Být ženou

Nedávno se mi jedna moje kamarádka ptala na to co si myslím o homosexuálních vztazích. Jsem velmi tolerantní člověk a nic proti nim nemám, klidně bych jim dovolila adopce a svatby, jsou to přece také lidi i když se jim líbí stejné pohlaví.

Asi ji to překvapilo a řekla mi, že se svých známých si stejně nejvíc dokáže představit mě jak kopu za druhý tým ( rozumíme si, co tím myslím? Že?). To zas překvapilo mě.

Muži se mi líbí, nikdy by mě ani nenapadlo, že by se mi líbit neměli. Plánuji si jednoho vzít a strávit s ním zbytek života, no a když to s jedním nevyjde, mužů je snad dostatek, tak se vdám po druhé.

Vždycky jsem si s nimi rozuměla víc než s holkami, ty se mi vždycky zdáli příliš složité a já je moc nechápala. Zlomilo se to až v pubertě, které podle mých známých a rodiny stále ještě trvá (a bude ještě dlouho trvat), kdy mě začalo bavit dlouhé klábosení, oblečení, nakupování, časopisy typu Cosmopolitan a v klucích jsem začala vidět i něco jiného než jen parťáky na kuličkové války. A to se pak rozumí, že jsem začala vyhledávat čistě ženskou společnost. Kde mě nikdo nebral za malichernou a nechtěl popisovat průběh menstruace nebo mi sahat na prsa, taky jsem mohla rozebírat vztahy nebo jen tak mluvit a nikdo mi nenabízel zaručená řešení na moje problémy, holky prostě jen poslouchají a to někdy pomůže víc.

A tak už čtrnáct dní před spaním přemýšlím nad tím, že muži to s námi tak jednoduché zas nemají. Mají jednoduší život, nepodléhají hormonálním změnám a netrpí premenstruačním, menstruačním a postmenstruačním syndromem, nikdy nezažijí bolestný porod a nemusí si depilovat nohy.  Na rovinu říkám, že bych ze ženou žít nechtěla, že bych nedokázala být s někým kdo je jako já.

S někým náladovým, kdo neví co chce, ale chce to hned. Kdo dokáže hodinu stát před skříní, která je plná oblečení, ale stejně nemá co na sebe. S někým kdo by mě nutil dívat se na romantické komedie a v kabelce měl vždycky náhradní boty. Kdo při prohlášení, že jsem tlustá, chce slyšet pravý opak. S někým komu leze osmnáctka na paty, ale stále má plyšáka ( Pana Londýna) stále v posteli a před spaním ho tiskne.  S někým kdo se dlouze nechává přemlouvat i když ví,že stejně kývne. A dost!

Snad jste poznali, že popisuji sebe a nesypu popel na hlavu všem ženám. I když ruku na srdce nejsme si všechny nějak podobné?

  

Nickyho rodina

Dokument Nickyho rodina jsem dneska viděla po několikáté a pořád mám u něj stejný vztek a hlavu plnou otázek.

Dostavila se Vám někdy ta myšlenka, pocit, že historie nebyla psaná správně,správnými  lidmi, kteří ji psali, co ji vytvořili. Největší krach v historii lidstva jsou války hlavně ty dvě nejkrutější, při kterých bylo prolito nejvíce potu a krve nevinných  lidí. Hlavně druhá světová se zapsala svou neobyčejnou krutostí, která málokoho nechává chladným a koho ano,  není to pro mě člověk. Tolik životů, tolik rodin, snu a příběhů. Tolik.

Ale i v krutém válečném světe jeden muž rozsvítil plamínek naděje, jen díky drobnosti, že nejel lyžovat, ale místo toho se zastavil do předválečné Prahy. Díky tomu, že měl otevřené srdce i když se ho to vůbec netýkalo, díky tomu přežilo kolem 700 dětí, které zachránil před smrtí. Věřím, že jste o tomto hrdinovi už slyšeli, ale přesto jeho jméno napíši, protože tak významná jména by se psát měli, je to Nicholas Winton.

