líbí se mi když se někdo obléká opravdu osobitě když je, alespoň v náznacích, poznat co ten člověk má rád, jaký je jeho životní styl. Ale jak všichni víme v Českých ulicích se na to moc netrpí i když sem tam potkám slečnu, které to opravdu sluší a to pak na ni neslušně čučím. Mám pro to docela pochopení, stačí si ven vyjít v něčem trochu jiném, než známe uniformě, možná i proto se tak mnohé z nás i já oblékáme. A po stotisící páté zase odkládám retro šaty co šila babička,roztrhané džíny a rudou rtěnku.

Ale to Vanessa Hudgens je něco jiného. Miluji její bohémský styl. Vanessa mě prostě baví, ale ne vždycky tomu vždycky tak bylo.  Pamatuji si na dobu, když mi bylo asi tak 13 let a byla jsem platonicky zamilovaná do Zaca Efrona. Po těch pár letech vůbec nedovedu pochopit co se mě na něm líbilo.

Půlnoc v Paříži

Mým snem je podívat se někdy do Paříže. Nelákají mě ani tak hlavní turistické třídy, ale zapadlé uličky, to je totiž podle mě ta pravá Paříž.

Na film Woodyho Allena jsem se těšila a měla jsem proč. Půlnoc v Paříži je tím filmem, který můžu vidět několikrát a stále mě bude bavit stejně. Nevím přesně co se mi na Půlnoci v Paříži líbí nejvíc. Jsou tu krásné kostýmy, výborně vybraní herci a zajímavý děj a Paříž ve dvacátých letech. Ach. A žádné záběry Eiffelovky.

Při sledování Půlnoci jsem pořád musela myslet na to, jaké by to bylo žít jako ve filmu. Vždy bychom měli krásné vlasy a dokonalý make up, našli bychom muže svých snů a tu práci, po které jsme celý život toužily. A nebo by existovala ulička, která by nás o půlnoci přenesla v čase. Líbilo by se mi vidět Viktoriánskou Anglii, Starověký Řím v době 1. triumvirátu, procházet se starověkým Řeckem nebo Renesanční Itálií. Nebo žít ve dvacátých letech v Paříži, kdy byla uměleckým středem Evropy, žít v době takových velikánu jako Coco Chanel, Dalí, Gertrudy Stein,Hemingwaye, Fitzgeralda nebo Diora.

Myslím, že právě kvůli těmto velkým jménům film nesedne každému, ale těm kdo o nich už někdy slyšeli, něco četli nebo viděli jejich obrazy se bude líbit. Možná i proto, že to pohladí naše ega.  Jediný co se mi na filmu nelíbilo, byla Rachel McAdams, byla mi protivná ( jako všude jinde), já nevím, prostě mi není sympatická.

 Jsem velkou a vášnivou obdivovatelkou Londýna, ale díky tomuhle filmu si dokážu stejně vášně představit i k Paříži, škoda, že nemám dostatek volna a peněz a malou návštěvu města světel.

Kvůli těmto šatům se asi naučím šít. Nebo přemluvím babičku aby mi je ušila :)

Kony 2012 trochu jinak

Víte kdo je Jozeph Kony? Nejspíš ne, málokdo to ví. Nedávno o něm vznikl dokument. Snímek co zbořil tolik rekordů. Když pomineme jeho neaktuálnost a ke konci filmu i komerčnost, je to dojemný a zajímavý film. Měl přijít dříve, v době kdy Kony nebyl ještě nezvěstný a nezmařil tolik životů.

V poslední době  na tohle video narážím ať už díky facebooku nebo jiným stránkách kde jsou masy náctiletých ( ne, že bych k nim nepatřila) a je určitě dobře, že se o tomhle problému začíná vědět. Ale viděli to video vůbec, přemýšleli o tom? Nebo všichni dáváme bezmyšlenkovitě sdílet bez přemýšlení? Slepé sdílení ničemu nepomůže, možná tak svědomí. Žádný like na facebooku nikoho nezachrání.

Ukazuje snímek realitu, když Kony je už šest let mimo Ugandu? To je jejich vláda a různé organizace tak neschopná, že potřebuje spásu ,,božské“ Ameriky? Přesněji několik ,,ozbrojených poradců“ co mají Konyho polapit, nebude to spíše tím, že jsou v Ugandě nová naleziště ropy? Je to jako napsaná rovnice, že zlo vymýtíme jen zlem, ale nejde to i jinak? Je taky důležité si uvědomit, že dopadení jednoho zločince svět lepší neudělá, je to mnohem hlubší záležitost.

Pořád mě vrtá hlavou proč si lidé uvědomují hrůzy ve světě až díky (lehce manipulativních ) videích? To nečtou noviny (metro se nepočítá), nemají oči, uši a neví nic o světě kolem sebe? O dětských vojácích, sexuálních otrokyní, ženské obřízce, obchodu s orgány? Ano svět je zlý. Vítejme v realitě.

Video s českými titulky najdete zde