Šípková Růženka

Někdy během půl druhé a třetí ráno, po stém otočení na druhý bok, po třetí rozzuřené návštěvě mamky v mém pokoji ať už konečně zhasnu, jsem si uvědomila, že čtrnáct šálků kávy je přeci asi moc. Aneb není nad to dva měsíce odkládat učení do hematologie…

• Dívala jsem se celých 15 minut na Hlas Československa. Chápejte, byl tam Majk Spirit. Skončím v pekle, já vím.
• O půl jedné (v noci) si uvědomím, že už několik let toužím po origami jestřábovy. Co jeden, hejno by se mi hodilo. Ať žije skromnost!  Nechápu, kde se stala chyba, když ani papír nedokážu tak hezky ohnout jako to pětileté japonské dítko. Samozřejmě, že jsem to po desátém pokusu o základní čtverec vzdala.
• Napadlo mě, že by bylo hrozně fajn, kdyby vedle mě někdo ležel (rozumějte tím někým svalnatého milujícího intelektuála), kterého bych vzbudila a vedla s ním politickou debatu o Krymu 
  
• Dala jsem si předsevzetí hodného Sherlocka Holmese - zjistit proč všechny květiny v mém pokoji kolegiálně umírají
• Lakovat nehty potmě se nevyplácí – věřte mi
• Největší štěstí co vás v noci může potkat je mít chuť na ananas, když doma ananas je
• Poslední dobu si zase přijdu jako šílená puberťačka, když mám chuť věšet si na zeď plakáty Jana Koleníka a taky jsem si díky němu zamilovala seriál První republika

Co z toho všeho plyne? Pokud probdíte noc, nebude vám fungovat ani ten nejlepší korektor, tak slaďte kruhy pod očima, třeba se svetrem. Nic jiného se totiž dělat nedá. A taky si ráno dejte kávu.

Přeji všem dobrou noc. 

Shorts

 Kraťasy v létě snad ani nenosím, v zimě by mě to donedávna ani nenapadlo.

Ale to bych zase jednou neměla uklízet skříň a na samém dnu neobjevit manšestrové kalhoty někdy z šesté třídy. Chápejte, že mě bylo líto takového pokladu a tak přesvědčení, že kraťasy a zima k sobě nepatří, muselo jít stranou. 

Klišé

 C8H11N – nechci nikomu kazit jeho romantické iluze, ale tohle je pravá láska. Všechny city, slzy, vyznání polibky a vážně v jednom vzorci.

Tak je to.

Dříve něco ve mně lásce příčilo, jsou přece důležitější věci, třeba světový mír nebo globální oteplování. Pravdou je, že jsem se bála. Šíleně. Bolesti, co znají zamilovaní, touhy být jen s ním a ztráty vlastní identity. Bála jsem se, že vy bylo jen my. Ne já. Ne Nikola.

 Lide se mění nebo se to alespoň říká. Lidé spíše dospívají, ztrácí údiv, touhu poznávat a hrát. 

Možná i já chci žít klišé.

Možná i já chci tancovat v dešti na hudbu ze sluchátek. Možná chci vidět namalované srdce na zamlženém okně v autobusu. Společně usínat a probouzet se. Chci si společně číst, nemluvit a pít čaj. Chci mít někoho  před kým můžu brečet a nestydět se za to. Chci noční piknik, nevšímat si rosy a dívat se na hvězdy… ach jo! 

Jenže všechno je jinak. Co když už není v dnešní době prostor pro klišé? Není čas šeptat si vyznání a psát básně. Ta doba je už možná pryč. A možná po tom už lidé tolik netouží?

    Co Vy? Chcete žít klišé?

Bordó&Gold

 Jednou jsem se zase překonala a oblékla jsi něco slavnostnějšího než kalhoty, ono když se oteplí, nosím ráda sukně.

(Fotky mohou posloužit jako důkaz, že potřebuji nový foťák)

Niki jako dospělá ...