Možná, že už jste viděli dokument Nickyho rodina a jestli ne, tak vám doporučuji se na něj určitě podívat, ale připravte si kapesníky. Příběh co napsal život, s krutým začátkem a krásným koncem.  Možná, že mám v těle moc estrogenu ( nebo nějakého  jiného ,,citlivého“ hormonu). Bylo to tak dojemné, že moje ranní půlhodinová práce u zrcadla, přišla úplně nazmar, ale bylo mi to jedno, takové banální problémy se skoro ani nehodí zmiňovat.  

Po dohrání poslední titulky mě hlavou běžely samé otázky. Jak někdo může být tak zlý, necitelný, lhostejný, nelidský? Mají tihle lidé svědomí nebo něco jako soucit? Jak mohli?

Propast mezi dobrem a zlem je příliš tenká ,vždycky byla. Tím nechci říct, že je všechno černé nebo bílé. Musíme znát hranice. Můj děda říká, že peníze kazí charakter, ale co ho opravdu kazí je moc. Nejhorší je když se k moci dostane šílenec, nelidská bestie, co pro ni lidský život nic neznamená. Ale život má obrovskou cenu, tu největší. Lidé vděčící za svůj život Nickymu, vědí jakou. Jako by je něco hnalo, asi druhá šance žít, stát se nějak užitečným, dosáhnout dobrého vzdělání, měla jsem z nich pocit jako by tímto chtěli říct životu své díky.

.

Modrá je dobrá, s motýlky lepší

Říká se, že modrá je barvou introvertů. Barvou klidu a souladu. Prý jí mají rádi lidé citlivých povah, lidé s fantazii a romantici. Má symbolizovat  oddanost, důvěru a věrnost.

Nevím přesně kdy jsem se přeorientovala s něžné růžové na modrou, ale od té doby mám modrou všude. Můj pokoj je modro bílý, propisky mám výhradně modré a velká část šatníku mám také modrou. Může se to zdát jako nuda, ale mě modrá prostě baví J

Jaký pán takový pes. Oba dva nemáme rádi brambory, máme stejnou barvu ,,srsti“ a nikdy nevyfotíme normální fotku J

summer wishlist

     

Nikdy jsem neměla moc ráda léto je na mě moc horko, nikdy se neopálím a za chvíli nemám co dělat,ale na tyhle prázdniny se těším a nenechám si je ničím zkazit.
V každém ročním období si sestavuji seznam, toho co si na následující sezonu musím koupit, ale ta věc se opotřebuje nebo vyjde z módy. A mě nic nezůstane a proto jsem se rozhodla, že letos to udělám jinak. Nebudu si sepisovat seznamy pastelových vílích šatů, ale toho co chci za tyto prázdniny zažít.

A co to bude:

                      Přání první

                Tanec v dešti

O tohle sním už od dětství, kdy jsem to viděla v nějaké kreslené pohádce. Jen si to představte:

Je teplá letní noc a Vy jdete na procházku s někým koho máte rády, na cestu vám svítí měsíc nejlépe v úplňku ( doufejte, že váš milý není vlkodlak). Je vám krásně, že se chcete skoro vznášet a v tom začne lehce pršet. K tanci vám nebude hrát, žádný kýčovitý ploužák, ale cvrčci. Jsme ženy praktické, tak se předtím našplícháme repelentem J

                        Přání druhé

                        Užít si rána

Nesnáším všední rána ( ze všeho nejvíc pondělní), všechno je tak uspěchané, piji litry kávy a běhám po bytě sem a tam.

Tyto prázdniny si rána udělám hezká, už nebudu vstávat v poledne jako loni.  Nebude mě budit nepříjemný zvuk bodíku, ale ptáci co hnízdí na stromě co roste vedle mého okna a bzučení včel. Přivstanu si a budu se bosá procházet v ranní rose a jíst maliny. Vychutnám si tak každý nový den.

                                  Přání třetí

                   Budu chodit na koupaliště

Vykašlu se na to, že v plavkách vypadám jako vorvaň a že tam budu potkávat známé, které potkávat nechci, vykašlu se na to, že jsem přibrala ( ve vodě to nikdo stejně nepozná). A konečně se naučím skákat šipku.

                        Přání čtvrté

                        Pojedu do zoo

Mám hrozně ráda zoo, nejvíc mě baví zvířata s latinské Ameriky,surikaty a rybičky. Budu tam celý den a projdu si ji víckrát, na oběd si dám hranolky a koním vezmu jablka.

