Čaj o páte

Přiznejme si , žijeme v rychlé hektické době, zároveň si musíme dávat sakra velký pozor, kterou nohou ráno vykročíme. A pak ten týdenní kolotoč začíná. Občas se naše životy zdají jako zrychlené přehrávání na videu. Ranní pobíhání po bytě, dobíhání autobusu, dobíhání trolejbusu a šaliny, o přestávce stihnout udělat úkol do chemie, najíst se, chvíli se stresovat jestli budu zkoušená a pak znovu na trolejbus, autobus, učení na další den a pak všechno druhý den na novo.

Ráno pak umírám únavou, protože kvůli zkoušení z angličtiny a myšlení na další den, vytí psa a úplněk jsem oči skoro nezamhouřila. A další den statečně na novo. A posilněni kávou, litry kávy. Kávu pijeme s heslem ,, co nás nezabije, to nás probudí“. Kafe mám ráda, nejraději latte, když se chci odměnit tak karamelové capuccino a když probudit tak kafe černé jako noc, dneska ráno jsem si udělala tak silnou kávu, že by postavila na nohy i mrtvého, chuť jsem spravila až po 3 žvýkačkách a jablku.

 

 

S čajem to je jiná. U nás doma se nikdy nepili sirupy, džusy nebo minerálky, ale čaj a voda. A i přesto, že ho piji téměř pořád si ho umím požitkářky vychutnat. Nejlepší je ten dovezený z Anglie, který je silný, krásně voní a chutná nejlépe z porcelánového šálku po mé prababičce, který je skoro průsvitný. Nepohrdnu ani černým, zeleným, bylinkovým, roibosem nebo mým oblíbeným heřmánkovým. Sladit čaj mě přijde jako barbarství, proto nepiji ovocné a šípkový, protože mě přijdou kyselé. Miluji chvíle s teplým čajem nad knížkou nebo když ho jen tak držím v ruce a dívám se z okna jak prší. Mám ráda jak provoní celý pokoj.

 

 Oni Angličané, si to s čajem o páté dobře zařídili (i když, jsem ještě takového asi nepotkala, ale odpočívat, tedy umí). A já je budu následovat a co vy přidáte se?

 

Milý Ježíšku,

Tento rok jsem moc hodná nebyla, neplnila všechny své povinnosti, neučila se tak, jak bych měla a občas jsem lidi na kterých mi záleží pěkně potrápila. Nakonec se to vymstilo jen mě samotné a ochutnala jsem jak může být život hořký. Nemyslím si, že si něco zasloužím i když jsem pár dobrých věcí udělala, které mě těší. Tak Ježíšku, kdybys mě přece jen něco chtěl dát, tady je trochu inspirace.

 

1. Jednou to byli proužky, pak kytičky a teď miluji krajku. Jsem prostě holka přelétavá. Mám už krajkové šaty a triko, proto bych si moc přála aby do rodiny přibyla i sukně.
2. Věc ryze praktická a zároveň ryze krásna. Na průhlednosti netrvám.
3. K Vánocům červená patří, stejně jako stromeček nebo kapr. Ačkoliv dřív byla červená v mé nemilosti, teď ji nosím celkem často a myslím, že šikovný odstín mě sluší. Límečky bych nejraději nosila na všem.
4. Černé nadkolenky budu nosit k puntíkatým punčochám.
5. Lapač snů si zavěsím nad postel a budu doufat, že funguje.
6. Mobil si přeji ze všeho nejvíce, kdyby jste viděli ten můj pochopili by jste. Musím být praktický proto je nutnost aby měl: wifi,anroid,diktatofon, přehrávač…
7. Teplý svetr s norským vzorem není nikde k sehnání, proto doufám, že v Ježíškové továrně jeden na mě zbyl.
8. Peckové nautice, protože nemám ráda visací a všechny co jsem měla jsem poztrácela.
9. Moje obrovská touha, ale to vy už víteJ
10.  Velká kabelka, která drží tvar má ucho a popruh přes rameno je do školy nutností. Batoh (i přes jeho úžasnou praktičnost) nenosím protože vypadá k podpatkům blbě. Moje kabelka má svá nejlepší léta také za sebou.
11. Hnědá šála, abych nemusela nosit černou.

Ježíšku nemusím dostat všechno, ba dokonce nemusím dostat nic. Ke šťastným Vánocům mě stačí příjemná sváteční atmosféra, koledy, perníčky, sníh, procházky ve dvou ( + pes), svařák  a pohádky.

Louis Vuitton

To jsem si tak jednou chtěla pustit na Youtube Non, Je ne regrette rien od Edith Piaf a spustila se mi nejdokonalejší reklama všech dob. Co na ni říkáte vy moji milí ?

Miluji jeleny!

 Mám ráda rána, když nemusím spěchat a vystupuji o dvě zastávky dřív, abych si užila odeznívající podzim a šustění listů pod nohama.