Je tomu přesně rok, měsíc a 12 dní co jsem podle občanky dospělá, nemusím snad ani zmiňovat, že se dospěle vůbec necítím, možná jsem ještě víc dítě než v 17 a možná jsem Petr pan…

• Přestalo mě bavit kupovat alkohol a pít ho ( protože zakázané ovoce chutná nejvíc)

• Prohrála jsem svoji osobní válku s podpatky, smíření se nekonalo, ale na plese je teda nosím (s bolavými patami, otlačenými prsty a výrazem patřičného k mému utrpení)

• Začala jsem úspěšně běhat a úspěšně jsem běhat přestala 

• Konečně si přiznala závislost na kávě (protože 8 šálků denně je prý moc) a naučila se krotit

•  Poprvé jsem byla na vodě, spala ve stanu a naposledy se sprchovala před cizími lidmi

• Měla jsem v plánu šetřit, ale dopadlo to, úplně jinak koupila jsem si 9 páru bot, 4 sukně, troje šaty, 10 triček, 3 hnědé kabelky a jednu béžovou, 5 košil, patero kalhot, 2 bundy, 6 svetrů …

• Ve Vídni jsem zažila nákupní horečku (to vysvětluje předešlý bod) a jedla tam nejhorší a nejdražší pizzu v životě 
  
  
  
  

• Poprvé navštívila Benátky a ne naposledy

• Na brigádě (kde jsem dělala hostesku) jsem posbírala 17 čísel na různé typy mužů, od poláků po araby, od fotbalistů po vojáky, od managerů po dělníky, ale ani jednomu jsem se neozvala
• U čísel zůstaneme- přečetla  jsem 57 knih
• Zažila jsem něco, co si dovoluji nazvat osudové setkání, následné rande do 4 hodin do rána a pocit, že mu můžu věřit a známe se celou věčnost
• Začala jsem znovu kreslit 
  

• Přestala jsem jíst maso (prasátka už jen na dortě !!!)

• A občas nosím klobouky a můj pes svetry 

A co Vaše dospělost nebo také jste ,,věčné" dítě?

Pudr

 

Nelíbí se mi, že zima v Brně (a jistě i jiných městech) je taková černo-šedá.

 Nikdo jako by neznal barvy.  A pak se divte, že je všechno tak depresivní.

Tak jsem se taky jednou překonala a oblékla si místo kalhot a svetru pudrové šaty.  

Masochismus

Měla jsem to tušení už před nějakou dobou. Někdy v září při povídání do noci, při pocitu, že ho znám věky, jsem úplně ztratila hlavu. 

 Bylo to rychlé, jako na horské dráze. Točila se mi hlava a zatraceně se mi to líbilo. Svět se zastavil a přitom tak rychle běžel.

Bylo to mé vlastní baroko.

Od štěstí k bolesti. Od pláče k smíchu. Doufala jsem jen v jedno, občas bývám tak sladce naivní. Já pro něj nebyla nic kouzelného, holka skoro od vedle, šedá myš, kterou si někdo sotva pamatuje, ale hlavně se nezamiloval.

Možná mě to bavilo, připadala jsem si jako hrdinka z Větrné hůrky od Bronteové . Možná jsem ve své bolesti a zklamání našla uspokojení.

Vážení, jsem masochistka!

Nemusíte být hrdinka z 50 Odstínů šedi, abyste v tom jely se mnou, my ženy jako bychom měly masochismus hluboko zakódovaný. Nejde jen o lásku. Nazouváme si šílené jehly, ze kterých jen bolí nohy a dělají se puchýře, chodíme na botox, soukáme se do nepohodlného krajkového prádla… Viděly jste už někdy muže, jak se depiluje voskem? 

Nerada se vzdávám, nikdy to nedělám, ale je potřeba poznat konec hry, kdy se ztratí všechno romantické a zůstává bolest. 

Pan (skoro) dokonalý

Setkání to bylo náhodné, myslím, že ten den pršelo. Občas jsem o něm slýchávala, ale nechával mě chladnou. Až do onoho deštivého dne…

Zdroj: http://www.pinterest.com/pin/101612535315935511/

On, snad jako jediný, ví jak na mě. Ví jak si mě získat.