Přání páté

Jezdit na koni

A žádné výmluvy, že je moc horko nebo že se mi nechce. Miluji ježdění na koni. Z koňského sedla, že úplně jiný pohled na svět, hezčí nebo je to tím, že si na ježdění neberu brýle

Divné jako divnota

Je to přesně týden a tři hodiny co jsem zaspala, zmateně běhala po bytě, nestihla ranní kávu a ujel mi autobus. Na fyziku jsem přiběhla pozdě a politá od kafe. Na moji výmluvu profesor řekl, že jsem divná holka.

A bylo to tu zas, už od dětství jsem to na moji maličkost slýchala, říkali mi to ve školce a pak i ve škole, někdy doma. Často jsem si tak připadala, třeba na hodinách tělocviku, na školních výletech nebo při kreslení. Kreslení miluji ( a že tohle slovo má pro mě velký význam), objevuji při něm jak bohatá umí fantazie být. Jako malá jsem si vysnila fiktivní město, kde žijí jen samá zvířátka. Nakreslila jsem každou uličku,každý domek a každého obyvatele. Vždy jsem měla při kreslení příběh a to mě zůstalo do teď pokaždé když něco kreslím.  Nevím jestli je to vyloženě divné, ale asi normální to také úplně nebude.

 Ale co je vlastně normální? Normálnost sklouzává ke všednímu a všední k nezajímavému, ovšem podotýkám, že ne vždy to tak je.

 Vlastně to byl od pana profesora  kompliment, mě moje divnost těší, mám ji na sobě ráda a pěstuji si ji.

Archivní víno

Nepovažuji se za bojácnou,nevadí mi tma a na strašidla už také nevěřím. Ale není člověk co by se něčeho nebál, strach je naší součástí. Já se bojím mnoha věcí. Bojím se hranic lidské krutosti, samoty, o své blízké, životu bez cíle, nenaplněných snů, života bez lásky, vyhasnutí a stáří.Myslím, že všechen strach, moje kostlivce ze skříně, můžu ovlivnit. Až na poslední. Staří patří k životu, nejde to jinak i stromům na podzim opadávají listy.

Minulý týden jsem byla na návštěvě u své tety, nejstarší ženě v naší rodině. Letos bude slavit devadesáté narozeniny. Dřív jsem staré lidi vnímala jinak, jako někoho koho se sluší pustit na svoje místo v tramvaji a kteří z tramvaje pomalu vystupují. Jako někoho kdo jde pomalu a zabraňuje mi rychlé chůzi. Jako někoho kdo se baví jen o nemocech, počasí a slevách v Kauflandu. Neviděla jsem je (nebo si to tolik nepřipouštěla) jako lidi plné zkušeností, znalých rodinných rodokmenů a s vlastními velkými životními příběhy. Jsem tak trochu umělecká duše a věřím, že každý člověk může prožít veliký příběh a přitom se nezapsat do dějin. Životní příběhy obyčejných lidí jsou nejkrásnější a někdy i nejsmutnější. A kdo dokáže lépe mluvit o životě než ten kdo je na jeho konci?

Moje teta mi vyprávěla o svojí první a zároveň poslední lásce. Byl to ruský voják a poznali se na začátku 2.světové války, jak končila vyměnili si adresu a on se vrátil se do Ruska. Později se vrátil do Česka jako doktor a bohužel ženatý, ale teta dál čekala. Čekala a doufala. On se oženil ještě dvakrát, nedávno umřel, ale tetě řekl, že stejně miloval jen ji. 

Je smutné jaká je naše generace, neumíme vážit starších lidí. Někdy na ně klademe přehnané nároky a neuvědomujeme si, že oni s námi už nemůžou držet krok a nebo už na mě moc nároky neklademe a nebereme je mezi nás. Chce to mít jen trochu respektu a srdce na dlani.

Leginová epidemie

Mám několik módních zásad, které za každých okolností dodržuji, proto mě nikdy nepotkáte v oranžové, v ponožkách v sandálech, celou v černém, nikdy neodhaluji příliš kůže  a hlavně nikdy mě nepotkáte v legínech. Leginy nosím pouze v zimě, kdy je v případě nouze vydávám za punčochy.