Mám ráda Tomáše Kluse i když mi zlomil srdce (čeká dítě) a musela jsem si konečně přiznat, že nezpívá o mě.

Mám ráda, když můžu rybí salát zajídat čokoládou.

Mám ráda déšť,mlhu a sychravo. To jsem venku nejraději a zároveň se moc těším domů ke knížce a kakau.

Nemám ráda matematiku a profesorku na matematiku, která nám zakazuje používat kalkulačky.

Nemám ráda nepořádek i když u mě v pokoji vládne neustále.

Nemám ráda, když mě někdo pořád dokola dává rady, které už umím odříkat zpaměti.

Nemám ráda kosmetiku testovanou na zvířatech a prodavačku v DM, která na moji otázku zda tato značka na zvířatech testuje, odpověděla, že jsou to jen zvířata, tak je to jedno.

Nemám ráda maso, pondělní rána, špičaté boty, oranžovou, jednu spolužačku a černé kabelky.

Miluji jeleny!

Já a má nerozhodnost

Ačkoliv nejsem narozena ve znamení vah, někdy jako by tomu tak bylo. Seznamy pro a proti, přestávají fungovat. Někdy mám pocit, že spíš pochopím derivaci než se rozhodnu, které triko se mi hodí víc ke květinové sukni.  A co teprve knihovna? Musela jsem si zakázat tam chodit víckrát než jednou do měsíce, protože v lepším případě tam strávím dvě hodiny přemýšlením, kterou knížku si vezmu, v tom horší mě knihovnice vyhání s tím, že by chtěla už zavřít.

Už půl roku mám dilema se svými vlasy. Ostříhat či neostříhat.  Mám celkem dlouhé, vlnité vlasy a i přes všechny šampóny, kondicionéry, séra, masky, odvary z žabích nožiček a myších ocásků a tanců při úplňku, jsou stále stejně zničené a k vlasům jako z reklamy na Schamu to mají stejně daleko jako Číny.

 

Jenže dlouhé vlasy se klukům líbí, můžu se za ně schovat při opisování nebo s nimi zakrýt flek na halence. Přitahují pozornost a já na ně  ráda poslouchám chválu. Mají jednu vadu a to, že se třepí a ničí. Také je tak nosím už několik let, chce to změnu-radikální.

Bude  to  něco krátkého, mírně zvlněného a rozcuchaného. Budu nosit beret jako Francouzka.
Jenže krátké vlasy chtějí odvahu a jsou složitější na úpravu, nejsem si jistá jestli si to do návštěvy kadeřnictví celé nerozmyslím.Nevím jak si vlasy budou rozumět s obličejem abych pak nelitovala. A
víte co se říká? Vlasy jsou korunou krásy a paruky jsou celkem drahé.

Zamilovala jsem se do úžasného mikáda Dianny Agron.


 

Moje vlasy bez úprav, jen párkrát přečesané.

 

 

United Kingdom 2012

Na začátku měsíce jsem zase byla ve své milované Británii, je to láska mého života, zatím jen jednostranná. Anglie je krásná země s takovou zvláštní atmosférou, kterou žádná jiná země nemá, nevím jakým slovem bych ji charakterizovala, v češtině takové slovo ani nebude.

Velbloud

Jednoho dne se stalo, že mě přestala bavit černá a objevila jsem něco mnohem lepšího. Našla jsem velblouda.

Změna je život, říká se

Tak jsem si zase jednou řekla, že změna je život a že možná nastal čas aby se z káčátka vyklubala krásná labuť. Bez většího přemýšlení jsem zamířila do drogerie pro tmavě hnědou barvu. A tak se čtvrtečního večera z plavovlásky stala bruneta. V prvotním šoku jsem nevěděla co mám dělat dřív jestli brečet nebo mlátit hlavou o zeď. Rozhodla jsem se pro to první, jelikož to druhé je o dost víc bolestivější. Po pár vymytí ( měla jsem pořád dostatek rozumu, abych si koupila vyzývací barvu) mě ta osoba v zrcadle nedovádí k zoufalství, ba naopak, začala se mi líbit její bílá pleť, která je s vlasy v pěkném kontrastu. Mimochodem  labuť se ze mě nevyklubala, spíše kachna.

 Dneska při reorganizaci svého šatníku  jsem byla mírně šokovaná, jelikož 80% skříně tvoří černá a šedá a já tyhle barvy už vůbec nemám ráda. Polovinu odpoledne jsem zahrabaná v oblečení strávila i kvůli J., protože on nemá smysl pro marnivost jako já a při mém  naříkání, že nemám co na sebe se tváří jako kakabus. Ale nakonec to mé skříni prospělo, peněžence asi méně.