Když jsem s ním nepotřebuji nic jiného, nemusím jíst, pít a občas bych zvládla i nedýchat. Je v tom vášeň a touha objevit nepoznané.

I čas se zastaví.

Dlouhé hodiny nevylézáme z postele, klidně tam vydržíme celý den, ale když to na mě přijde, nebráním se i jiným místům jako je kuchyň nebo autobus.

 Děsím se toho, jak moc na něm jsem závislá.

Je jedinečný, vtipný, nutí mě přemýšlet a plánovat cesty do Paříže, Florencie a Istanbulu. Hodně toho ví a občas se vytahuje, ale toleruji mu to. Baví mě.

Čas odloučení je zlý a já nevěrná, ale život je už takový…

I když se někdy neshodneme, občas přehání a dlouho s ničím nepřichází, ví, že jsem jeho. 

Možná navždy.

Anděl

Přivezli jsme ji domů jako malé štěňátko. Destruktor byla. Všechno co mohla, zničila nebo snědla. Když přemýšlela, udělalo se jí plno vrásek. Nikdy mě nenechávala samotnou, když jsem byla malá. Chodily jsme na procházky, vždycky mě hrozně táhla. Často mně utíkala a lovila zajíce. Bránila mě.

Vlastně mě celým mým dětstvím provedla a naučila mě lásky ke zvířatům.

Narodilo se jí celkem 32 štěňat. Jedno z nich je i Corty. Byla dobrá matka, učila je lumpárnám, jaké dělala jako štěňátko. Cortymu schovávala jídlo a otvírala mu dveře do zahrady, aby se mohl proběhnout. Nikdo mu je už neotevře…

S věkem zmoudřela. Uměla si poradit se vším, ať to byli dveře od domu, ledničky nebo obal od sladkosti. Jednou snědla kávu. Když něco chtěla, dala na nás packu. Za to jsem jí občas nadávala…

 Bála se vody, nikdy do ní nechtěla, byl to boj jí vykoupat. Vždycky pak nahodila takový mučednický výraz. Za to, když byla šťastná usmívala se. Byla to největší psí osobnost se kterou jsem se setkala. 

Jenže je pryč. Umřela.

Nebe má nového anděla.

Uplynul týden. Byl to týden plný slz, vzpomínek, trápení a také nasněžilo. Myslím, že sníh nikdy neměla ráda…

Přišli jsme o člena rodiny, věrnou přítelkyni a otesánka.

Přišli jsme o Antarku.

Prohrála svůj boj, ale držela se do posledních sil. Nikdy neukázala svoji bolest, vždy jsi ji nechala pro sebe. Byla trpělivá.

S každým se před smrtí rozloučila. Každému tu něco nechala. Lásku.

Štastné a Veselé

Dneska byl docela hezký podzimní den, miluji šustění listí pod nohami, ranní mlhu, jak jde od pusy pára a jak mám pořád chuť na horký čaj a dobrou knihu.

Je dvanáctého listopadu. Do Vánoc zbývá přesně 41 dnů( tj.1 měsíc a 11 dní), proto nedokážu pochopit Vánoční výzdobu Brna a soby v obchodňácích.

Přítomnost se ztratila nebo nic nechápu.

 

To je jako, žít můžeš o víkendu nebo až doděláš školu, na to budeš mít času dost.

 Ale nikoho nezajímá, že chci žít právě teď, že teď chci jít na procházku, ne se učit chemii.

Že nechci čekat, až všechno vyléčí čas, ale brečet chci hned.

Nebaví mě věčné čekání na pátek.

 Je to tím, že už o přítomnost nestojíme? Nebo se jen tak dobře neprodává? Proč nás přítomnost zajímá, až když se to stane naší historií nebo jako zápis v diáři na další rok?

Možná se rádi těšíme a vzpomínáme.

 Ale to není tak důležité jako to co bylo a bude, jako to je co právě teď, co právě prožíváme. Nenechme se strhnout davem a udělejme si pátek, kdy se nám zachce, pečte cukroví klidně v srpnu, pokud chcete a přestaňme život odsouvat na víkend.

Protože čas je vzácný.