Všimla jsem si, že poslední dobu na nás útočí legínová epidemie, jsou prostě všude. Ještě se mi nestalo, že bych v             MHD na slečnu v leginách nenarazila, že bych nepotkala někoho v nich na školní chodbě nebo ve městě na každém pátém kroku. Přitom málokterá slečna je umí nosit. Ještě vloni jsem se po zastavovala nad slečnou, která přede mnou stála u pokladny , měla na sobě leginy s trikem nad zadek a k tomu jí prosvítaly tanga. To jsem, ale ještě netušila, že to bude za pár měsíců standart, alespoň u nás ve třídě, moje ,,milá a mnou velmi oblíbená“ spolužačka nenosí nic jiného, co na to, že je malá a silná, ono je to přece sexy, že.

Možná, že i tohle je důvod proč se tento model tak často vyskytuje v ulicích. Klukům se to nejspíš líbí, já nejsem testosteronem nabitá tak můžu kritizovat J. Asi je u mě něco špatně, že nevidím na upnutém cosi, co vám ve většině případů zkrátí nohy a na stehnech přidá nějaký ten centimetr navíc, nic sexy. Když si k tomu přimyslíme triko nad zadek, je to hrůza.

Soudnost je v módě hodně důležitá ingredience. I když je krásné, že s vážíme svých těl a nebojíme se je ukázat, měli bychom vědět jak na to. Žena není sexy, když se musí svléknout, aby  ukázala svůj sex-appeal.

Nejsem té povahy, že všechny hodím do jednoho pytle, proto také podotýkám, že se najdou i takové slečny ,které se s leginy přátelí a umí s nimi vykouzlit úžasné kreace. I když já do jejich řad nepatřím.

A co Vy a leginy?

Kletba sudiček

Jsem hlava sklerotická, všechno věčně zapomínám, proto jsem si k Vánocům pořídila veselý proužkový diář a k novému roku plno nesplnitelných předsevzetí, jak jsem na blog, tak do mého tajného deníku, který už stejně podle mě všichni mají přečtený. Pár předsevzetí se mi podařilo splnit, vlastně asi dvě. 

Sportování odkládám na lepší počasí, vyprané tepláky, nové kolo ( však to znáte). Knížek jsem hromadu taky nepřečetla vlastně jen dvanáct ( a to jsem u některých přeskakovala stránky, povinná četba je tu snad jen od toho, aby někdo ty nudné knihy přečetl). Facebook projíždím každý den stejně jako plením ledničku a školní automat na sladkosti. Jsem pořád stejně líná. Učím se stejně málo jako v prosinci a je načase si přiznat, že dieta není sprosté slovo.

Chtěla jsem se opravdu změnit a dospět. Ale šla jsem na to špatně, začala jsem barvením vlasů a pokusem o obnovu šatníku. Ani jedna z těchto povrchních záležitostí mě život na ruby nepřetočila. Malá změna nastala až když jsem se přestala otáčet za minulostí a v ní ztracených známých,kamarádů a ex-přítelů. Proč se taky otáčet? Je přece důvod proč se nedostali do přítomnosti. Naučila jsem se to špatné vymazávat, uznávám, že tahle vlastnost by se nehodila  žádnému historikovi.

Proč se my ženy vlastně tak často chceme měnit? Udělá nás menší konfekční velikost nebo naučená gesta šťastnější,milovanější a úspěšnější? Klíč ke štěstí nebude na dni dietní Coca- Coli, ale někde hluboko v nás, slyšela jsem, že se mu říká sebedůvěra a ta mi na skladě většinou chybí.

Když jsem se narodila, moji rodiče asi zapomněli na fakt pozvat čtyři sudičky, aby rozhodli o mém osudu. A ty naštvané ženské se na mě kvůli tomu dost vyřádily.

První mě předpověděla tvrdohlavost tak velkou, že mě v mnohých věcech brání, ale tak silnou, že s tím nemůžu nic dělat a umíněnost.