Až na dně  pod několika svetry a sukní co jsem v pátek hledala, jsem TO objevila. Moje krátké,sexy sněhově bíle šaty, které působí, že si je u mě zapomněl někdo cizí. Koupeny na ples, kde jsem chtěla působit jako pravá femme fatale, které by muži padali k nohám, kupovali džus s vodkou a rozdrcenými limetkami a předháněli se který nakonec bude mít tu výsadu skládat mě komplimenty. Na ples jsem šla v dlouhých splývavých šatech, žádná femme fatale, ale já a stejně si ten večer připadala krásná.Nikdy jsem si bíle šaty neoblékla a nikdy neobléknu.

Tímto chci říct, že už si nikdy nekoupím nic z čeho bych (alespoň) náznakem neviděla svoji osobnost a že se nemůžu dočkat na mé světlé vlasy. Ona změna je krásná věc, ale je důležitější se smířit se sebou samou. No ne?

Jak (ne) balit

• Máme celý týden na sbalení kufru, ale necháváme to na pátek, času bude dost.
• Ono je jedno, že máte v pátek dost času na balení kufru, najde se přeci i jiná a lepší zábava. Sobota bude stačit, ale pro lepší spánek sepíšeme seznam co zabalit
• I když už je sobota, zůstáváme v klidu, den je dlouhý a máme přeci seznam, že
• Dopoledne trávíme smyslu plnou činností a to čtením horoskopů na další týden, lakování nehtů, které následně odlakováváme a pití kávy
• Pohádáme se, udobříme se a je nám smutno, že druhou polovičku týden neuvidíme, ale nedáváme na sobě nic znát
• Pijeme pivo
• I když už je půl deváté, máme čas, máme seznam, všechno je tedy ok, proto se můžeme dívat na hloupý americký pořad s Britney Spears
• Zjišťujeme, že času moc nemáme, nemáme ani seznam a jsem v pr****
• Pár minut strávíme lamentování nad svojí leností, neschopností a hrozným šatníkem
• Rohlík s netelou na uklidnění, je jistě dobrý nápad a káva už tak dobrý nápad není
• Běháme po bytě jako fretky, pereme a žehlíme
• V systému, který je chaotický, všechno vyskládáme na postel
• Rveme do kufru a nezapneme ho
• ze strašným vztekem, že nemáme větší kufr, všechno vytřídíme
• Týden bude v duchu minimalismu
• Kufr za pomoci vyšší síly (či boha) zapneme, tančíme vítězný taneček

Blahopřejeme vám, jistě jste zapomněli x věcí co jste potřebovali a na místě si budete rvát vlasy.

Kam, že jedu? Hádejte.

 

 

Je to země Primarku, černého čaje, Shakespearea, vévodkyně z Cambridge, červených telefoních budek a v neposlední řadě Harryho Pottera. Už víte?

 

 

Čistě žensky

Mám jednu kamarádku nebo jen známou? Víte já k smrti nenávidím tohle škatulkování, protože přece nemůžu hned každého považovat za svého přítele, ale známý to už taky není. Chtělo by to mezi slovo.

 Ale dneska to o protivném škatulkování a mé hrůze být považovaná za něčí partnerku nebude. Bude to o mé známe (už jsem se rozhodla), protože když ji sleduji pořád mě to nutí přemýšlet, nad rozdíly mezi námi a bytostmi z Marsu. Teď vynechávám pravé a levé hemisféry, schopnosti soucitu nebo logiky. Vezmu to z čistě vizuálně, probírat anatomii nebude, všichni víme co ženám přebývá a mužům chybí a co muži mají jinak. Rozdíly nenajdeme jen v kalhotách a na hrudníku, ale i z pohybu a držení těla. Žena by měla být elegantní co se pohybů týče.
 

 

 To moje známá není, jsem smířená s tím, že si každý může dělat co chce a jak chce, ale proboha, ženy by neměly být maskulinní, to nechme drahým polovičkám. Sedět z nohama roztaženými od sebe opřená o lokty jako frajer ze 6.B a být podobně i oblečená do obrovských tenisek, riflí a volné mikiny, není vůbec přitažlivé ( chcete-li ženské). Ona je emancipace a feminismus krásná věc, ale netahejme ji do módy a když tak s vkusem a grácií, vzpomeňme si na legendární Coco Chanel, ta to sakra uměla. A nebo na výrok divy s platinově blond vlasy a rudými rty :

 

„Nevadí mi žít v mužském světě, pokud v něm mohu být ženou.“

 

Tímto jsem chtěla světu sdělit, že zítra si neudělám culík ani neobleču kalhoty. Zítra mě potkáte v sukni, v nepohodlných botách na podpatku, z rozpuštěnými vlasy a po roku i s nalakovanými nehty, protože zítra budu za ženu, tady alespoň do středy J.

Mějte se fanfárově J



 

Coco Chanel pro její nezapomenutelný šarm, pro to, že nás naučila nosit kalhoty.
Grace Kelly pro to, že je pro mě ztělesněním ženskosti.