Druhá plýtvala krásou u druhé postýlky, ale aby mě to nebylo líto, tak mám alespoň závislost na sladké a jednou budu obézní, ale s čokoládou v krvi pořád veselá. Také mě u mě zařídila sklony k shopaholismu, tím pádem nikdy nebudu bohatá a ani  se nenasoukám do kalhot velikosti 34.

Třetí mě dala do vínku naivitu, víru v dobré konce a lásku silnější než smrt ( a silnější než  závislost na čokoládě). Vidět svět černobíle. Strach z toho, že jsem nemilována. A citlivost, která je spíš na obtíž, často mě rozbrečí maličkosti.

 Za to čtvrtá se na mě vyřádila nejvíc. Jsem línější než lenochod a vzdávám se před cílem.

 Vlastně za mnou změnou existuje jedna cesta, vnitřně se poprat se svým líným já. A když to vezmu kolem a kolem, proč bych se vlastně měla měnit? Ti co mě nemají rádi takovou jaká jsem, se nemusí s mojí maličkostí bavit.

PS
chtěla bych se vám omluvit za svoji nečinnost v poslední době, měla jsem problémy s přihlášením.
A také moc poděkovat Brigit, ze její ocenění, opravdu si toho vážím a moc děkuji.

S kotvou na břiše

Stímto blogem jsem měla velké plány. Velké fashion plány, ale nakonec se to zvrhlo tímto směrem a nemyslím si, že je to zase tak zlé. Fashion blogů je jako hub po dešti, ale to neznamená, že mezi nimi nejsou perly, jsou a překvapivě to není Lucy z ,,A Cup of style“, která je velmi oblíbená, alespoň  z mého pohledu.

Ostatně by měl být vědní obor, který by se zabýval tím, který blog do této kategorie spadá a který už ne. Musím být snad vyfocena s kávou ze Starbucksu s Elle v ruce, nejlépe v saku od Marni a kabelkou z HMka, doplněné o boty z Assosu? Na některých blogech je to jak přes kopírák. Já hledám něco jiného osobnost, příběhy ze života a styl, co je v něčem jiný než 50 dalších blogů.

Zas jsem odbočila, od toho co jsem měla v plánu. Asi už víte, že i já patřím mezi módní fanatiky i když teď zažívám menší krizi a módní policie by mě pro jistotu zastřelila. Po dlouhém rozhodování, doplněné třemi kávami ( říkala jsem už, že jsem závislá na kávě?), jsem se rozhodla zveřejnit fotky s mým mírně přiblblým výrazem ( upřímně doufám, že se tak tvářím jen na fotkách), otřesnou kvalitou a kotvou na břiše, protože s kotvou na břiše je vám hej J

  

Wednesday wishes (5)

Přání první

Začínám mít spánkový deficit, usnout umím snad i ve stoje v autobuse. Když se v noci neučím , tak nemůžu usnout a mám tolik energie. Zato ráno postel tak nerada opouštím, zůstala bych v ní tak o 4 hodiny déle. Nebo celý denJ

Přání druhé

Koupit si knihu Se šarmem Pařížanky. Mám pocit, že bez ní nemůžu existovat a nutně ji potřebuji. Můj šatník a styl není co býval.

Přání třetí

Tak moc bych si přála nosit prudce elegantní boty na vysokém podpatku. Místo těch hrozných tenisek, které teď kvůli nemocnému palci nosím. Kdyby mě dneska viděla módní policie rovnou mě zastřelí, ono když vás všechno bolí a vlezete se jen do jedněch bot, tak je vám pak jedno co to vlastně na sobě máte. Ale pro vlastní bezpečí jsem se celý den vyhýbala zrcadlům.

V sobotu mě čeká menší chirurgický zákrok, tak mě držte palce J. A pak hurá do balerín.

Přání čtvrté

Za chirurgický zákrok si koupím levanduli. Je to tak krásná rostlinka na mém parapetu vedle orchideje, jí to bude moc slušet. Provoní mi pokoj a já se myšlenkami přenesu do francouzské Provence.

Přání páté

Najít si s babičkou čas a ušít přesně takovou sukni. Líbí se mě dlouhé sukně až na zem, je v nich cosi princeznovského. A alespoň strávím s babičkou odpoledne J

Přeji vám krásný zbytek týdne a taky si něco přejte.